Po skončení posledních z trojice letošních voleb (sněmovních, komunálních a senátních) nabízí politická mapa České republiky vskutku zvláštní pohled. V čele vlády, opírající se o největší vládní většinu od vzniku České republiky, stojí strana, která výrazně prohrála ve všech třech volbách v roce 2010.

ODS ztratila 16 procent hlasů a 800 tisíc voličů ve volbách do Poslanecké sněmovny ve srovnání s rokem 2006, přesto se nakonec postavila do čela vlády. V komunálních volbách pak prohrála ve většině statutárních měst a celkově ztratila několik tisíc zastupitelů na místní úrovni ve srovnání s rokem 2006. Ve volbách do Senátu ztratila 11 senátorů, jakož i pozici nejsilnější strany v Senátu.

Jinými slovy, ODS šla v roce 2010 od porážky k porážce: ztratila nejvíc poslanců, senátorů, komunálních zastupitelů i statutárních měst. Její trend je i nadále sestupný, přesto si její vedení zatím počíná tak, jako by se nic nedělo. Pokud se strana rychle nezačne věnovat vnitřnímu úklidu, možná v příštích volbách zjistí, že už jí nezbývají žádní voliči.

Druhá největší vládní strana, TOP 09, byla sice v relativních měřítcích skutečným vítězem voleb do Poslanecké sněmovny, ale kdyby nevyhrála v komunálních volbách v Praze, byly by její výsledky na komunální úrovni celkově zklamáním. Ve volbách senátních pak dokonce dokázala přijít i o několik křesel, která jí „darovali“ političtí turisti z jiných stran, když k TOP 09 přeběhli. I TOP 09 tak vykazuje sestupný trend, jakkoliv ne tak strmý jako ODS.

Věci veřejné se ukázaly být skutečnou bublinou, která v komunálních a senátních volbách praskla. Véčkaři evidentně míří do politického propadliště.

ČSSD sice ztratila ve volbách do Poslanecké sněmovny mnoho voličů ve srovnání s rokem 2006, ale jak komunální volby, tak volby do Senátu ukazují vzestupný trend. Strana v roce 2010 vyhrála všechny troje volby, a má nyní absolutní většinu v Senátu, přičemž od roku 2008 také kontroluje 13 krajů. Přesto ale právě ona je v opozici, zatímco vládu vede strana voliči opakovaně vytrestaná.

To není příliš stabilní situace. Vláda nyní už několikanásobně poražených stran, ač disponující 118 hlasy v Poslanecké sněmovně, stojí proti několikanásobně vítězné ČSSD a setrvale stabilním komunistům (ti si v roce 2010 výrazně nepohoršili, ani si výrazně nepolepšili), a tváří se, že má mandát k prosazování tvrdých reforem bez větších konzultací s opozicí. Na své straně, jak naznačují průzkumy, nemá ani většinu veřejnosti.

Je velmi pravděpodobné, že se vnitrostranická nejistota, zapříčiněná porážkami a volebními neúspěchy vládních stran, brzy přetaví do vládní nestability. Reformy, které tato vláda neprosadí v jakési politicko-sebevražedné euforii v příštích měsících, než jednotlivým stranám plně dojde, že riskují svoji vlastní existenci, neprosadí zřejmě už vůbec. Ač to v červnu tak nevypadalo, prezident Klaus bude nejspíš před svým odchodem z funkce asistovat u sestavování ještě jedné vlády.