Nemáme doma televizi, tak jsem se dozvěděl o nových volebních klipech z internetu.

Hodnotilo se tam mimo jiné, jak vtipné a zábavné jednotlivé politické reklamy jsou. Na některých se kreativci opravdu vyřádili. Třeba Brno z perspektivy psa Romana Onderky je opravdu roztomilé. Ostatní spoty sociální demokracie ale jsou, jak tam píší, jak z „vyhynulých filmových týdeníků“. Tím chtějí říci, že se tam vyskytují normální lidé — zedník, hasič, maminka s dítětem — kteří mluví o běžných starostech, které strana slibuje řešit. Nejsou vůbec vtipní, neumějí hrát, neumějí pořádně mluvit, mají toporná gesta, no jako když se člověk dostane před kameru a není na to zvyklý. Podobně se chová někdo, kdo přijde o práci nebo mu voda vezme barák. Zkrátka nic zábavného.

Mermomocí zábavný chce být spot, v kterém se snoubí Julínek, Bolek Polívka na operačním stole a ztopořená láhev slivovice. Nedosahuje to sice sofistikované idiocie slavného výstupu Issové a Mádla, ale zato je to kratší. Pokleslá zábava patří k pokleslé politice odedávna. Je pravda, že i velcí umělci se občas politicky prostituovali, ale aspoň o tom věděli. Je pravda, že někteří politici by si klidně mohli vydělávat jako baviči a všem by se nám ulevilo — zábava zatím není povinná.

Je v tom zkrátka zmatek. Zdá se, že od politiky a politiků každý čeká něco jiného. Nedávno jsem vyslechl rozpravu několika mužů, vyznačujících se všude velkým množstvím pracně vydobyté svalové hmoty. V předvolební době hodnotili politiky a po chvíli dohadování, kdy si nemohli vzpomenout, jak se vlastně jmenuje, to u nich jasně vyhrál ten Telička, co hrál ragby a má vymakanou postavu. Věci veřejné zase úspěšně vsadily na atraktivní vzhled svých kandidátek, který mají od přírody a jen ho podpořily lascivními pózami do kalendáře. Čím jsou takové strategie úspěšnější, tím víc argumentů mají ti, kdo tvrdí, že demokracie vlastně nefunguje a bylo by třeba ji nahradit nějakou osvícenou diktaturou.

V říjnu 1995 při první historické konferenci „Fóra o stavu světa“  v hotelu Fairmont v San Francisku (na tomtéž místě byla v roce 1945 dojednána Charta OSN) přednesl velevýznamný neoliberální ideolog Zbigniew Brzezinski před více než pěti sty významných osobností včetně Michaila Gorbačova, George Bushe, Margaret Thatcherové, Václava Havla atd. atp. projev o budoucnosti lidstva. Vycházel z analýzy, která tvrdila, že v blízké budoucnosti bude díky technickému pokroku stačit na ekonomické zabezpečení potřeb lidstva jen dvacet procent lidí a těch zbylých osmdesát procent nebude mít co na práci. Co s těmi nadbytečnými? Na tomto fóru až po střechu plném humanistů Brzezinski navrhl prosté a geniální řešení: tittytainment. Toto podivné umělé slovo je složeno ze dvou anglických výrazů — jeden slangově označuje ňadra (tits) a druhý zábavu (entertainment). Ano, ty nadbytečné je třeba nějak zabavit. Kdo si hraje, nezlobí. Chléb a hry, hlavně ať se nám nepletou do vládnutí a do kšeftů.

Je pravda, že proti Chartě OSN to působí trochu trapně. A navíc to nekončí u oblbující pakultury a konzumování laciných šuntů, protože i z tohoto náhražkového ráje stále víc lidí vypadává a pak je po zábavě a začínají deportace, segregace, koncentrace a likvidace.

Nezajímá mě, jestli političky mají velká ňadra, a nechci po politicích, aby mě bavili. Nemám moc času nazbyt, který bych potřeboval zabavit nebo zabít. Místo zábavy hledám a občas nacházím radost, jako třeba při posledním koncertu Wrgha Powu Orchestra v La Fabrice .

Radost působí i skutečná politika, na kterou lze i u nás občas narazit. Je to tam, kde jde o seriózní a poučené hledání, jak řešit současné problémy společnosti. Naposledy jsem se takhle radoval nad rozhovorem s Vladimírem Špidlou v Právu.

Zatímco zábava unavuje a vyčerpává, radost probouzí vnitřní sílu. Budeme ji potřebovat.