V devadesátých letech minulého století se mi to stávalo často, nejčastěji na železnici. Pokladní v Chebu mi například v šest hodin ráno odmítla prodat lístek, když jsem neměla menší bankovku než tisícovku. Protože jsem věděla, že od půl čtvrté už Chebem projíždí jeden vlak za druhým, a já jsem opravdu neměla jak rozměnit, trvala jsem na svém a skončilo to výstupem s přednostou stanice.

V Praze u pokladny byla zase scéna z toho, že jsem nechtěla přijmout zpátky propálenou dvacetikorunu (kde je konec papírovým dvackám). Pokladní tvrdila, že jiné drobné nemá, a když jsem prstem ukázala na mince srovnané ve sloupečku vedle okénka, obvinila mě z přepadení a zavolala železniční policii. Byla z toho scéna přes celé Hlavní nádraží.

My jsme v devadesátých letech ohromně rádi platili daně a odmítali rodinné přídavky, dávali jsme tak najevo svou státotvornost a solidaritu s novým svobodným uspořádáním — a pak mě jednou odbor sociálních věcí v Chebu obvinil ze zatajení nějakých — už ani nevím jakých — skutečností, rovnou mi v písemném podání pohrozil trestní sankcí a byl z toho výstup přes celý okresní úřad.

Jednou jsem také ztropila výstup na stavební spořitelně, která nám najednou, zčista jasna, nechtěla dát směšný úvěr asi padesáti tisíc (polovinu jsme měli naspořenou) proto, že jsme oba, já i můj muž, v tom roce změnili zaměstnání. Nic nepomáhalo, že to bylo poprvé po dlouhých letech, že jsme se přestěhovali, že ten úvěr potřebujeme proto, abychom měli jak bydlet tam, kam jsme se přestěhovali. Bylo z toho dlouhé telefonování až na nějaké málem zahraniční ředitelství, během kterého jsem stála, ani se nehnula a nechala se nenávidět. O konfliktech s autobusáky bych musela napsat povídku, kolik jich bylo a jak byly bizarní.

Ty spory jsem tenkrát de iure všechny vyhrála, de facto ne, protože mě stály strašné rozčilení, opovržení okolí, pocit vlastní trapnosti. Z těchto pocitů jsem se nakonec dostala časem, v němž jsem se musela zbavit pocitu vítěze nad minulými poměry a přizpůsobit se pocitu těch, kteří se cítili ohrožení. I tenkrát se propouštělo, zejména na dráze, a já jsem na první pohled vypadala jako taková ženská z Občanského fóra, která to má na svědomí. Jednou jsem se na Hlavním nádraží v Praze, domnívajíc se, že se sympatií v hlase, zeptala, jestli bude stávka, abych věděla, jestli vlak pojede, a dostala jsem takovou lekci třídního boje, že na ni nikdy nezapomenu.

Když se poměry ustálily, tyhle konflikty přestaly, protože lidé se v pocitu ohrožení chovají agresivně, i když rozum velí jinak. Přišla doba lhostejnosti, dokonce ani když jsem omylem chtěla uplatnit prošlou poukázku v obchodě, nezavolali na mě policii, ani se na mě nedívali nijak podezíravě. Bylo jim to jedno.

Ale co se mi stalo tento týden. Volala jsem na zákaznickou linku společnosti PRE, která v Praze obchoduje elektřinou, šlo mi o fakturu za listopad tohoto roku. Elektřinu platím rovnou inkasem z účtu, nechápala jsem proto, proč mi vůbec chodí nějaká složenka. Žena na druhé straně se mnou mluvila neosobně, pomalu, s pauzami, jako stroj. Vlastně neodpovídala na můj dotaz, citovala mi předpisy. Představila jsem se vlastním jménem, ale s tím, že účet je veden na jméno mojí zemřelé tety — a vtom žena ožila. Nasadila o tercii výš, hned mi řekla, že odebírám elektřinu načerno, že mi ji nechá okamžitě vypnout… Lapala jsem po dechu — ale vždyť já po několik let, co teta nežije, všechno platím, tohle je poprvé, kdy se chci na něco zeptat, nic není zmeškáno, proč hned vypnout…? Tón té ženy mi byl nesnesitelný, mluvila se mnou, jako bych byla slabomyslná a navíc kriminálnice, zapomněla jsem na svůj už dobře osvojený defenzivní způsob, který se mi osvědčil, řekla řízně „provedu“ a přerušila hovor. Ona zavolala zpátky, ledově mi sdělila, že se jí ještě nestalo, aby jí někdo položil telefon, a kdy že tu elektřinu převedu? Řekla jsem „ihned“, paní prokurátorko. Položila jsem to. Už nezavolala.

Cítila jsem se strašně, měla jsem slzy v očích, kdyby mi změřili tlak, bylo by to na kolaps. Kdybych se představila jménem své tety, proběhlo by všechno hladce, ale to bych si připadala jako podvodník — představovat se falešným jménem. Přece každý nájemce bytu hned nepřevádí elektřinu na sebe, spousta lidí přece platí účty vedené na jiné jméno. Proč je mi na omdlení z té ženské v telefonu? A proč ona je taková? Z pocitu ohrožení těžko, vždyť elektrické podniky nám všem vládnou. Z pocitu moci? Před Vánoci?

Jedno je jisté: tenkrát v devadesátých letech jsem nečekané konflikty u přepážek absolvovala s pocitem občana, který se už nikdy nenechá ponižovat. Ať na mě zavolají policajty nebo přednostu stanice či třeba samého ředitele banky, zde stojím a neodejdu, dokud věc nebude vyřízena s rozumem a ve prospěch zákazníka, jímž jsem.

A dnes? Se srdcem ještě bušícím jsem rovnou jela na úřadovnu PRE převést účet, musela se vrátit a opsat stav elektroměru, okamžitě jsem na poště zaplatila osm stovek, na které jsem se chtěla zeptat. Vystála jsem několikerou frontu, protože jsem se opravdu bála, že mi tu elektřinu odpojí.