Paměti „rudého ďábla"

Jakub Vaníček

Trockého životopis Můj život u nás vychází se sedmdesátiletým zpožděním. Představuje se v něm jednak excentrický autor a spolu s ním i doba, které vládli bolševici.

„Samota byla naprostá, absolutní a bezútěšná. Žádné procházky, žádní sousedé. Z okna na zimu ještě zacpaného nebylo vidět nic. Balíčky zvenku jsem nedostával. Neměl jsem ani čaj, ani cukr. Příděl režného chleba se solí jsem měl k snídani a k večeři. Vedl jsem sám se sebou dlouhé dialogy o tom, jestli mám právo zvýšit si ranní dávku na úkor večerní. Ranní pohnutky se totiž večer zdály nesmyslné a trestuhodné. (…) Neměnili mi prádlo. Tři měsíce jsem nosil totéž. (…) Vězeňští paraziti mě žrali zaživa. Dával jsem si úkol: nachodit napříč celou 1 111 kroků. Bylo mi 19 let.“

Takto představuje jeden ze svých prvních pobytů za mřížemi Lev Davidovič Trockij v autobiografii Můj život. Do žaláře v Nikolajevě se dostal jako člen revolučního kroužku, samozřejmě že za psaní a přechovávání nelegálních rukopisů a za šíření sociálních nepokojů či myšlenek, které nešly na ruku jak vládní garnituře, tak ani nikomu, kdo na tom byl alespoň trochu lépe než zbídačelí mužici — tedy ani Trockého otci.

Můj život, dopsaný v roce 1929 v tureckém exilu, tedy jedenáct let před Trockého smrtí, sice nezachycuje závěrečnou etapu autorova života ve Francii nebo v Mexiku, přesto jej ale můžeme chápat jako autorovu konfesi. Kniha u nás vychází vůbec poprvé a rozšiřuje doposud útlou trockistickou knihovničku. Není-li někdo sběratel tiskovin z dvacátých a třicátých let minulého století, kdy se u nás Trockého texty pilně překládaly a vydávaly, může znát Trockého pouze zprostředkovaně. Což u nás znamená především jako pověstného Rudého maršála, který coby lidový komisař vojenství násilně potlačil známou kronštadtskou vzpouru proti bolševické vládě v roce 1921 a nechal popravit více než tisíc jejích účastníků. Lícem obrazu kontroverzního komunisty je pak zestárlý Trockij, zavilý odpůrce Stalina. Po vyhnání z Ruska se tehdy za každou cenu snažil dokázat selhání komunistického aparátu a odkrýt byrokratizaci moci — toto poslání ho posléze stálo i život.

Dá se předpokládat, že o první roli toho v Trockého autobiografii nebude řečeno mnoho. Stejně jako mnozí jiní autoři i Trockij se snažil svůj obraz vykreslit tak, aby odpovídal zejména potřebám doby, v níž ho psal — to znamená několik let poté, co byl vyhnán ze země a kdy se snažil vrátit sovětské revoluci její původní leninský směr.

Rozdělme knihu do dvou částí. V první z nich se Trockij snaží o návrat do dětských let. Na nejranější zážitky, mezi něž samozřejmě patří i expresivní obrazy ruské bídy, navazuje cesta profesionálního revolucionáře. Kapitoly o postupných krůčcích k organizaci revolučních buněk střídají vynucené odchody na Sibiř nebo do Evropy. Kdyby se Trockij rozhodl tuto etapu pokud možno co nejhutněji zestručnit, kdyby svůj životopis naplnil jen mnohdy sebestřednými úvahami o pěkném vztahu k Leninovi, doplněnými lehce autokritickými pasážemi, pak by nám zákonitě chyběl nutný materiál k tomu, abychom jeho politické angažmá mohli pochopit jako dlouhodobý proces. A ten nezačal s říjnovou revolucí, nýbrž už na konci 19. století.

V druhé části pak máme tu čest s Trockým-politikem. Je škoda, že se tu zamlčuje mnohé z toho, o čem bychom dnes chtěli nejvíce číst: totiž o chybách, jichž se jako přední člen strany bolševiků dopustil — o to spíše ale napjal síly, aby v první části vykreslil odpor k nespravedlnosti a zbabělosti.

Nebudu provokovat a stavět Trockému další pomník, což by dnes nemohlo mít žádnou váhu. Nad jeho knihou si však musím přiznat, že existují minimálně dva názory na sovětskou revoluci. Jeden z nich je nám umožněn odstupem, kritickou reflexí či rozsáhlou prací historiků. Z této pozice se můžeme nad úsilí Trockého a dalších bolševiků povznést a lehce jim vyčítat tragické omyly, jichž se dopouštěli. Druhý pohled je jiný: přivádí nás přímo ke zdroji a k prožitku. Pochopitelně se nesmíme spolehnout na to, že nás autor nevodí za nos, zvláště když sepisuje něco tak důležitého jako konfesi. Zároveň bychom ale udělali chybu, kdybychom s ním nechtěli projít jeho osudovou cestou, kdybychom si prostě neposlechli příběh, který nám vypráví, se snahou o porozumění. Nutně pak před námi vyvstává typ člověka s nebývale silnou vůlí a s přesvědčením, které nebylo ani tak vyčteno jako spíše založeno v dětství a později podpořeno soudobými filosofickými koncepty.

Literárnost Trockého autorského stylu na četných místech dostává trhliny. Můj život čítá necelých pět a půl stovek stran textu. Trockij se samozřejmě nespokojil jen s tím, aby vykreslil charakter revolučního živlu, ale potřeboval zejména podat a obhájit historii sovětské revoluce a následné vlády bolševiků. Dojmy zde prostě střídají fakta a četba se na mnoha místech stává pro nehistoriky příliš rozvláčnou. O to úspornější je závěrečná studie Václava Vebera shrnující především Trockého politický život.

Máme dnes k dispozici nepočítané množství textů a dokumentů o tehdejších událostech v Sovětském svazu. Trockého autobiografie je rozšiřuje o nutně subjektivní pohled — tím je určen i její smysl. Jedině prostřednictvím vyprávění, které balancuje na hraně uměleckého díla a faktografie, snad můžeme alespoň nahlédnout pod pokličku dávno zchladlého hrnce.

„V ty dny se přijímala rozhodnutí a vydávaly se příkazy, na nichž spočíval osud lidu celé jedné historické epochy. Přesto se ale o rozhodnutí nevedly žádné zvláštní diskuse. Zdráhal bych se říci, že to skutečně nějak významněji vážili či promýšleli. Improvizovali. Ale rozhodnutí nebyla proto horší. Tlak událostí byl tak ohromný a cíle tak jasné, že i ta nejzodpovědnější z nich se dělala snadno, za běhu, jako něco, co se rozumí samo sebou, a stejně je lidé přijímali. Cesta byla předurčena, bylo jen třeba pojmenovat úkoly pravými jmény, dokazovat něco nebylo třeba a skoro ani nebylo třeba agitovat. Bez zaváhání a pochybností přijímala lidová masa to, co pro ni přirozeně vyplývalo ze situace. Pod tlakem událostí „vůdci“ přesně formulovali jen to, co potřeboval lid a co si žádaly dějiny.“ Hlas této žádosti v knize Můj život splývá s hlasem jejího autora.

Lev Davidovič Trockij: Můj život. Academia, Praha 2010.