Během letních měsíců a v raném podzimu, tedy v době, jež svádí k pobytu v přírodě mnohem vyzývavěji než letošní sychravost, se i knižní trh několikrát vydal na cestu. Vyrazil nejprve řádně prozkoumat krajinu s klasikem přírodně-filozofujícího eseje Henrym Davidem Thoreauem, jemuž nakladatelství Dokořán znovu vydalo rozsáhlou úvahu nazvanou Chůze. Původní, prvorepublikový překlad Zdeňka Fanty, v němž jsme Chůzi mohli číst již ve vydání z roku 1995, nahradil nový text překladatelky Jaroslavy Kočové. Je-li Thoreauova knížka především zamyšlením nad vztahem člověka a přírody, meditací o krajině a pohybu lidského těla v ní, pak příběh s názvem Jít současného norského spisovatele Thomase Espedala je její novodobou variací.

Variací přinejmenším v tom smyslu, že oba texty jsou svého druhu oslavou putování osamělou krajinou, oslavou příležitosti k mudrování, již chůze přináší a jež podněcuje. Espedalův tulák je nicméně přece jen především nositelem příběhu, vypravěčem svého vlastního já, jež do vycházek velmi často projektuje svůj osud, svou poučenost, názory, zkušenosti, ale i aktuální pocity a prožitky. Krom vypravěčova pohnutého života, jeho sklonu k pijáctví a hospodské zahálce, které stojí na počátku jeho cest stejně jako je lemují, je tak čtenář především v první půli knihy konfrontován také s tím, co si o tom proč a jak „jít“ mysleli například Jean-Jacques Rousseau, zmiňovaný Henry David Thoreau, Walt Whitman, britští jezerní básníci, ale například i Ludwig Wittgenstein či Friedrich Nietzsche. Espedalův vypravěč z jejich poznámek vyzobává byť i letmé zmínky o cestě, procházkách, chůzi a propojuje je do disputace nad obecnou podstatou touhy po volném pohybu v prostoru, ale i jeho vztahu k myšlení a umělecké tvořivosti.

Rozvolněným, přelétavým poměřováním výroků, jež byly o chůzi učiněny nejrůznějšími mysliteli, se Espedalův vypravěč jakoby rozchází, připravuje se na cestu. Jakoby si s jejich pomocí ospravedlňoval počátek svého putování, rozhodnutí vyrazit. Pomáhá si tak například pasáží z Wittgensteinova deníku, v níž autor píše, že „křesťanství praví: Měl bys tady (na tomto světě) — takříkajíc — nikoli sedět, nýbrž jít“. Řadou oslích můstků nad řekami i říčkami nejrůznějších názorů pak dochází i k obhajobě, již pro chůzi potřebuje dnešní člověk snad více než kdy předtím, totiž obhajobě chůze jako práce. Ostatně, oč povzneseněji se můžeme cítit na vycházce, když víme, že Nietzsche „nevěří myšlenkám, na které nepřišel na čerstvém vzduchu, na procházce“.

Espedalův román je v této své poučenosti, v lehkosti, s níž střídá rozjímání nad cizími názory s potýkáním se s vlastními neřestmi a neuspořádaností života, románem postmoderním. Dalo by se dokonce říci, že je postmoderním nahlédnutím rurální tváře dneška. V úvahách nad výhodami i svízeli chůze Espedalův vypravěč zvažuje především rozpor mezi stálostí a pohybem jako entitami, jež jsou vnitřně rozporné i samy o sobě. Tak jako setrvání může být blažené, povznášející, ale může i znepokojivě stravovat a ničit, tak výlet, chůze, mnohdy fyzicky namáhavá a týrající, ve výsledku uspokojuje a osvěžuje. Na jedné straně tedy příjemný prožitek a trpký důsledek, na straně druhé opak — vyčerpávající prožitek a útěšná odměna.

Espedalův román je nicméně knihou o člověku z masa a kostí a jeho pohybu v reálné, nikoli snové krajině. Co by se tedy mohlo zdát jako vzletná rozprávka, prolíná se s notně ošlehaným životem novodobého barda. Názory moudrých Espedalovu vypravěči poskytují útočiště před nářkem z kocoviny a jsou i jakousi reflexní plochou, do níž projektuje své vlastní já jak v jeho aktuálním neutěšeném stavu, tak s nadějnou vidinou nové, lepší, pohybující se skutečnosti. Z dekadentních zákoutí života mezi pivními tácky a prázdnými lahvemi kořalky vyráží na venkov, do mnohdy až klišovitě malebné idyly stolu prostřeného chlebem, máslem a vínem. Prostota venkovského stylu života i metafyzické kouzlo cesty a její nutné hmotné obdoby — rituály jídla, pití a noclehu, setkání s různými venkovskými i městskými typy — přesto nepůsobí nepřirozeně. Jazyk Espedalova vypravěče je totiž právě tak strohý jako vytříbený, a proto i ústrojně přiléhající jak k jeho osobnosti, tak k prostředí, v němž se pohybuje.

Přestože tedy může mnohdy jazykově i tematicky připomínat spíše prózu přelomu 19. a 20. století, je Espedalův román svým závěrečným vyzněním ryze současný, když poukazuje na skutečnost, že největší svobodou není cesta sama, ale možnost najít si v dnešní době na cestu čas. A jít. A díky chůzi nacházet nadhled (nad sebou, svými vztahy i prostředím, ve kterém žijeme).

Thomas Espedal: Jít. Praha, Havran 2010. 164 stran.