Zima o víkendu udeřila naplno a zpravodajství se nám hemží pro naše končiny již typickou směsicí informací. Kromě zpráv o zahájení lyžařské sezóny, provozu vleků a horských sportovních středisek jsou to už tradičně také statistiky, kolika lidem se podařilo v dvacetistupňových mrazech umrznout. Řekl bych, že ta čísla jsou rok od roku větší. U nás už mrazy zabily sedm lidí. Proti takovému Polsku jsme ovšem učinění žabaři. Tam jenom za víkend stihlo umrznout lidí čtyřicet. Inu, je to větší země a počet lidí bez domova tam musí být nutně vyšší. Nepominutelná je také náklonnost našich severních sousedů k tvrdým lihovinám, které ve větším množství proces umrzání zdárně urychlují.

Marně si lámu hlavu, proč do českých tiskovin pronikají informace o umrzlých jen z východní Evropy a Asie. Z Evropy západní zmrzlík ani jeden. Tedy, pardon, z Rakouska dva. Ale prý při návratu z hospody. Čim by to tak mohlo být? Že lidé pro český tisk mrznou jen na východě. Že by to bylo cenzurou nesvobodného západního tisku? Vždyť už Václav Klaus jasnozřivě přirovnal Evropskou unii k Sovětskému svazu. A v SSSR se přece o podobně rmutných věcech také nepsalo. Jen o zdárných plněních plánů a vzrůstání blahobytu. Tak že by tomu tak bylo i ve starých zemích Unie?

Ale možná je to taky všechno jinak. Třeba tak, že sociální síť prostě v západních zemích funguje lépe než ve východních. Že se ve východních zemích na lidi bez domova prostě víc kašle. Někdy dokonce vzniká dojem, že kromě snadnosti, s jakou lze o domov přijít, už nejsou u nás bezdomovci ani považováni za lidské bytosti, ale jen za jakousi obtížnou zvěř, kterou je zapotřebí z center měst někam vystrkat. Nejlépe do okrajových sídlišť nebo rovnou do okolních lesů, kam zvěř odjakživa patří. Aby nepřekážela výhledu. Třeba turistům na stověžatou Prahu.

Pražský primátor Bém prosazuje přece už po léta pěknou strategii za Prahu čistější. Dobře víme, že na chodník se už nemá odhazovat nic, co na něj kromě asfaltu či dlažebních kostek nepatří. Žádné žvýkačky, žádné nedopalky, žádní bezdomovci, žádné jiné smetí. A to vše pod přísnými pokutami. Jen u těch bezdomovců je výběr pokut problematický. Jednak je od nich jejich vymáhání zcela beznadějné. A jednak je těžké určit, kdo je vlastně na čistou dlažbu odhodil. Zdali se tam odhodili oni sami, nebo zdali je odhodil někdo jiný. Je to nepříjemné dilema. Obzvlášť, když se interpretace ujme nějaký sociálně empatický hnidopich a začne hledat chybu v systému nebo ve společnosti, pro niž je zcela přirozené odhazovat lidi na dlažbu a odsuzovat je k nedůstojnému živoření.

Proto byla místo určení pokutovaného zvolena raději jiná strategie. Nastoupil odhrnovač bezdomovců v podobě Městské policie, která dostala za úkol znepříjemňovat jim život co jen jde, aby je dostala na příkaz magistrátu Pavla Béma z centra. Nepoužívají totiž ani Opencard.

A výsledek se brzy dostavil. Bezdomovci v hromadné dopravě obtěžují zápachem skutečně míň a míň. Tak nějak se zneviditelnili. Zmizeli. Kam zmizeli, se pak můžeme dozvědět především ze zpráv v době velkých mrazů. Jindy, než když někde v okrajovém lesíku nebo parku umrznou, nikoho moc nezajímají. Ví se o nich přece, že je to parta lenochů, opilců, smraďochů a taky bláznů.

Z pohledu některých politických stran jsme ovšem tak trochu povaleči všichni. S oblibou zneužíváme jakékoli výhody, které nám rok od roku krouhaný sociální systém ještě poskytuje. Sociální dávky, lékařskou péči a kdovíco ještě. Protože se nám nechce pracovat. Jen otravovat a pořád něco po státu chtít. Je totiž prokázáno, že pracovití lidé se nalézají jen mezi milionáři a miliardáři. Ti ostatní se zmohou jen na obyčejnou českou závist a remcání.

Na druhou stranu je ale možné si z bezdomovců vzít i malý příklad. Když se prokáže, že už je někdo skutečně k nepotřebě a v rámci trhu zcela nadbytečný, mohl by také dosáhnout podobného ideového uvědomění, přestat zatěžovat zbytnělý sociální systém a odebrat se za město do lesů zmrznout. I ten deficit státního rozpočtu by pak byl určitě mnohem menší.