Do prvního kola senátních voleb zbývá krátkých osm dní. Uskuteční se současně s volbami komunálními, takže je pravděpodobné, že k němu půjdou i lidé, kteří jinak k účasti ve volbách do Senátu motivaci hledají těžce.

Česká pravice ohromujícím způsobem zvítězila v červnových volbách, ale přesto má potíže. TOP 09 a ODS spolu zápolí o to, kdo se stane na pravici hegemonem. Vláda navíc vzbuzuje už po prvních sto dnech rozpaky i v podstatné části lidí, kteří se jejího vzniku nemohli dočkat.

Prakticky ve všech obvodech proti sobě zřejmě ve druhém kole budou stát kandidáti pravicových vládních stran a levicové opozice. Vše se tak s konečnou platností rozhodne až v kole druhém, ale přesto je zde několik momentů, nad nimiž je nutné přemýšlet už nyní. Nadcházející senátní volby jsou totiž pro příští dva roky možná nejslibnější možností, jak ovlivnit společenskou atmosféru. A nejen politické strany, ale rovněž občanská společnost by k nim takto měla přistoupit.

O Senátu se obecně soudí, že nemá velký praktický význam. Ve skutečnosti samozřejmě sama možnost vracet zákony do Sněmovny k přehlasování by pro politiky vládní koalice představovala značný praktický problém: zdržování, nepříjemný výdej energie navíc, nutnost řadu svých neblahých úmyslů vysvětlovat v daleko podrobnější debatě, než by jim bylo milé.

Senát má ovšem mimořádný význam pro společenskou atmosféru v rovině symbolické. Uvažme, jak malé reálné ústavní pravomoci má prezident. Přesto musí být každému už při letmé úvaze zřejmé, jak hluboký propad v politické kultuře českých zemí znamenala okolnost, že se jím v roce 2003 stal Václav Klaus. Jak jiná by tu panovala nálada a situace, kdyby byl v posledních sedmi letech prezidentem například Petr Pithart!

V Senátu je situace obdobná, což můžeme ilustrovat na dvou příkladech. Současný předseda Senátu Přemysl Sobotka je typickým představitelem své arogantní strany. Je sice vcelku nevýrazný, ale když už se projeví, stojí to za to, jak naposled ukázaly jeho neomalené výroky na adresu demonstrujících odborářů.

Navíc liberecká ODS je zřejmě nejzkorumpovanější pobočkou politické strany v českých zemích, což uvážíme-li, že má ODS své pobočky i v Praze a v Brně, není lecjaký primát. Jeho porážka by opravdu nebyla ničím osobním, ale malou kulturně-politickou revolucí.

Druhý příklad je snad ještě výmluvnější. Při vší hluboké úctě k Václavu Bělohradskému i Janu Kellerovi, k odborům i k ProAltu, nikdo v tuto chvíli nepředstavuje tak principiální a současně konkrétní a pronikavou opozici vůči současné vládě jako Vladimír Špidla osobně.

Máte-li pochybnosti, projděte si jeho rozhovor v Právu tento týden, anebo ještě raději tucet jeho posledních textů, a představte si, že by tato slova zaznívala s posvěcením druhé nejvýznamnější ústavní funkce. Pokud by Vladimír Špidla skutečně nahradil za měsíc ve funkci předsedy Senátu Přemysla Sobotku, byl by to pro vládu otřes srovnatelný se statisícovou demonstrací, ale s trvalejšími účinky.

Výsledek voleb je důležitý ještě ze třetího hlediska: jako svého druhu referendum o vládních záměrech. K sněmovním volbám bylo možné přistupovat tak, že jejich výsledek byl jen krátkou kolektivní ztrátou vědomí, společným dílem nepoctivého zastrašování a záchvatu slabosti, který ČSSD postihl v posledních týdnech před volbami. Někdo je rád interpretuje rovněž jako referendum o Jiřím Paroubkovi.

Je dosud možné tvrdit, že voliči pravicových stran si nepřáli vznik právě takovéto vlády právě s touto politikou. Senátní volby se ale budou konat v situaci, kdy už všechny pochybnosti mohly být rozptýleny. Vláda o svých záměrech sice zatím jen mluví a lidé ještě nepocítili jejich důsledky, nikdo už ale nemůže říct, že nebyl varován. Nikdo nemůže předstírat, že neměl možnost si vše dobře promyslet.

Pokud vládní strany odejdou od senátních voleb s výsledkem, který budou moci interpretovat jako své vítězství, bude to pro občanskou i politickou opozici vůči škrtům velice nepříjemná komplikace. Naopak výraznější vítězství politické opozice by na samém počátku zásadně otřáslo demokratickou legitimitou vládních záměrů. Petr Nečas mobilizuje voliče dovoláváním se podpory pro své „reformy“, ČSSD volá k volbám ty, kteří „nechtějí jen nadávat“. Situace kdo z koho snad ani nemůže být formulována přehledněji.

Co v tuto chvíli dělají odbory a občanské iniciativy, od ekologických, přes kulturní až po sociální? Co dělá ProAlt? V zemích s vyspělejší politickou kulturou je samozřejmostí, že se odbory i jiné struktury občanské společnosti zapojují do volebních střetů, vydávají doporučení, posílají peníze i dobrovolníky.

Dodnes mě mrazí při vzpomínce na kancelář jedné sympatické ekologické organizace, kam jsem přišel před čtyřmi lety žádat o podporu senátní kampaně Táni Fischerové. Liknavý příslib jsem sice dostal, ale vlídné děvče se všemi atributy fair-trade a bio kultury si neopomnělo zavýsknout, že „ona to má bezva“, poněvadž tam, kde bydlí, bude volit Tomáše Töpfera, který to tam u nich tomu socíkovi jistě natře. Její zaslouženou odměnou je dnes ministerstvo vedené Pavlem Drobilem.

Jako by česká pravice stále byla v učenlivosti o krok napřed. I takové čertovy výhonky občanské společnosti, jaký představuje krajní pravicový D.O.S.T., vydaly soubor doporučených senátních kandidátů. Ve Spojených státech či západní Evropě by odbory i ekologické organizace postupovaly podobně.

Kdybych řídil některou z odborových centrál či některou z českých ekologických organizací, bylo by vítězství opozice v nadcházejících senátních volbách mým ústředním strategickým cílem. Přinejmenším k některým senátním obvodům bych soustředil i praktické síly. Kolik let pedagogického působení Drobila s Drábkem bude zapotřebí, než se české sociální a ekologické organizace naučí, že nechtějí-li na poměry jen nadávat, nestačí při volbách jen volit?