Šílenství i naděje

Hana Holcnerová

Odpor, obavy, nejistota. Zároveň naděje a radost. I těmito slovy lze hodnotit události uplynulých dnů.

Minulý týden byl, pokud jde o politické události, kromobyčejně pestrý.

Hned v pondělí jsme se díky Hospodářským novinám dozvěděli, že mentalita nových poslanců se moc neliší od těch, které ti noví chtěli vystrnadit coby politické dinosaury. Náhrady, které před parlamentními volbami chtěli mnozí velkohubě zrušit, či alespoň zdanit, jsou opět užívány způsobem mírně řečeno nezdravým. Nejpozoruhodněji se chová poslanec TOP 09 Václav Cempírek, pobírající od Sněmovny maximální částku na dopravu a zároveň bezostyšně přiznávající, že autem jezdí „nanejvýš u nás ve městě kolem komína“. Do Prahy se dopravuje výhradně zdarma vlakem.

Ve středu se senátoři věnovali vlastnímu návrhu zákona o protikomunistickém odboji. Paskvil předložený skupinou senátorů v čele s jejich místopředsedou Jiřím Liškou schválili a předkládají Poslanecké sněmovně k projednání. Pravicoví senátoři se tím rozhodli vzít výklad minulosti do svých rukou a svěřit pravomoc rozhodnout o charakteru těch, kdož aktivně vystupovali v nedávné minulosti proti komunistickému režimu, do rukou zkreslovačů historie z ÚSTRu.

Jiří Dienstbier to komentoval slovy: „Mě ani nenapadne, abych se nějakého uznání dožadoval. Vím, co jsem dělal, a považoval bych za urážku, aby kvalitu mého života posuzovaly úřady, a už vůbec ne nenávistné a demoralizované kreatury typu Pavla Žáčka a jemu podobných.“ Poté marně vyzval senátory, aby „v zájmu lidské důstojnosti i své vlastní, právního státu a historické pravdy tento návrh zákona zamítli“. Přesto zvítězili ti, kteří, ač v čase komunismu žili v pasivním poklidu, si osobují právo určovat míru zásluh jiných na jeho pádu.

Týž den schválila vláda rozpočet na příští rok. Už mnoho let se divím, jak nespravedlivá měřítka mnozí uplatňují na sociální potřeby druhých. Voliči pravice jsou přesvědčeni, že když si se svými životy oni dokázali poradit bez pomoci státu, jsou povinni dokázat to i všichni ostatní. S despektem pohlížejí na ubožáky bez domova, na ty, kteří se tak či onak odlišují od jejich představ o spořádaných spoluobčanech. Ignorují odlišné podmínky, se kterými vstupujeme na svět, včetně odlišných osobnostních charakteristik. Ne každý je ustrojen k tomu poprat se s nástrahami bezohledného kapitalismu, není však nepochybně kvůli tomu horším člověkem. Ne každý má to štěstí, že žije v dostatku. Že v jeho okolí jsou nabídky práce, která mu stačí k důstojnému životu.

Současní ministři nevidí za svůj primitivní obzor omezený názorem, že nelze podporovat příživníky na úkor poctivých pracujících, dá se říci podnikatelů. Jen ti jsou totiž současnou vládou vnímáni jako zodpovědní občané. Vláda proto ocení každého nezaměstnaného, který se rozhodne podnikat tím, že mu na nějaký čas neodebere podporu.

Matka samoživitelka ovšem může zkoušet nejrůznější kousky, jak pomoci své rodině, pokud se jí nepodaří získat dost prostředků, aby spolu s dětmi nepřišla o základní potřeby, příští rok sociální příspěvek od státu neuvidí. Ten totiž bude minimálně příští rok zrušen. Inu, kdo by sáhl na daně těm bohatým. Vždyť jsou nejpracovitější a nejpilnější, a je jen dobře nechat je bez povšimnutí užívat nadbytku, byť státní pokladna blahobytem netrpí.

Koloritem posledních dní je i pozoruhodná volební kampaň mnohých odvážlivců, posílených ve svých postojích oficiálním přístupem k menšinám všeho druhu i názory Nečasova poradce Jocha. Hesla nepokrytě útočící na slabé se rozmohla měrou nevídanou. V Brně si přisadila dokonce i KDU-ČSL, když do volebního klání vyrukovala s heslem „Podpoříme ty, kdo pracovat chtějí, pro povaleče není v Brně místo“.

V marasmu uplynulých dní tak září dvě pozoruhodné události. Úterní demonstrace odborů a sobotní programová konference ČSSD.

Odboráři vyrukovali v počtu nebývalém. Místo nenávistné kampaně se účastníci předháněli ve vtipnosti svých hesel, na jejich tvářích byla patrná radost ze společného díla a vědomí nově nabyté sounáležitosti. Spojovala je naděje, že asociální nápady Nečasovy vlády dokáží změnit. Jak dlouho jim vydrží nadhled a mírumilovnost, těžko odhadnout. Odborový předseda Zavadil varuje, že případnému násilí zabránit za stávající situace nelze.

Sociální demokraté se v sobotu konečně probudili k životu. Jejich programová konference září na českém politickém nebi jako drahokam. Žádná nabubřelost a silná slova, žádný Michal David a Kateřina Brožová, žádná silácká slova. Účastníci konference s pokorou naslouchali pozvaným politologům, sociologům a filozofům, ochotni poučit se reflexí vlastních chyb, ochotni zamýšlet se nad závěry odborníků, z nichž mnozí nepatří do lůna levicového tábora. Pozoruhodná debata moderovaná brilantně Lubomírem Zaorálkem působila alespoň na mne jako zjevení zázraku.

Přítomnost Jiřího Pehe, Milana Znoje, Václava Bělohradského, Jana Kellera, Jana Švejnara na levicově orientovaném sedánku je nadějí na počátek změny k lepšímu. Slyšet Václava Bělohradského, jak na tiskové konferenci ČSSD říká: „Účastí na této konferenci vyjadřuji k antilevicovým postojům odpor a zastávám se ČSSD,“ bylo pro mne obrovským povzbuzením.