Před sedmou obměnou Senátu

Autor se před druhým kolem senátních voleb zamýšlí nad významem druhé komory parlamentu a nad tím, jakou podobu by měl senát mít.

Třetina Senátu se vždy po dvou letech obmění – pokud dosavadní senátorky a senátoři neobhájí své mandáty. Je to důmyslné zařízení: i při prudkém smýknutí voličstva jedním směrem zůstávají dvě třetiny mandátů v rukou těch, kteří jej již měli. Vymyšlenost proti takovému naklonění parlamentní lodi, kdy hrozí její překocení do tyranie většiny. Ty dvě třetiny mohou (ale jistěže nemusejí) držet dosavadní kurz, resp. dovolit jen jeho dílčí korektury.

Nechtěl bych být dnes v kůži Maďarů s jejich jednokomorovým parlamentem. Budapešťská imitace Westmisterského paláce je postavena tak, že ze vstupní haly lze vejít do dvou zcela symetrických prostor. Ale obsazena je jen jedna. Po regionálních volbách má dnes Fides všechnu moc v zemi. Změní všechny zákony, nebo jen většinu? A pak, až bude stejně důsledně vystřídán duhou stranou, změní ta všechna zákony, nebo jen jejich většinu?

Před šesti lety se naše loď naklonila hodně doprava, ODS vyhrála na celé čáře a teď přichází cosi jako zpětná vlna: vítězové před šesti lety musí dnes obhajovat osmnáct mandátů, zatímco ČSSD neobhajuje ani jeden, takže může jen získat. Zpětná vlna určitě nebude tak velká, jako ta, která ji před šesti lety způsobila. Věru dobře vymyšleno: jak třetinové obměňování, tak reakce na jeden prudký výkyv až po dlouhých šesti letech – obojí by mělo zklidňovat politické vášně.

Ty by se ostatně do Senátu vůbec neměly dostat. Volební systém umožňuje, aby se do druhé komory dostalo více politiků, kteří neodvozují svoji existenci jen a jen z vůle vedení politických stran. Jen více – ne víc, než více. I v Senátu by mělo být v základních otázkách předpověditelné, jak bude reagovat na návrhy zákonů, které k němu přijdou ze Sněmovny. Jinak by se nedalo vládnout. Jednaosmdesát zcela nezávislých silných individualit by z vládnutí učinilo loterii, hříčku náhod.

Zdá se, že si připravuji půdu na to, abych řekl, jak to v sobotu odpoledne dopadne. Nebo jak by to mělo dopadnout. Nepřipravuji, také proto, že druhé kolo senátních voleb bývá plné překvapení: volí vyhraněnější voliči, ale zase je jich jen polovina, třetina z těch, kteří zvolili – když už tedy k volbám přišli – před týdnem. Tito vyhraněnější budou svojí volbou reagovat na řadu podnětů – třeba také na to, jak probíhají u nich doma anebo vůbec v celé zemi jednání na radnicích, z nichž vzejdou často překvapivé koalice. A starostou bude někdo, kdo volby vůbec nevyhrál… Ale ovšem že budou tito svým způsobem elitní voliči reagovat na spoustu dalších podnětů.

Jak to tedy v sobotu odpoledne dopadne, neví nikdo. Přání však může vyslovit kdokoli. Já bych si přál, aby se do Senátu vrátila atmosféra vzájemného respektu ke všem vyslovovaným tam názorů. Abychom se poslouchali a připustili, že také můžeme být nečekaně přesvědčeni argumenty těch, které jsme se ještě ráno chystali přehlasovat. Na počátku v něm byla.

Bez takového předpokladu je totiž všechno scházení se na plenárních schůzích a všechny rozpravy zbytečné. V odborných výborech se osm, deset senátorů nemůže dobrat definitivních pravd. I když problém proberou hodně důkladně.

Odstrašující zkušenost je z projednávání „Topolánkova batohu“, což byl konvolut tuším devětačtyřiceti novel zákonů s nejzávažnějšími sociálními důsledky. Psal se rok 2007 Předseda senátorského klubu ODS Julínek si vyžádal přestávku a nechal v klubu odhlasovat, že všichni jako jeden muž zvednou ruce pro jeho návrh, aby se Senát návrhem zákona nezabýval. Bylo to nezvratitelné, institucionálně zajištěné rozhodnutí zacpat si uši.

Některým senátorům z jeho klubu to vůbec nebylo po chuti a po straně se od tohoto bezprecedentního postupu distancovali, ale stranická disciplína byla nade vše. Tím byla znemožněna rozprava a senátoři nejsilnější strany vládnoucí koalice tak ušetřili pár hodin ze svého drahocenného času. Ačkoli jsem tehdy k té koalici také patřil, hlasoval jsem, a nebyl jsem sám, proti.

Podle mého to byl bod nejhlubšího úpadku Senátu. Většina se nehodlala zdržovat rozpravou o problémech (třeba o tom, zda mají poplatek za pobyt v nemocnici zaplatit i novorozeňata v inkubátorech), pro které měla k dispozici pohodlnou většinu. Návrh prošel, mohlo se jet brzy domů, batoh byl pronesen až na Hrad – ale reforma nakonec neprošla. Určitě také proto, že byla prosazena silou, neprodebatovaná a nezkorigovaná.

V klubu ODS se tehdy nenašel jediný senátor. A pak přesvědčujte veřejnost (já navíc své studenty), že politické strany jsou přes všechny chyby a patrně neodstranitelné nedokonalosti nenahraditelné, že bez nich by to nešlo. Protože kontrolu moci jinak než bojem o ni, i když třeba odpudivým, spolehlivě zajistit nelze...

Platí tedy u nás zákaz imperativního mandátu nebo neplatí? To znamená zákaz praxe, podle které mandát patří straně a hlasuje se, jak se předem, tedy před rozpravou v plénu Senátu, rozhodne?
V meziválečném Československu takový zákaz  platil jen na papíře. V trezorech politických stran (neví se s jistotou kterých) se pečlivě střežily hromádky poslaneckých reverzů: stačilo doplnit datum předem napsané rezignace a svobodomyslný poslanec balil své poslanecké saky paky. V dobách poválečné Národní fronty byla opozice vyloučena, takže nemělo smysl se na to ptát.

Po listopadu 89 zákaz opět platí (nerespektoval se u Sládkovců), ale jak je to v jednotlivých stranách ve skutečnosti? Dnes je součástí vládní koalice strana, která se Veřejně k imperativnímu mandátu přihlásila. A teď se z toho snaží (opravdu snaží?) vybruslit. Jak to, že jí to vůbec prošlo?

Nerozhoduje litera, třeba stanovy strany, ale to, jak to „u nás doma“ skutečně chodí. Kdo vám to ale po pravdě řekne? Leda nějaký „přeběhlík“, který toho má už dost. Pár dní se o něm píše, pak se za ním zavře voda a jede se dál.

Nevím, jak voliči Senát v pátek a v sobotu poskládají. Není ze všeho nejdůležitější, kdo Senát „ovládne“, jak se stereotypně a špatně ptají novináři. Důležité je, zda se ve staronovém složení budeme více nebo ještě méně než dnes vzájemně poslouchat. Dnes se po zahájení nového bodu značná část kolegů zvedne a odejde. Když se slova ujmou jedni, druzí odcházejí. Je to gesto “síly“ anebo upřímný nezájem? K čemu je pak ale rozprava? Toto završení parlamentní práce? Když budeme „parlovat“ do poloprázdných lavic, když nebudeme slyšeni, když si zapovíme změnit názor, nebudeme parlament, málo platné. A nezasloužíme si svoji mzdu.

Přeji si co možná vyrovnané síly na obou stranách té koňské stáje, v jejímž rekonstruovaném prostoru dnes Senát zasedá (je to nejdelší parlament na světě, po americku se někdy chlubím před hosty ze světa). A v tom středu si přeji nikoli osamocené, nejisté zbloudilce, jakým byl svého času „nejužitečnější politik“ v „této zemi“ senátor Fischer, ale soudné, zralé ženy a muže, kteří moderují (zmirňují) pravolevé přetlačování, aby z něj co možná zmizely stranické vášně, zaťaté ideologizování, stranická disciplína, v níž rozum abdikuje. Přeji si, aby ten střed byl přinejmenším středně silný a aby se žádné straně nezaprodal předem.

Senát musí být jiný než Sněmovna. Nesmí být jen druhým bojištěm, které je třeba ovládnout. Být jiný je jeho základní úkol. Snad i poslání. Není-li jiný, nelze jeho existenci obhájit.

Sedmá obměna jeho třetiny je příležitostí. Příležitostí ovládnout bojiště nebo obsadit posluchárnu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.