Jakkoli to jméno zní, jako by patřilo indiánskému náčelníkovi z časů dobývání amerického Západu, není tomu tak. Lee Iacocca pochází z rodiny italských přistěhovalců, a pokud vím, dosud někde žije. I když v časech největší slávy šéfoval postupně automobilkám Ford i Chrysler a patřil i mezi docela úzký okruh kandidátů na americké prezidentství, z veřejného života dávno zmizel. Jen náhodou jsem na něj narazil v debatě pod jedním z blogů Jana Macháčka na ekonomické téma. Někdo z diskutérů v ní krátkým odkazem připomněl příhodu z jeho života, která patřila na konci sedmdesátých let do první dvacítky pop-ekonomických legend.

Ta legenda praví toto: když posadili Iacoccu do ředitelny ztrátové automobilky Chrysler, jíž hrozil totální kolaps, a tudíž i uzavření desítek tisíc pracovních míst, bylo jasné, že je nutno, jak se u nás v Praze dnes říká, začít být rozpočtově odpovědný. Kromě jiného to znamenalo také snížit platy zaměstnancům do té doby, dokud se firma opět nepostaví na nohy. Něco takového se může s úspěchem podařit jen v případě, když se to s nimi, nejlépe prostřednictvím odborů, dojedná. Iacocca to dokázal — kromě jiného i proto, že než se za nimi vypravil, snížil sám sobě jakožto šéfovi všech šéfů plat na jeden dolar ročně a patřičně to rozhlásil.

Jak se říká pro změnu v Americe, člověk nemusí být zrovna raketový konstruktér, aby věděl, že Iacocca měl z čeho velice dobře žít a že na bonusech si i v onom mzdově hubeném roce nějaký ten milion připsal, avšak jako entrée do dialogu se zaměstnanci to fungovalo. Nemá cenu dělat si o něm iluze, ostatně sám v dalších letech svůj kredit hodně ztratil. Avšak v důležitém okamžiku dal najevo snahu dohodnout se na společném úsilí o záchranu situace i omezením sebe sama, protože to pro všechny zúčastněné bylo výhodné. Řekl těm lidem, že je s nimi na jedné lodi, i když na jiné palubě.

Obávám se však, že v naší koalici rozpočtové zodpovědnosti, a to i když ji rozšíříme o veškeré s ní spřízněné duše a majitele bankovních účtů, nikdo takový není. Tedy nikdo, kdo by dokázal přesáhnout obzor kupeckých počtů a účetních knih. Někdo, kdo by přepsal Iacoccův trik — proč ne — do češtiny. Kdo by dříve, než oznámí, jak seškrtá mzdové i sociální výdaje všem ostatním, kteří jsou závislí na gáži, protože nechce zadlužovat naše děti (úžasný slogan, rozhodně si zaslouží čestnou vitrínu v muzeu politické demagogie!), řekl také, že seškrtá i příjmy a prebendy svoje, a to o víc, než je seškrtává ostatním. Říká se tomu gesto dobré vůle. Je smůla, že když se takové gesto v našich končinách objeví, pak jedině jako karikatura.

Takovou karikaturou je třeba trapné a krkolomné vysvětlování poslanců, proč zaměstnancům se má snížit mzda o deset procent a jim jen o pět, doplněné o obhajobu, že přece budou platit daně z poslaneckých a senátorských náhrad… A copak je něco jiného než karikatura vynětí soudců z jakéhokoli návrhu na snižování mezd státních zaměstnanců s nevysloveným podtextem, že oni by si u Ústavního soudu stejně zařídili, aby se jich žádné krácení netýkalo. A to nemluvím o obludné konstrukci, podle níž zkrácení mzdy může rozbourat soudcovskou integritu a ohrozit nezávislost naší justice. Jako bych před sebou viděl zprávičku někdy z počátku minulého století o učiteli, jemuž městská rada snížila plat, a on se za to pomstil tím, že žákům zatajil hlodavce. Možná že obava z něčeho podobného vládu rozpočtové zodpovědnosti k soudcovské výjimce inspirovala…

Jak se také dozvídáme, blíží se rovněž den, kdy se poslanci (senátoři se jistě přidají) rozhodnou zahájit zásadní legislativní proces a sami sebe zbaví práva jezdit hromadnou vnitrostátní dopravou (tzv. sockou) zdarma. Jestli tomu dobře rozumím, odehraje se to následovně: rozpočtově zodpovědná vládní většina ve Sněmovně nejprve odmítne návrh sociální demokracie na zrušení této výsady, neboť tento návrh není ničím jiným než rozpočtově nezodpovědnou snahou sociální demokracie zviditelnit se před volbami. Poté koalice přijme svůj vlastní návrh na totéž, neboť ten, ač je navlas stejný, je rozpočtově zodpovědným odstraněním duplicity dopravování zdarma — nezapomeňme, že poslanci a senátoři totiž dostávají na cestování ještě příplatek.

Pokud se vám stejně jako mně zdá zejména ten poslední kousek víc pitomý než rozpočtově odpovědný, pak si s trpkou ironií připomeňme, z čeho že slovo pitomý vzniklo: je odvozeno od slova staroslovanské základu „pitati“ čili „krmit, vykrmovat“, staročeské „hus pitomá“ je husa domácí, vykrmovaná… Kouzlo nechtěného, říká se takovým náhodám.