Průvodní slovo Lenky Procházkové k této anketě obsahuje řadu myšlenek, které by bylo možno ocitovat jako přímé odpovědi na položené otázky. Svým způsobem problematizují názory Jana Procházky, jak je formoval před šestnácti lety ve dvou číslech časopisu MY 69. Časový odstup od tehdejší doby je značný, změnily se podmínky a přibyly zkušenosti, které se tenkrát nedaly předpokládat. Namátkou uvádím dva příklady:

Jan Procházka: „...je-li nám (dnes) hůř, měli bychom spíš pracovat lépe a usilovněji. Vůbec nemám na mysli to staré známé: dělat a držet jazyk za zuby. Nikoliv! Dokonce naopak: dělat a nedržet už nikdy jazyk za zuby."

Lenka Procházková: „Ale který člověk, pracující dnes ve státním nájmu, si tohle může veřejně dovolit? Asi žádný."

Jan Procházka: „Pokud si v mysli dokážeme uchovat i v bludišti reality prvotní předsevzetí, budeme nakonec postiženi jen ztrátou času...."

Lenka Procházková: „Před šestnácti lety jsem tomu věřila, ještě před deseti, naposledy pak po Chartě 77. Dnes už nemůžu. Dnes už cítím, že je pravděpodobné, že celý svůj život prožiju v  nesvobodné zemi a že žádný čin osamělého hrdiny nebo odhodlané hrstky na tom nic nezmění."

Lenka Procházková podněcuje anketu dvěma otázkami:

1) Co jste dělal a v co jste věřil, když Vám bylo dvacet?

Dvacet let mi bylo v roce 1948. Únorové události mu vtiskly osobitý ráz, ale nechtěl jsem uvěřit, že by se poměry po necelých třech letech relativní poválečné svobody mohly nějak pronikavě změnit. To pramenilo ovšem spíš z osobního přání a nedostatku prozíravosti; další vývoj krok za krokem pádně přesvědčoval, jaká bude skutečnost. Odmaturoval jsem sice ještě, ale na vysokou školu jsem po zavedení kádrových komisí přijat nebyl. Tím pádem mě čekala dvou, možná i víceletá vojenská služba, nevábná to vyhlídka. Stále jsem sice odmítal akceptovat, že by nastolený systém mohl vydržet v oné podobě, jak se prezentoval, ale naděje na nějakou příznivější změnu se posouvaly kamsi do budoucna. Výrok jednoho realisty: „Nedělejte si iluze, my v tom už umřeme," se mi zdál přehnaně pesimistický, považoval jsem však za přijatelnější podívat se zatím někam do světa, než rubat uhlí v černé uniformě PTP. V květnu 1949 jsem se pokusil neúspěšně o přechod hranic, načež jsem pak doloval dlouhá léta uran v uniformě jiné barvy. Metody výuky na této svérázné škole už jenom potvrzovaly oprávněnost postoje, který jsem zaujal dříve.

2) Jakou radu byste dal dnešním dvacetiletým lidem žijícím v Československu?

Soudím, že žádnou radu dvacetiletým není nutné dávat, ať už žijí v Československu nebo jinde. Také ne třicetiletým až sedmdesátiletým, a nejen z toho důvodu, že rady bývají zpravidla oslyšeny. Generaci totiž nevidím jako jednolitý sociologický celek, ale jako jedince, sdílející sice společný věk, osud a mnoho dalších vedlejších okolností, každý však je jedinečnou individualitou rozmanitého vnitřního ustrojení. Jestliže ani dva z pásově vyráběných šroubků nejsou stejné, jak by mohli být stejní lidé a co by pro ně mohlo platit univerzálně? Od počátku světa ovšem vládly snahy poskytovat, dokonce vyžadovat jejich respektování silou moci, nejsem si však jist nakolik je to dobře, že se minuly účinkem.

Antoine de Saint-Exupéry věnoval své dílo Citadela otázkám hledání smyslu života. V této pozoruhodné knize píše například: „Zrodit se můžete jen v uskutečňování opravdového díla, protože jenom takové dílo, které neslouží vám, ale naopak vás donutí, abyste sloužili vy jemu, z vás vydobude všechny síly. A umožní vám, abyste vystoupili sami ze sebe. Jak by se mohli zrodit velcí stavitelé nad díly, jež sama veliká nejsou?"

„Vždyť smysl věcí naprosto nespočívá v hotové sklizni, ze které jsou živi lenivci, nýbrž jen v zápalu přerodu, v zápalu chůze či touhy. A tak ten, kdo byl poražen a znovu sbírá síly, je pro mne větším vítězem než ten, kdo se těší ze včerejšího vítězství jako lenivec ze sklizně, a spěje už jen k smrti."

„Stejně jako když vystupuji na hřeben a díky námaze svalů dávám krajině řád a smím pak pohledět v tu sladkou modř..."

„A proto však tvoji bozi pohasnou, nejsi už ochoten zemřít. Nebudeš však ani žít. Nejde tu totiž o dvě opačné věci. Život a smrt jsou sice slova navzájem svárlivá, ale přesto je pravda, že můžeš žít jen z toho, pro co je možné i zemřít. A kdo odmítá smrt, odmítá tím i život. Neboť když není nad tebou nic vyššího, nemůže se ti ničeho dostat. Můžeš brát leda od sebe. Co ti však může dát prázdné zrcadlo."

Celým tímto dílem zní základní motiv: Smysl není v hromadění věcí a v lehkém dosahování cíle, nýbrž v cestě k cíli, kterou si ovšem každý musí zvolit sám. A volí průběžně a stále, ve dvaceti, třiceti, padesáti. Dnešní svět klade lidem léčky v podobě nabídky věcí, jako by ony byly tím hlavním smyslem. Bylo tomu však kdy jinak? Každý člověk pak má volbu své cesty a své pravdy. Ovšem, jak káže Jakub Deml v Zapomenutém světle:

„Je pravda denní a pravda noční. Pravda nemocných a pravda zdravých. Pravda mužů a pravda žen. Pravda živých a pravda umírajících. Pravda milujících a pravda nenávidících. Pravda šťastných a pravda nešťastných."

„...a pravda psa, a pravda kavky, a pravda lilie, a pravda vody, prasete, Tomáše Bati, československých biskupů a Licrimae Christi."

Závěrem odpovědi na 2. otázku: A co s perspektivou, že celé své životy prožijeme v nesvobodné zemi a naše činy na tom nic nezmění? Pokud totiž zůstáváme naživu, nic nás nezbavuje možnosti, ba dokonce povinnosti, proměnit k něčemu své vlastní životy. Není to úkol snadný, avšak této možnosti se můžeme vzdát toliko my sami, tu nám nikdo nedokáže zcela ani odejmout, ani zakázat.

Koneckonců zbývají vždy jen tři způsoby, když se valí zlé časy: buď se přidat, buď před nimi utéct, nebo jimi projít.

Karel Pecka, Praha