Už to tak bývá, že se člověk do budoucna dívá s nadějí a do minulosti se ohlíží opatrně, bez trhavých pohybů, aby ho pak nebolelo za krkem. Naděje jsme si dělávali různé - před třiceti lety jsem si například myslel (a poprvé mne to napadlo během návštěvy u jednoho z našich lidových světců, u Augustina Navrátila, a ani už nevím proč právě tehdy a právě tam), že ten zápas s minulým režimem je natrvalo a že bude delší než život, který jsem tehdy ve svých devatenácti měl ještě hodně před sebou. Skutečně beznadějné časy byly tehdy však teprve před námi. Věřit v budoucnost je nutné, ale každý těžký okamžik odkazuje naděje kamsi k horizontu, protože je třeba nejprve projít obtížnou přítomností.

Před dvaceti lety jsem už, stejně jako i většina ostatních, zřetelně rozeznával jinou budoucnost, bylo pár týdnů před největšími veřejnými změnami našich životů. Že zápas, který jsme mnozí tehdy trpělivě s oním režimem a s poměry v něm zažitými vedli, nebude navždy, bylo zřejmé už půldruhého roku či snad ještě dřív, ti bystřejší to možná v kostech cítili už dávno. Časy se tehdy ještě měnily tak, jako když roste dítě, každý den kousek, a kdo je příliš blízko, změnu sotva vnímá.

Zlom, který vzápětí přišel, nebyl darem chalupářů a komunálních vyvěšovačů vlajek, ba ani Jalty či Malty v úradku Reagana s Gorbačovem. Ale nebyl to ani fotbalový zápas, v němž by na jedné symbolické straně nastoupili v červených dresech komunisté a proti nim v antičerveném hrdinní a odhodlaní antikomunisté. Natož dohoda jedněch s druhými, jak říkají ti, kteří dynamiku dějin intelektuálně rozeznávají pouze při vlastním uklouznutí na mokrých schodech. Kdo nemá cit pro dějiny ani pro jemnější souvislosti lidského konání, může si o tehdejších událostech myslet cokoliv, však se v příštích několika týdnech vykladačů a hrdinů vyrojí tolik, že asi začnu - jako o tomto výročí obvykle - pochybovat, co jsem vlastně tehdy dělal.

Tehdejší změna nebyla jen tak nějaká změna, ale nový svět se stejnými lidmi. Každý do něj vkládal své vlastní naděje podle svého ustrojení. Svobodu si každý představoval jinak, někteří ale úplně jinak. A jinak si různí lidé v různých rolích vykládali i pojem naděje. Mně se nejnadějnější činností zdálo být budování státu, jeho demokratických základů. Dnes to zní trochu nadneseně, ale jinak nelze první měsíce roku devadesátého nazvat. Bylo zřejmé, že čím víc se bude s některými zásadními kroky otálet, tím hůře půjdou uskutečnit. Mnohé pak proto nebylo možné uskutečnit vůbec.

Nejprve začali přicházet ambiciózní mladí i nemladí muži, odhodlaní se prosadit, když už se to může. Mnohým z nich se zjevně nedařilo prosadit se ještě před změnami. Po těchto nedočkavcích nové doby se, jako v každé sociálně komplikované struktuře, začali objevovat chaotizátoři, ať už ti povahoví, nebo jen lidé nedotčení kontextem situace a úkolu. Poté mnozí svazáci oné doby, čili ambiciózní mladí muži, začali pomrkávat po penězích a po příležitostech. A pak začaly peníze pomrkávat po nich a po záležitostech, na které měli jejich objektové vliv. A vzápětí začaly peníze pomrkávat také po všem ostatním, vedeny svou myšlenkou věčnou a svatou, tedy maximalizací zisku za každých okolností.

A ta republika, v té době už menší a nová, nacházela sebe sama mnohdy v úlohách téměř světodějných, které jí úskočně i milosrdně zároveň umožnily zapomenout na budování vlastních základních kamenů a opěrných sloupů, právních, politických, mediálních i mravních. A tak dravý kapitalismus nejprve bystře budoval důvody, pro které musí všechno ovládnout, a do těch důvodů vzápětí vstupoval, přečasto nepozván, nevítán a nepřezut.

Z těchto všech důvodů, a také z mnoha dalších, na jejichž sčítání a komentování teprve dojde, nemůžeme bědný stav záležitostí naší země odbýt cynickým posteskem, že máme, co jsme chtěli. Tedy máme, to je pravda. Ale nechtěli. Před dvaceti lety jsme mohli - i když samozřejmě dost zjednodušeně - říci, že za stav naší země mohou jiní. Protivník byl zřejmý a pro možnou budoucí nápravu byl nutný první krok. Tím určitě radikální společenská změna byla. Dnes je situace naší země důsledkem naší vlastní společné a dlouhodobé neschopnosti nakládat s nástrojem tak složitým a jemným, jakým svoboda je.

Na dnešním stavu země můžeme komentovat kdeco, a také to dělat musíme. Z pohodlnosti, ale také zřejmě ze zbytků loveckého pudu našich předků, se potřebné zamyšlení obvykle proměňuje v útok a vybíjí se na politicích. Kdybychom se však zaměřili na sdělovací prostředky a jejich odpovědnost, dobereme se stejného dílu podstaty věci. Pejsek, který hlídat má, ale nehlídá, má buďto příliš krátký řetěz, nebo jen planě poštěkává. Anebo vzbuzuje jen úsměv, namísto respektu a obav. A možná má leckdy i dobré důvody, pro které se mu nechce. Jestli je to tedy vůbec pejsek.

V příštích měsících se ukáže, jestli se do prostoru této naší dnešní svobody a mediální situace dokáže vplést nový prvek, jakým chce být tento nový internetový deník. Já věřím, že ano. Proto také ponechávám svůj první autorský příspěvek na jeho stránkách tak trochu bez pointy. S nadějí, že vážnou a zodpovědnou diskusi o budoucnosti, o minulosti i o nadějích, budeme mít kde a s kým rozvinout.