Haslett nás může stáhnout i z kůže

Nedávno přeložená prvotina Adama Hasletta potvrzuje, že k lidskému osudu citlivý humanismus není jen uměleckým škvárem, který už dávno skončil v koši dějin. Pro útlocitné čtenáře může jít četba této knihy až na hranici únosnosti.

Radek Pirkl

21.10.2010 12:24

Adam_haslett2

Zdá se, že jeho motorem či údělem Adama Hasletta je touha být nablízku lidskému strádání a utrpení. Zdroj http://bandofthebes.typepad.com

Povídková kniha nazvaná Tady nejste cizej vynesla Adamu Haslettovi nominaci do finále o National Book Award i Pulitzerovu cenu, dvě nejprestižnější literární ceny Spojených států. Jedná se přitom o jeho prvotinu. Haslettovu druhou knihu již dříve na stránkách Deníku Referendum představila Lucie Česálková a poukázala přitom na fakt, že se v ní Haslettovi nepodařilo udržet kvalitu prvního svazku. Podívejme se tedy na nedávno do češtiny přeloženou prvotinu blíže.

Každá z devíti povídek je soustředěna okolo jedné z postav, která potřebuje přinejmenším pochopení, někdy i pomoc. Jsou to postavy současné; stejné charaktery potkáváme denně na ulici. Ale ne jejich osudy a jejich nitro, o tom nevíme většinou zhola nic. A právě nitro je Haslettovým pracovním polem. Pro všechny postavy je příznačné, že si jako kouli u nohy vlečou nějaké prokletí, nějaký temný slizký kámen své minulosti.

Ony dokonce spíše žijí v minulosti než tady a teď. Budoucnost je pro ně zastřená, nejistá nebo bezvýznamná. Přesně je to rozpoložení pojmenováno v povídce Dobrovolník, když stará dáma Elizabeth vzpomíná na to, jak se jako čerstvá novomanželka cítila po nastěhování do opuštěného domu svých prarodičů.

„Zátěž minulosti na ni tady doléhala tak silně, že si jen těžko uměla představit budoucnost.“ Pocit Elizabeth neklamal a její život se od nastěhování do domu měnil opravdu těžko předvídatelným způsobem. Brzy Elizabeth v tom domě, přímo na loži svých prarodičů, porodila mrtvého chlapce. Ve vypjatých momentech těsně před potratem se jí zjevila Hester, její dávná praprababička, která v onom domě prožívala těžká léta bojů mezi americkými osadníky a britskými vojsky.

Od toho tragického zlomu ji bude Hester jako přelud i jako vnitřní hlas doprovázet až do pozdního věku. Namísto příslibu do budoucna, kterým narození potomka jistě je, se Elizabeth učí žít s přízrakem z minulosti.

Obecně můžeme říci, že v přítomnosti, ve chvíli kdy se s nimi setkáváme my, působí protagonisté Haslettových povídek spíše jako zbloudilé dezorientované duše lapené v labyrintu každodennosti. To s čím žijí, se odehrávalo kdysi a způsobilo jim to bolest. A trvalá bolest se jim postupně přetavila v utrpení. V tiché, někdy až rezignované velmi intimní utrpení.

Mnoho nejen hlavních postav Haslettovy povídkové knihy trpí a ve své bolesti se uzavírá před vnějším světem, i když navenek mohou vyzařovat zcela opačný dojem. Přesně tak jako lidé, které každý den míjíme na ulici nebo s nimiž jsme dokonce v užším kontaktu, ale o jejichž vnitřním neklidu nic netušíme.

Haslett už titulem své knihy vyzývá všechny zlomené duše k tomu, aby vyšly ze svých skrýší. Tady a teď na tom světě nejsi cizej. Máš tady svoje místo. Tuto myšlenku Haslett stvrzuje akcentací pout a vazeb, které vznikají mezi lidmi tiše vlekoucími svá závaží. Vraťme se kupříkladu k Elizabeth.

Ta už jako stálá nájemnice domu s pečovatelskou službou navazuje důvěrný přátelský vztah s Tedem, středoškolákem, jehož nelehká rodinná situace je v textu načrtnuta spíš jen tak mimochodem. Elizabeth v Teddově přítomnosti snad nachází jakési vyrovnání se synem, kterého potratila, a Tedd v dobrosrdečné Elizabeth zas snad vidí jistotu, které se mu nedostává doma. Ti dva se měli potkat, mají si co nabídnout, právě pro ten nelehký úděl, který prožívají. Jsou to ale spíše tušené náznaky a domněnky; Haslett je dobrým autorem a nekazí své hutné povídky zbytečným dovysvětlováním.

Jinými komunikačními kanály, ničím nevysvětlitelnými pouty či přímo nadreálnem jsou povídky přímo nasáklé. A je nasnadě, že při tematizaci lidského utrpení dojde často i na boha a náboženství. „Bůh si přeje zkroušeného ducha,“ zazní v závěru povídky, která s nadreálnem pracuje již v názvu: Předtucha.

V pasážích či pouhých větách zaměřených na boha Haslett často nešetří vyzývavými výrazy, lze však za nimi vycítit spíše gesto tvůrčí nejistoty o otázce boha. V ostrých výpadech proti náboženství a církvi Haslett hledá jistější půdu, odbíhá tím však od transcendentna, jemuž v povídkách buduje solidní základ:

„Většinu života neděle nesnášel. Tu jejich hlodající nehybnost, rozostřené vzpomínky na církev. V ten den vítězila opuštěnost. Ale v posledních letech tenhle tichý děs vybledl.“ (Oddanost)

Určitá schematičnost takových výpovědí nezarazí po přečtení jedné povídky, ale po interpretačním zcelení jednotlivých textů v jednotnou výpověď. Když dojde na boha, texty i jejich autor, jako by ztrácely pevnou půdu pod nohama a sílu, nicméně autorovou předností není ani tak zobrazení toho nad námi, jako spíš toho, co nosíme uvnitř.

To, na čem může Haslett stavět své příběhy, je porozumění a pochopení pro vyhrocené lidské úděly, jako je ten Elizabethin. Haslettova povídková kniha je plná nevídaného humanismu, který však často přechází až v soustrast či soucit.

O postavách jeho prvotiny můžeme uvažovat v souvislosti s protagonisty jeho pozdějšího románu Union Atlantic (do češtiny byla však Haslettova díla přeložena v opačném pořadí), o nichž Lucie Česálková ve své recenzi v Deníku Referendum napsala: „Všichni jsou také do určité míry poznamenáni dětstvím či nepříliš růžovou minulostí. Dimenze traumatu v pozadí životů postav pak také do jisté míry ospravedlňuje jejich často až perverzní chování a čtenáři jakoby diktuje soucit a porozumění.“

Haslettovo vyprávění i v této povídkové knize útočí na čtenářovy city a pro útlocitné čtenáře to může být četba na hranici únosnosti. I přesto musíme postavám přiznat opravdovost, která plyne z toho, že Haslett je na výsost vnímavým a empatickým pozorovatelem. A co víc, dokáže své vcítění velmi obratně uplatnit při výstavbě literárního textu. A dokáže viděné a cítěné zprostředkovat tak dobře především proto, že chápe on. Tuto zákonitost známe i z jeho románu Union Atlantic.

Princip Haslettova tvůrčího postupu se před námi obnažuje v povídce Dobrý lékař skrze postavu Franka s jeho až neurotickým zaměřením na střípky reality a náznaky: „A potom na vysoké, když stál na večírku se sklenkou v ruce vedle knihovny, bavil se s mírně obtloustlou dívkou, která se držela stranou ostatních, a vnímal každé její uhnutí pohledem, každé křečovité pousmání, jako by nervy v jejím těle procházely i jeho tělem, a každý její pokus zastřít vlastní rozpaky v něm rozezníval skryté tóny.“

Zejména v této povídce nás Haslett nechává ne nahlédnout do své tvůrčí kuchyně, ale přímo nás jí provádí. Frankovo zjitřené vnímání se totiž pojí s nesobeckou touhou po propojení a sdílení lidských osudů, o nichž byla řeč výše v úzké souvislosti s názvem celé povídkové knihy. Chce prolomit ten odstup mezi pacientem a lékařem, který udržuje a za který se snad schovává drtivá většina jeho kolegů: „Chrání je schopnost popsat příznaky osob, kterým naslouchají, před tím, co slyší? Zprostí je povinnosti soucítit s nimi?“

Soucit Frankův je i soucitem Haslettovým, krajní polohou jeho tvůrčího humanismu. Ostatně v celé povídce stačí jen zaměnit lékaře za spisovatele, aby se z ní rázem stala Haslettova zpovědnice. A nebude to projevem nadinterpretace, sám vypravěč tak činí, když popisuje Frankovy pocity po pravidelných návštěvách u jeho první pacientky, vnitřně dohasínající ženy, která se snažila vyrovnat se ztrátou manžela.

„Pamatoval si, jak po jejích návštěvách lehával v noci v posteli, sám v celém bytě, jak ho její osud tížil tak, jako mysl kněze zatěžují duše jeho svěřenců, jako se spisovatel psychicky i fyzicky trápí údělem svých postav.“

Svůj úděl Frank plně nahlédne v přítomnosti své zatím poslední pacientky: „Když seděl před tou neobvykle podmanivou ženou, uvědomoval si jasněji než kdy předtím, proč se stal doktorem: potřeboval se pohybovat v nedobrovolné blízkosti lidského utrpení.“

Zdá se, že Haslettovým motorem či údělem je stejná touha být nablízku lidskému strádání a utrpení. Nepodává o trpících žádná bombastická svědectví, Haslett čtenáře nezahlcuje, ale uchvacuje svou empatií, svou schopností vnímat a tím, jak nenásilně dokáže svůj pohled předat.

Ideálně tedy snoubí zvolenou formu s obsahem, Haslettovy texty jsou vzácnými příklady toho literárního procesu, kdy obsah sdělení zcela přirozeně a s lehkostí nalézá svou formu. Možná že autor donekonečna piluje a leští pořádek slov, ale na výsledných větách a obrazech to úsilí není vůbec znát. Vyprávění plyne tak lehce.

Na tomto místě, v samotném závěru, je však pochopitelně potřeba vzdát hold i překladatelce do češtiny Martině Neradové. Její tvůrčí úsilí na překladu této knihy dosáhlo rovněž úrovně, kdy se stává naprosto nenápadným, takřka neviditelným.

Adam Haslett: Tady nejste cizej. Host, Brno 2010.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.