Točit dokumenty o tom, co se už dávno stalo a už se znatelně neděje, je vždy poněkud prekérní. Každý zná pár televizních dokumentů, kde se střídají fotografie, ilustrační záběry třeba rodných domů inkriminovaných osobností, nějakých jiných relevantních míst, kde už neprobíhá, co probíhalo kdysi. Pak cosi prohodí pamětníci a vše se dobarví hudbou. Od kinematografie to má na hony daleko a váhu má spíš odvedená rešeršní práce. V každém případě takové audiovizuální tvary málokoho zaujmou a bleskurychle zapadnou.

Radim Procházka stál před podobným problémem, když ho zaujal bezprecedentní vzestup drnovického fotbalového mužstva, po němž zbyl v malé jihomoravské vsi olbřímí rozpadající se stadion. Procházku, kterého coby jednoho z mála českých dokumentaristů zajímá zejména propojení současné a nedávné politiky s ekonomikou, zaujalo pozadí někdejšího fotbalového chrámu.

Podstatné události už jsou samozřejmě dávno pryč. Sláva a následný úpadek drnovického fotbalového klubu vnímá Procházka jako symbol českého fotbalu, politiky a podnikání devadesátých let — období ekonomické transformace plné tajemných sponzorů, podvodů, bankovního socialismu a korupce. Lapidárně řečeno, dnes už se v Drnovicích neděje nic, přičemž chátrání nepoužitelně velkého stadionu se točí špatně.

Jinak zhusta publicistickou látku však Drnovické catenaccio dokázalo formálně překročit. Zvlášť tomu posloužilo využití podobně prehistorického materiálu, jako je i dění filmu prehistorií stavu české politiky a ekonomiky — snímek se točil na 8mm film. Díky němu získává působivý dojem bloudění štábu v temných útrobách zázemí stadionu. S baterkou a kamerou se vkrádá do kanceláří, aby zde našel skanzen vydávající hmotná svědectví z krabic, starých pásek, fotografií a plakátů.

Toto detektivní pátrání je napínavé a dobrodružné, jeden neví, jaká absurdita ještě odkudsi vypadne a zda nějaký artefakt obraz českých devadesátých let náhle nezmění. Osmimilimetrové ohledávání stadionu se jeví jako vynikající řešení látky, která mohla dopadnout toliko jako publicistika s ilustračním obrazem.

Průběh pátrání po podstatě systému období, kdy se načas „zhasla světla“, oživují i animace, které mají didakticky vysvětlit podstatu sociálního kapitálu zaměstnanců před rokem 1989 a jeho konverzi v ekonomický kapitál po revoluci. Vtipné animace názorně předvádějí i kouzlo, jak se vydělávaly miliardy na zaměňování nafty za lehký topný olej. Krachující stadion v jedné vesnici tak slouží jako konkrétní materiál pro zobecnění děsivě zločinného fungování naší ekonomiky během transformace.

Ne vše se ale v Drnovickém catenacciu zdařilo. Snad nejmarkatnější linií je ta, která má své PR již v názvu filmu — pravěk. Ona symbolika je na film přilepena, s dějem se nepropojuje, a jen jej doslovně ilustruje. Celý ten slibovaný pravěk se omezuje na záběry modelů pravěkých zvířat v jakémsi „dino parku“, které jsou občas do filmu vkládány a v důsledku působí poněkud naroubovaně. Samy o sobě, kromě doslovné ilustrace pravěku, tyto záběry nic neříkají. Čas od času zobrazený model zvířete uměle zařve či zachrchlá, a to je vše.

Zvlášť je pak dobré zapomenout na moment, kdy jedno z nich „promluví“, protože zastupuje nedostupného někdejšího fotbalového bosse a tehdy legálního mafiána z Drnovic Jana Gottwalda. Moment, kdy režisér filmu rozpráví s jakýmsi tyranosaurem, nebo co to je, je už opravdu trochu pubertální.

Až na tuto zbytečnou linii je však Drnovické catenaccio dokumentem, který dokáže bez přílišné doslovnosti popsat mafiánskou ekonomiku někdejších let důsledně. Volba průvodců, jako je publicista Petr Fischer, filosofové Miroslav Petříček a Václav Bělohradský či sociolog Pavel Klvač, je rozhodně plodná. Byť mluvící hlavy stojící mimo děj budou v dokumentu problémem vždy.

Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace. Režie Radim Procházka. Česká republika, 2010. 57 minut