Dobrý konec si můžete zařídit včas

Lucie Česálková

Přitažlivost způsobu psaní Lidie Amejko paradoxně spočívá v absenci poselství. Po přečtení Známých příběhů v čtenáři zůstává nepříjemné prázdno — pocit, který provokativně neodpovídá tomu, co si sliboval před tím, než knihu otevřel.

Název povídkové sbírky polské dramatičky a prozaičky Lidie Amejko Známé příběhy tak trochu klame tělem. Nejedná se totiž o příběhy, které by nám připadaly známé proto, že se něco podobného někdy přihodilo nám, nebo našim přátelům, že jsme to už někdy někde slyšeli. Možná i slyšeli, ale nikoli v reálném světě. Fantaskní nadsázka příběhů Lidie Amejko si totiž z reality půjčuje pouze nejnutnější rekvizity prostředí a velmi dobře odpozorované detaily poněkud bláznivého lidského jednání. Amejko jako by názvem knihy čtenáři s drobným úšklebkem spíše naznačovala, že pokud se mu během čtení bude zdát, že mu to něco připomíná, bude to nejspíš tím, že má stejně jako autorka zkušenost s kafkovskými či borgesovskými způsoby vyprávění, surreálnou groteskou nebo například nonsensovými literárními počiny. S ohledem na tuto inspiraci je poněkud zavádějící i druhá část sousloví v titulu. Příběh totiž v podání Lidie Amejko nemusí být nesen sledem příčin a následků, motivací, nemusí obsahovat ani náznak dramatu.

Výpověď Lidie Amejko je v mnohých případech natolik záhadnou a odkazující k abstraktním pojmům, jakými jsou pravda, vyprávění samo, smrt, zanikání obecně atp., že potlačuje narativní rysy a namísto příběhu se tváří spíše jako symbolická parabola, jako nadsazená disputace nad existenciálními tématy. Dopátrat se však, čeho má být Amejčino přelétavé rozprávění symbolem, je poměrně obtížné. Povídky Známých příběhů mohou být záznamem absurdního rozhovoru, mohou být momentkou bizarní životní situace, vždy však působí dojmem, že plynou odnikud nikam, bez zjevnějšího smyslu.

V absenci poselství však paradoxně spočívá přitažlivost způsobu psaní Lidie Amejko. Po přečtení jejích textů v čtenáři zůstává nepříjemné prázdno — pocit, který provokativně neodpovídá tomu, co si sliboval před tím, než knihu otevřel. I přes veškeré rozpaky však čtenář nemusí pociťovat v pravém slova smyslu zklamání. Aniž by dokázal konkrétněji formulovat, o čem že text, který právě dočetl, vlastně je, připomíná si bezprostřední potěšení z jednotlivostí — jazykových obratů, trefných obrazů a postřehů, z překvapivých nesmyslů, jimiž Amejko dokresluje svět svých podivínských postav. Ty jsou zpravidla stižené, případně stíhané určitou posedlostí, jako například hrdina úvodní povídky Služební záznam extempore v ermitáži (nanečisto), Gregor Senso, jenž přímo fyzicky prožívá utrpení obětí všech katastrof, o nichž se doslechne v rádiu nebo v televizi.

Tematickými východisky dalších povídek pak mohou být například význam vlastního jména či rozdíl mezi tím, jak se zaopatřit před smrtí a jak si zařídit dobrý konec, jež autorka rozvádí v nejrůznějších fabulačních kličkách. To, že se v zákoutích povídek, tak intenzivně aspirujících na zařazení mezi existenciálně laděné sondy, tak trochu ztrácí onen hlubší význam, bohužel čtenáři brání pochopení a celkovému uspokojení z díla.

Rozradostněn tak může knihu odkládat pouze ten, kdo efekt rozlousknutí hádanky, finálního zaklapnutí všech součástí prozaické pastičky, pro vlastní čtenářské potěšení nepotřebuje a vystačí si s drobnostmi, literárními perličkami na dně, ať už jsou to odkazy na jiné autory, nebo metaforická obraznost či jiné expresivní přízračnosti textu. Amejko totiž dokáže odosobněnému vyprávění dodat na důvěrnosti tím, jak důvtipně kombinuje třeba i nesmyslnou a lidské každodennosti neodpovídající zápletku s přesně odpozorovanými detaily skutečnosti. Píše-li tak například o jednom ze svých hrdinů, že se „(…) podíval (…) do zrcadla a roztrpčeně ho napadlo, že zrcadla by přece jen nemusela ukazovat svůj odraz s tak krutým rozpětím. Stačila by nějaká obecná črta, rys, kondenzát, esence,“ pak jako by odkazovala i k vlastní autorské metodě. I její texty totiž chtějí vyzdvižením části charakterizovat patologické jevy celku. Ve výsledku však mnohem spíše dokazují, že tato metoda zdaleka není samospásná. Tak jako ani člověka lépe nepoznáme podle toho, jaké má obočí.

Lidia Amejko: Známé příběhy. Praha, Agite/Fra 2010.