Film Bibliothéque Pascal se věnuje zejména tíživému problému chudoby. Chudoby, která je často zostouzena těmi, jimž se žije dobře. Chudí se podle nich totiž často chovají jinak, než by měli. Szabolcs Hajdu tento postoj odsuzování spatra uvádí trefně na samém začátku skrze prostá fakta, kvůli nimž si jednání hlavní postavy odsouzení v běžném pohledu zaslouží: maďarsko-rumunská dívka otěhotní, v touze po lepším životě svěří své dítě nedůvěryhodné a labilní tetě věštkyni a odjede na Západ za lepším životem. Tedy šlapat. Tetě je dítě odebráno pro zanedbání péče a ohrožení ve vývoji způsobené podáváním alkoholu. Matka se po příjezdu z Británie snaží získat dítě zpátky a zabránit jeho adopci do Itálie.

Toto zarámování příběhu je na rozdíl od ústřední části filmu tak realistické, jak jen může být. Mona Paparová, ztvárněná vynikající Orsolyí Torok-Illyesovou, sedí na úřadě ochrany dítěte a vypráví svůj příběh sociálnímu pracovníkovi, aby úřad mohl podle záznamu posoudit, zda dítě matce vrátit, nebo ne. Bibliothéque Pascal sezením na úřadě začíná a končí, a mezitím se odehrává celý Monin příběh, jak podle ní proběhl.

Odehrál se ve světě, který sice na první pohled vypadá jako běžný, Hajdu mu ale vtiskl surrealistickou atmosféru kabaretu podivných až snových postav a reálných kulis, které jsou však způsobem zabírání naprosto abstrahující. Díky tomu není zobrazeno explicitně nic, a veškerou tragédii chudoby, zkrachovalectví, mizerných podmínek, marných nadějí, nerovnováhy moci a sexuální tyranie je třeba pozorně číst v důmyslných obrazech symbolických scén.

Samotný britský bordel, do něhož je Mona unesena z Německa, kam ji lstí přiveze její otec, aby ji za pár šupů prodal, je pojat velkolepě. Bibliothéque Pascal je luxusní nevěstinec, kde své sofistikované sexuální potřeby, zejména sadomasochistické, uspokojují intelektuálové, umělci a boháči pod rouškou literárního klubu. Jednotlivé pokoje jsou pojmenovány podle literárních postav a sexuální otrokyně jako Mona zde musí hrát role z literárních děl, například ze Shakespearova Othella, Wildova Obrazu Doriana Graye či Nabokovy Lolity — čemuž je uzpůsoben design místností. Sex, respektive znásilnění, není nikdy přímo zobrazeno, stejně jako žádné další násilí.

Podobně je tomu i v linii Moniny dcery, která přebývá u tety věštkyně. Podávání alkoholu malé dívce není zobrazeno ve své naturalistické realističnosti, ale Hajdu je posouvá ještě dál, aniž by tím působil na prvoplánové emoce dojetí nad „nevinným děvčátkem“. Teta, rovněž velmi chudobná, zjistí, že když dívka spí, zhmotňují se kolem ní její sny. Rozhodne se na tomto úkazu vydělat, a tak pozve celou vesnici a vybírá vstupné. Dívka ne a ne usnout, a tak jí teta namáčí žemli do pálenky, aby se do spánku ponořila rychleji a nepohněvala už tak nedůvěřivé diváky. O alkohol nakonec ani nejde, ve srovnání s kradením a prodáváním snů.

Hajdův surrealistický kabaret Bibliothéque Pascal, který kombinuje realistický pohled na ekonomickou a sociální propast mezi východní Evropou a bohatým Západem s pohádkově snovými kompozicemi bizarních situací, které vlastně jen hyperbolizují absurdní konstelaci rolí ve společnosti nerovnosti, je strhující svou vizualitou. Ta ve výsledku uvozuje subjektivní pohled na svět, který nemusí respektovat jeho objektivní kulisy a interpretovat jednání aktérů tak, jak by si oni sami přáli.

Hajdu svým filmem možná sděluje zejména to, že cestou přiblížení se ke skutečnosti je dotvářet si obrazy toho, co se děje kolem, fantaskními prvky, a verbální sdělení ostatních naopak redukovat na jejich podstatu. Výsledný svět je nevyzpytatelný a komický. A tak to možná ve skutečnosti je.

Bibliothéque Pascal. Režie Szabolcs Hajdu. Německo, Maďarsko, Velká Británie, Rumunsko, 2009, 105 min.