Hodně se napsalo o demonstraci na náměstí Jana Palacha v úterý 21. září. Z nejrůznějších reakcí mě vlastně překvapilo, že se našly sympatie pro úředníky, kteří jinak moc sympatií nemají. Karel Steigerwald napsal v Mladé frontě Dnes, že stávka knihovníků jistě chod státu neohrozí. To je asi pravda — i když kdoví, studentům v univerzitních městech by bylo dost úzko, kdyby jim zavřela knihovna.

Když se mluví o platech státních úředníků, každý si představí osoby za přepážkou, vyžadující nějaké doklady. Ale státními zaměstnanci jsou i ti knihovníci ve státních, studijních a vědeckých knihovnách, archiváři, vědci z Akademie věd a jejích pracovišť, zaměstnanci chráněných krajinných oblastí a národních parků, pracovníci státní veterinární i rostlinolékařské správy, školských zařízení, k nimž patří univerzity, školy, školky i dětské domovy, ale také kněží (jejich platy rozhodně nevzbuzují ve veřejnosti ani zájem, ani lítost a je ostatně důkazem neschopnosti české politiky, že nedokázala vztah mezi církvemi a státem upravit za celých dvacet let). Pak jsou zde zdravotníci hygienické služby a veřejných nemocnic a konečně jsme u těch známých ozbrojených složek policejních a vězeňských, u armády a u personálu sociálních ústavů. A nesmím zapomenout na státní Lesy České republiky a jejich zaměstnance, a to jistě není všechno. Žádný představitel těchto profesí není placen nijak nadprůměrně, ba naopak.

Desetina dvacetitisícového platu je například částkou za hodiny hry na klavír v základní umělecké škole na jedno pololetí. Člověk, který dojíždí do práce zhruba padesát kilometrů vlakem, tuto částku měsíčně projezdí i se slevou. V rozpočtu to bude dost silně chybět, a takové ty řeči o možnosti osobního ohodnocení může bez odporu akceptovat jenom ten, kdo neví, že děti bývají nemocné, že staří rodiče potřebují zájem a péči, že člověk může onemocnět sám, že se mu může stát, že bude muset chodit po doktorech či zubařích, dokonce možná i po úřadech — a ve všech těchto případech podá menší výkon, a osobní ohodnocení nedostane. Měl by si šetřit pro ty případy — ale z čeho, proboha?

Komentátoři Mladé fronty Dnes píší, že v soukromé sféře ke snížení platů už došlo, ale neuvádějí nic konkrétního. Kde? Že by soukromý majitel lesa platil svého hajného hůř než státní lesy nebo soukromý veterinář že by vydělával méně než ten ze státní veterinární správy? Vážně si nedovedu představit, že někde ve srovnatelném soukromém sektoru za stejnou práci náhle zaměstnanci sníží plat — jak by to zdůvodnili, vždyť plat je součást smlouvy? Přece víme, že tyhle věci se řeší tak, že se lidem práce přidá, jejich počet se sníží a plat se nechá stejný — což se ostatně děje i ve státních institucích. Snižovat plat by se měl podle všech civilizovaných pravidel jenom jako sankce za prohřešek.

Nehledě k tomu, že je to přece provázané — z nižších platů lidé zaplatí menší daně, nemluvě o tom, že si méně nejen koupí, ale i jinak nezaplatí — například přestanou posílat děti do hudebky a jiných kroužků, sami přestanou chodit plavat do bazénu nebo cvičit do fitcentra, odepřou si kadeřníka a přestanou chodit do jazykové školy, zruší různé předplatné (jen doufám, že Mladé fronty Dnes také) — a tím se přece dnes živí spousta kvalifikovaných lidí, kteří tak pozbudou práce. Bude výsledek tak významným přínosem pro státní kasu, že to stojí za sociální rozkol?

Mladá a podle fotografie sympatická redaktorka Mladé fronty Dnes Kateřina Kolářová ovšem píše ve svém sloupku jako Rudé právo v listopadu 89, cituji, podržte se: „Zatímco se odboráři snažili vykřičet si svá práva, obyčejný občan (sic!), kterému se o zákonem dané valorizaci může jen zdát, musel zčistajasna řešit, jestli se dostane do práce, na schůzku, domů, prostě kamkoliv. Hlučící monstrum se totiž pohybovalo městem, jako by mu patřilo, a policie operativně na křižovatkách odkláněla dopravu… Sestřičkám, pedagogům, hasičům i policistům s transparenty se podřizovala i městská hromadná doprava a smutným obrázkem byli zmatení lidé na zastávkách, kteří beznadějně vyhlíželi tramvaje (zkuste si to přečíst hlasem televizního hlasatele Miloše Frýby)... A ještě na závěr mravní ponaučení: „Do hlavního města se sjeli zaměstnanci státního sektoru ze všech koutů republiky a jejich vztek je určitě pochopitelný. Samozřejmost, s jakou udělali z obyvatel a návštěvníků Prahy doslova vězně v dopravních zácpách…, však hraničí s hulvátstvím.“

Možná si Kateřina Kolářová nevšimla, že demonstrace byla dlouho ohlášená ve všech sdělovacích prostředcích, takže si každý mohl předem rozvážit, jak a kam se dostane. To se při velkých fotbalových zápasech neděje, tehdy „hlučící monstrum“ fanoušků obsadí dopravní prostředky i metro, a člověk, pokud vysloveně nesleduje sportovní zpravodajství, vůbec neodhadne, kdy k tomu dojde. Náměstí Jana Palacha je z hlediska dopravního místo velice hnusné, má ovšem i své výhody — jezdí tu metro, kterým se člověk rychle dostane na všechny čtyři světové strany, kde už může přestoupit na pozemní spoje, které přes centrum nejezdí, takže je zácpa u filozofické fakulty nezdrží. Zablokování náměstí Jana Palacha v Praze je docela dobře nacvičené — každý Nový rok se shromáždí dav lidí sledujících ohňostroj, kvůli němuž tramvaje také nejezdí.

Kateřina Kolářová vypadá na fotografii u svého sloupku mladě, tak mladě, že možná ani nezažila, když se „hlučící monstrum“ pohybovalo z Albertova směrem k Národní třídě, kde bylo ve jménu pořádku a práva „obyčejných občanů“ dostat se, kam potřebují, zastaveno a zbito policajty. Takové články jako ten její nafrněný sloupek do slušných novin vůbec nepatří, a jejich autorům by měl být okamžitě snížen plat o deset procent. Ne však kvůli úsporám ve státní kase, ale jako sankce za špatnou práci.