Bollywood není Hollywood a Indie není jen Bollywood

Původně bytová přehlídka dospěla až k reprezentativnímu osmému ročníku Festivalu bollywoodského filmu. Letošní ročník nabídl různé žánry indické kinematografie. Nepromítaly se tak jen unylé příběhy se šťastným koncem.

Aaaaamartin_0385

Martin Hříbek

19.10.2010 08:00

Zz

Festival bollywoodského filmu promítal i indickou adaptaci Ibsenovy divadelní hry Nepřítel lidu. Foto distributor

Bollywood je dnes celosvětově známou značkou komerčního filmu z bombajských studií. Klasické bollywoodské příběhy se vyznačují nevýraznou zápletkou, předvídatelným dějem a šťastným koncem. Skutečný požitek divákům ale přinášejí dramatické výrazy citového vypětí toužících a trpících hrdinů. Ti často bojují za svou individuální volbu navzdory vůli vlastní široké rodiny, kasty, náboženské komunity nebo společenské třídy.

Moment katarze a zábavy pak přinášejí dlouhé hudební sekvence s výraznou choreografií tanečních scén a nákladnou výpravou. Časté jsou i akční scény, které působí spíše jako parodie jejich hollywoodských vzorů.

Úspěch tradičních bollywoodských filmů závisel na tržbě z kin indických maloměst a venkova. Globalizace a elektronická média však změnily i Bollywood, který se stal největší továrnou na sny na světě. Na jedné straně roste popularita indických komerčních filmů v jiných částech Asie, v Africe i v západním světě, na straně druhé začal vznikat nový žánr bollywoodských filmů, jejichž hrdinové žijí ve světových metropolích a které jsou zčásti natáčeny v exotických kulisách švýcarských Alp, pražských uliček či Manhattanu.

Častým tématem je vztah hrdinů k původní domovině a kontrasty životních stylů a hodnot. Dominantním trhem pro tyto filmy už jsou kina indických a světových velkoměst, jejich diváky na indické půdě pak převážně vyšší a střední třída, která se dokáže s životem hrdinů do jisté míry identifikovat jako s ideálem. Jazykem těchto filmů také není hindština, ale její kombinace s angličtinou, někdy nazývaná „Hinglish“. Vůči neindickému publiku zase Bollywood plní, rovněž po vzoru Hollywoodu, úlohu „soft power“ vzmáhající se Indie.

Ani indická komerční kinematografie však nemusí být jen zábava. Zatímco ty lepší ze starších bollywoodských snímků tematizují, byť i odlehčenou formou, vážné společenské problémy Indie, globalizovaný Bollywood nabízí specifický úhel pohledu na jevy a události, které se týkají i našich životů. Do této kategorie snímků náleží také úvodní film festivalu New York, v němž jsou osudy hrdinů, Indů žijících v této metropoli, navždy poznamenány následky teroristického útoku na Světové obchodní centrum.

Festival bollywoodského filmu v Praze však nebyl jen Bollywood. Indie má i méně známou, ale o to zajímavější paralelní kinematografii, která se z hlediska formálních postupů inspirovala spíše evropským filmem a jejíž hrdinové jsou psychologicky složitější, našemu životu stále vzdálení, ale přeci jako lidé mnohem věrohodnější. Nejsou podivně komickými figurkami na líbivém pozadí barevné Indie, ani nepředstavují ztělesněné ideály a rozpory společnosti, která je náhle na vzestupu a svým potenciálem i ambicemi oslňuje.

Klasiku indického uměleckého filmu na letošním festivalu zastupovali bengálští režiséři Satjadžit Ráj a Ritvik Ghatak. Ráj, který dostal jako první indický tvůrce cenu Americké akademie (za celoživotní přínos filmu v roce 1992), není českým divákům klubových kin neznámý. Celosvětově se proslavil svou prvotinou Žalozpěv stezky, v níž přenesl italský filmový neorealismus do prostředí bengálské vesnice. Na festivalu byly promítány dva filmy z pozdního období jeho tvorby – Nepřítel lidu natočený podle Ibsenovy předlohy a introspektivní drama Cizinec. Představuje-li Ráj dodnes velikána indické kinematografie, jemuž raný úspěch zajistil i zářnou budoucnost, jeho krajan Ritvik Ghatak, někdy přirovnávaný k Fassbinderovi, se stal enfant terrible bengálské kinematografie.

Do českých kin se vrátil po pětileté přestávce, kdy byl uveden na Febiofestu. Neúnavný experimentátor a alkoholik Ghatak trpěl celoživotně traumatem z krvavého rozdělení Britské Indie na dva nezávislé státy – Indii a Pákistán. Větší část jeho tvorby je tím také poznamenána. Zatímco promítaná Hvězda skrytá za mraky je jediným filmem tohoto avantgardního režiséra, který byl v době uvedení divácky úspěšný, zařazení jeho prvotiny Občan vyvolává určité pochybnosti. Ghatak sám tento snímek později kritizoval za přílišnou teatrálnost a ideologickou prvoplánovost.

Dramaturgie letošního ročníku kromě bengálské klasiky zařadila také novější vážné filmy z tamilského jihu Indie a několik filmů maráthských. Tuto mozaiku doplnilo ještě pět dokumentů. Uvedení současné produkce regionálních indických kinematografií je asi největším přínosem celého festivalu. Tyto filmy nemají za cíl jen ohromit a pobavit a také nejsou natáčeny pro mezinárodní publikum. Zato nabízejí autentickou výpověď o strastech a nadějích současné Indie. Často o jejích stinných stránkách, o únosech ženichů či sebevraždách chudnoucích farmářů, ale také o všedním životě a o tom, jak drobný někdy může být důvod k radosti.

Táží-li se organizátoři letošním mottem Proč jsme ještě tady? po dalším smyslu konání festivalu, neměli by tento svůj přínos pražské kulturní scéně opomenout. Mnohé diváky před dvěma lety jistě potěšilo, že si na závěrečné Bollywood party mohli zatancovat s filmovým představitelem Sandokana.

Dramaturgie festivalu by se však neměla vydávat cestou hitů a celebrit, ale spíše, tak jako letos, cestou vážnějších témat a vyvážené prezentace různých žánrů i jazykových oblastí Indie. Bollywoodský festival je totiž pro českého diváka jedinečnou příležitostí, kdy může okusit rozmanitost filmových žánrů a obrazů společnosti, která se může zdát vzdálená, avšak jejíž význam i pro naši budoucnost bude vzrůstat.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.