Ladislav Zedník

Mim

Mim, který opouští básně,

aby nezůstal opuštěn básněmi,

jako by o vodě přemýšlel —

odtává.

Bílé už je o poznání

                      méně.

----------

Po krátkém, šedivém vlásku

                             pozdního roku,

když světlu selhává paměť — a v nastalé mlze

vzpomíná na tvary lidí i dveří

o poznání déle,

po vlásku vypadlém do tmy

                             přecházet

                          od rána

                       k večeru;

na bílých rovinách

                — jako do písanky —

muřími nožkami vpisovat příběh;

a konec stále otevřený —

                          já

----------

Po krátkém dni

            jsou na cestách razítka stop;

a lidé vesměs doručeni

do všech svých adres…

Jen sem tam někdo

             projde a nakrátko rozvlní vzduch

a sem tam někdo — mim — lapá po sněhových svlecích,

ztracených těmi, co před chvílí prošli.

... je přítomný:

             tváře si pudruje sněhem, umí se zasklít

a v kalužích cepenět s listím.

Tušení neznámé tváře pozvolna získává tvar:

hmatatelná samota.