I my jsme příbuzní zavalených horníků

Po šedesáti devíti dnech bylo vyproštěno třicet tři chilských horníků ze závalu v hlubokém podzemí. Technické výkony a dojemné nadšení zachráněných i jejich rodin však nemůže zastřít hrůzy, kterým jsou horníci všude na světě vystaveni.

V nadšení nad úspěchem a rychlostí záchranných prací se trochu vytrácí, že horníci se nevracejí z nějakého nepodařeného výletu, ale z práce. Téměř sedmdesátidenní přesčas byl způsoben hamižností a šlendriánem zaměstnavatele a svou vinu na tom mají i příslušné báňské úřady. Pro připomenutí si tedy shrňme situaci.

Pátého srpna se zhroutila šachta dolu San José, v němž se těží zlato a měď. Třiatřicet horníků zůstalo uvězněno více než dva kilometry pod zemí a mělo se za to, že všichni zahynuli. Majitelé dolu oznámili, že nebudou mít na odškodnění, načež jim byl na podnět právníků obětí obstaven majetek ve výši dvou milionů dolarů. Zkušební vrty po sedmnácti dnech ukázaly, že horníci v dole jsou živí. Začaly záchranné práce, které se díky masivní podpoře nakonec podařilo dokončit dříve, než se plánovalo.

Firma San Esteban, které důl patří, byla založena maďarským emigrantem v roce 1957. Roční odbyt v posledních letech činil podle odhadů kolem dvaceti milionů dolarů ročně. Přesto je firma dlouhodobě v červených číslech. Mezi lety 2003 – 2010 došlo k několika nehodám, při nichž zahynuli 3 horníci. Po smrti geologa v roce 2007 byl důl uzavřen z důvodů porušování bezpečnosti práce a otevřen znova v roce 2008 za nepříliš jasných okolností. Bezpečnost dolu se rozhodně nezlepšila...

Mezinárodní odborová federace ICEM uvádí, že ročně zemře na 1200 horníků, z nichž mnozí jsou neplnoletí. I díky těmto obětem můžeme využívat elektřinu z uhelných a jaderných elektráren, používat mobily a počítače, přepravovat se ve vlacích, letadlech a autech. Na důlní činnosti je nepochybně závislá velká část našeho pokroku a rozvoje.

Bohužel to má i svou druhou stránku. Zničené životní prostředí, vystěhovávání obyvatel – až příliš často násilné. A samozřejmě oběti na životech a to ne jen ty přímé, ale i ty, které jsou způsobené těžkou prací a zdravotně závadným prostředím.

Obecně lze říci, že důlní činnost přináší pro danou lokalitu mnohem více negativ než pozitiv. Jediným, kdo na tom celém skutečně vydělá, je majitel dolu – ať už je jím soukromník, akcionáři či stát.

Narodil jsem se ve městě obklopeném doly, v krajině připomínající Badburyho Marťanskou kroniku. Haldy hlušiny pomalu ukrajující rozpadající se obce, postupně opuštěné a mizející. Stejně jako každá jiná podobná zpráva, i ta z Chille ve mně znova vyvolá vzpomínku na depresi, která zavládla mezi lidmi po katastrofě na dole Pluto II v roce 1981. Padesát rodin přišlo o syny a otce. Naděje na možnou záchranu, kterou jsem sdílel se svým spolužákem, dlouho nevydržela. A v Rudém Právu napsali: „Padli za Socialismus." To určitě.

Ale katastrof se v tom kdysi krásném, zemědělském a od pradávna osídleném kraji za dobu dolování urodilo mnoho. Třeba ta z roku 1879 na dole Döllinger. Aby „zefektivnil" těžbu dolu v úpadku, nařídil nucený správce obchodník Scholtz nevrtat zkušební vrty na přítomnost vody. Díky tomu došlo k provalení termálních vod do dolu a zahynulo 21 lidí. Během několika dalších dnů bylo přes spojovací díla zatopeno několik dalších dolů. K nešťastným sedmnácti vdovám a padesátce sirotkům přibylo dalších 600 nezaměstnaných horníků. Tři dny po neštěstí zmizely termální prameny v Teplicích a byla ohrožena lázeňská sezóna. To vše vedlo k útoku na místní banky, kterým hrozilo zhroucení. Situaci zachránili havíři z Příbramska, kteří navrtali nový horký pramen. Na teplických domech zavlály prapory, zněly zvony a městská rada uspořádala slavnost.

Největší katastrofa se pak udála na dole Nelson III v roce 1934 a zahynulo při ní 144 lidí. Situaci po katastrofě popisují na portálu Zdař Bůh:

„Ve středu 3. ledna 1934 mezi čtvrtou a pátou odpolední bylo na duchcovských ulicích ještě živo. Krátce před pátou začali v úzké Masarykově ulici u náměstí vybíhat z četných obchodů lidé a tázali se ulekaně: ,Co se děje, země se chvěje, okna řinčí…?‘ Vysvětlení přinesli až lidé, přibíhající do města z Osecké ulice, kteří viděli směrem od Nelsonu vyšlehnout plamen vysoko do oblak a zároveň cítili chvění země. Od Hrdlovky (dnes již neexistující) přijel autobus a lidé z něj potvrdili, že na Nelsonu muselo dojít k něčemu hroznému. Všecek proud lidí valil se Masarykovou třídou jakoby prchal před neznámým nebezpečím a zmatek dovršil zvuk hasičské trubky a motorové stříkačky, řítící se směrem k Oseku. Silnice vedoucí z Duchcova do Oseka byla přeplněna spěchajícím davem pěších i na kolech, mezi nimiž utíkaly k Nelsonu i plačící ženy, jejichž muži byli na odpolední směně.

Kolem nešťastné jámy Nelson III byl již utvořen kordon hlídek, nikdo ještě neměl ani tušení o rozsahu neštěstí, ale vzhled jámy dával tušit to nejhorší. Těžní věž byla výbuchem silně nakloněna, klece na kolech ve věži, část třídírny silně pobořena a v plamenech."

Jsou to staré události, ale musím na ně myslet, když se občas do svého rodiště vracím. Hlubinné doly jsou zatopené, vesnice zmizely, haldy zarůstají, nezaměstnanost roste. Uhlí přineslo do kraje jen destrukci a třenice mezi starousedlíky a nově příchozími. Zisky odplynuly jinam a v Podkrušnohoří zůstala jen zdevastované krajina bez paměti.

Naši předci to popsali už před tisíci lety v mýtu o Horymírovi – o vladykovi, který chtěl mít v horách mír a ne horníky ničící zemědělství. Nebýt Šemíka, stálo by ho to život. Ale jako správný Čech se nakonec s knížetem Křesomyslem dohodl, takže to odneslo jen to chudák zvíře.

V mnoha zemích se ale nedohodnou. Ogoňané z Nigérie také nechtějí, aby jim špína z těžby ropy ničila přírodu a zdraví. Jedenáct z nich vedených novinářem Ken Saro Wiwou za to zaplatilo životem ve vykonstruovaném justičním procesu.

Chování majitelů dolů je často jen výsměchem lidskosti. Když v zambijském měděném dole vlastněném čínskou firmou zahynulo kvůli špatným bezpečnostním podmínkám 49 horníků, nabídli majitelé jako odškodnění rodinám tranzistorové rádio. Není divu, že to zavdalo příčinu k nepokojům.

Tady je ovšem nutno poznamenat, že podmínky horníků v Číně samotné jsou horší než v Zambii, kde na ně alespoň trochu dbají silné odbory. A to nemluvíme o dolech v Kongu, kde jsou horníci a jejich rodiny jen rukojmími paramilitárních skupin, dobře financovaných nadnárodními koncerny z Evropy a USA.

J.F. Kennedy v projevu v rozděleném Berlíně řekl: „Ve světě svobody je hrdým prohlášením říci, jsem Berlíňan." Pokud chceme žít ve svobodném světě, musíme si připustit, že i my jsme příbuznými obětí důlních neštěstí, ale také příbuznými uhořelých šiček, které zavírají ve fabrikách, že děti umírající na následky pracovních úrazů jsou i naše děti. Ne jen proto, že nás k tomu sentimentálně zavazuje naše lidství a humanistická tradice. Jsme s nimi spojeni oděvy, které nosíme, jídlem, které jíme, technologiemi, které využíváme. Bez nich bychom je totiž neměli.

Do doby, dokud těmto lidem nebude zajištěna slušná práce, bezpečí a odměna, která zajistí důstojný život, sami ztratíme důstojnost. A dokud budeme trpět pošlapávání jejich práv a ještě za to platit, nemůžeme čekat, že budeme svobodní.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Ondřej Wolf - farář v.v.

Amen Pátek, 15.Října 2010, 07:04:24

Víc už dodat nelze.
Ondřej

2009_09_19_5372

Bohumír Molnár - Československo

Sobota, 16.Října 2010, 03:14:1

Klobouk dolu

I do dolů

Tomáš Tožička - Duchcov

Další mrtví Neděle, 17.Října 2010, 23:02:57

Jen během víkendu zahynulo 26 horníků v Číně, 6 v Kolumbii a dva v Ekvádoru...

Ondřej Wolf - farář v.v.

Pondělí, 18.Října 2010, 06:16:8

Já vím.
Teď už píší 31. Nevím, jestli bychom se o nic mohli dočíst bez momentální medializace příběhu z Chile.
Ondřej

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pondělí, 18.Října 2010, 10:16:32

Když si tak sním krásné sny o české publicistice, mám na mysli články jako tento. Díky.

Stanislav Hošek - Český těšín

A co dál? Neděle, 31.Října 2010, 10:36:42

Pracoval jsem v hornictví celý život. Z toho dvacet let jako řadový manuelně pracující havíř. Poslední dva roky svého aktivního života pak jako první polistopadový předseda celostátních hornických odborů.
Text z těchto pozic vnímám jako politický kýč. Možná, že má nějaký didaktický smysl pro nehorníky, ale pro ně samotné je k ničemu.
Navíc jsou v něm klišé poplatná současné módě, která odporují skutečnosti, jako například srovnávání poměrů v současném hornictví ČLR a Zambie. O obojím něco vím z osobní zkušenosti.
Takže zbývá pořád stejná otázka, platná po staletí. Jak vyřešit vztah horníků a vlastníků dolů, který je již nejméně několik staletí samou koncentrací současného hlavního mezilidského vztahu, vztahu práce a kapitálu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.