Kdo to ještě neví, Mácha byl emo a turista

Mladé divadlo nemá co říct. Často si rádo hraje s formou, ale jediné, co většinou dokáže, je k ničemu se nedobrat. Z Máchy udělali na Nové scéně turistu, fanouška emo stylu a ufňukaného floutka, který vše natáčí kamerou, a nejradši sám sebe.

V_ez

Roman Sikora

21.09.2010 16:00

M_charip

Zripovaný Karel Hynek Mácha v celé své pubertální kráse. Zdroj www.novascena.cz

Ripování je proces, při němž se data z CD nebo z DVD, ale klidně i z VHS videokazety nebo jiných analogových médií přenášejí na pevný disk počítače. V inscenaci na Nové scéně Národního divadla se touto technologií nejspíš nechali inspirovat a vytvořili inscenaci s názvem připomínajícím svým tvarem a příponou v počítači uložený soubor, Karel_Hynek_Mácha.Rip. Do něj jako by se pokusili převést analogový signál života a díla velkého českého a vlastně jediného romantického básníka. K dvoustému výročí jeho narození.

Harddisky jsou ovšem čím dál větší a naripovat se na ně dá bez ladu a skladu cokoli. Dle vlastního výběru, momentálního rozmaru nebo třeba jen z čisté náklonnosti k hromadění dat. Harddisky to snesou, divadelní jeviště už méně. I když i pro harddisky platí, že chybí-li na nich řád, těžko se zpětně něco dohledá.

Na jevišti Nové scény se tvůrcům v přehršli dat podařilo utopit. A dospět dokonce k myšlenkám natolik překvapivým, až je s podivem, že se jich nezalekli i oni sami. I když do značné míry působí, že mají v tomto směru pro strach uděláno.

Inscenace Karel_Hynek_Mácha.Rip se snaží být koláží. Připustíme-li, že i koláž by měla obsahovat nějakou promyšlenou významovou či tematickou strukturu, opravdu jen snaží, protože se jednotlivé obrazy a situace v žádný celek nespojují. Jen těkají v krajinách, které se tvůrcům s ústředním tématem, je-li vůbec jaké, příliš propojovat nedaří, pokud s ním mají vůbec něco společného. A že by k máchovskému tématu řekli něco nového, že by se pustili do polemiky s „máchovským kultem“, jak tvrdí, to těžko. Museli by nejdřív onen kult v inscenaci celistvěji reflektovat. Výsledkem jsou však jen nepříliš spojité fragmenty.

Režisér Petr Štindl spolu s herci divákovi předestírá směsku útržků z Máchova díla a citace z jeho občas dosti intimních deníků, sled latinsky zpívaných písní za doprovodu saxofonového kvarteta Bohemia, asi jediných skutečných profesionálů na jevišti, zvládajících beze zbytku své řemeslo, v inscenaci ze scény zazní i nějaká ta němčina, protože Máchova milá Lori v domácnosti rodičů mluví spíš německy, a objeví se i německy zpívaná česká hymna, jen bůh a tvůrci asi vědí proč.

Je možné zaznamenat snahu o aktualizaci Máchova odkazu a života. Třeba hledání ekvivalentu jeho romanticky rozervané osobnosti v době přítomné, kombinované se snahou takzvaně přiblížit Máchu mladému divákovi. Nebo co to dnes vlastně znamená, když je někdo poutníkem, jako Mácha, o němž je známo, že vášnivě rád chodil pěšky. A daleko. Dozvíme se třeba také o peripetiích, které Máchovy ostatky provázely po odtržení Sudet od československého státu. Anebo jsme svědky komické hádky mezi zástupci radnice v Litoměřicích se zástupci pražského magistrátu, když Litoměřice usilují o převezení velikánových ostatků zpět z Prahy, protože se o jeho hrob v metropoli špatně starají.

Je to asi nejzdařilejší scéna inscenace, protože se nejvíc blíží deklarovanému záměru tvůrců zobrazit vyprázdněnost Máchova kultu v dnešní době v podobě oficiálně tragikomické, plytké a trochu nekrofilní. Jenže součástí této plytkosti jsou nakonec i tvůrci inscenace sami. Z celého jejich snažení totiž vzniká spíš řada nespojitých a namnoze nelogických, až bezmocných výjevů.

Tak alespoň namátkou. Snaha o přiblížení romantika mladým má zde podobu Máchy jako náctiletého rozhárance oděného ve stylu teenagerského depresivně laděného emo. Ufňukaného, v černobílém, ale spíše černém balení, s černě podbarvenýma očima, pobíhajícím po scéně s kamerou a natáčejícího nejraději své vlastní promluvy. O zasedání české vlády a rozhodnutí přestěhovat po záboru Sudet Máchovy ostatky z Litoměřic do Prahy se dozvídáme, jen bůh ví proč, od herce v uniformě okupačního německého vojáka. Ve středu scény, nejspíš jako výraz postoje tvůrců k Máchovu životu a dílu, stojí po celé představení mobilní toaleta Toi Toi. Máchova vášeň pro chůzi krajinou se v inscenaci promění v turismus spjatý s momentálně módními výjezdy do Indie, o nichž si někteří mladí namlouvají, že tam snad jedou poznávat duchovní dimenzi této země, aniž by k tomu většina z nich, bytostných konzumentů, měla jakékoli předpoklady.

Jako bytostní konzumenti pak působí především sami tvůrci, kteří k postmoderní vášni pro turismus nedokáží zaujmout analytičtější přístup, stejně jako ho nedokáží zaujmout k osobě Máchově a k jeho dílu. A bezděčně tak na jevišti skrze úroveň svého přemýšlení zobrazují jeden z podstatných rysů nadšených obětí turistického průmyslu, jimiž sami nespíš jsou. Podstatu roztěkanosti postmoderního konzumenta, který aniž by dostatečně poznal svou vlastní kulturu a zemi, vyráží za podobně instantními zážitky do ciziny, nejlépe do Orientu s jeho na naše poměry nízkými cenovými relacemi. To aby za tu duchovní zkušenost příliš neutratil ze svého kapesného, když už mu letenky zaplatí rodiče, anebo si na ně, v případě „vznešené“ herecké profese, vydělá v účasti na reklamách nebo dabingem venezuelských telenovel.

Indie hraje v představení vůbec významnou roli. Když si kladu otázku, co vedlo tvůrce k tomu, aby téměř celou inscenaci doprovázeli projekcemi na obrovském plátně v pozadí, zachycujícími pouliční ruch indických měst, nacházím jen ty nejabsurdnější odpovědi. Záměna Máchova poutničení s dnešní podobou komerčního turismu je výrazem povrchnosti, která se nezastaví před ničím. Vcelku dlouhá pasáž věnovaná zbytečnému stavění stanů a hovorům o tom, co všechno se může turistovi v ulicích indického města přihodit, nemá s Máchou společného už vůbec nic.

Na pozadí podobné scénické a myšlenkové skrumáže si je možné představit opravdu ledacos. Třeba to, že režisér Petr Štindl nebo vlastně kdokoli z inscenačního týmu jednoho dne potkal známého a dal se ním na chvíli do řeči. A známý, mimo jiné také umělec, třeba řekl: „Čoveče, byl jsem teď v Indii a mám parádní záběry.“ „Vážně? Ty by se mi právě docela hodily. Děláme totiž inscenaci o Máchovi.“ „A na co potřebuješ k Máchovi Indii?“ zeptá se udivený cestoval. „Mácha přece napsal Cikány a ti přišli právě z Indie,“ vyřkne triumfálně režisér nebo jiný člen inscenačního týmu. „Tak to by mě teda nenapadlo,“ řekne známý.

To by vůbec napadlo málokoho. Ale po zhlédnutí poslední inscenace Nové scény můžete nabýt dojmu, že možné je už opravdu všechno.

Petr Štindl pro Český rozhlas prohlásil, že je představení syntézou všeho možného. Všeho možného jistě, ale syntézou nikoli. Ta totiž vyžaduje cílení k sevřenějšímu tvaru i k ústřednímu tématu. A jasnější povědomí, o co by vlastně v inscenaci mělo jít. Nikoli jen schopnost nekriticky na jeviště přenést příznaky roztěkané neurózy a uzurpovat si právo na libovůli.

Podle dramaturga Daniela Přibyla se zase tvůrci nechtěli nořit hlouběji do máchovských témat a prý přemýšleli, jak by si mohli Máchu z pozice mladé generace sociálních sítí a mobilů zpostprodukovat. Neponořit se do ničeho se tvůrcům podařilo dokonale. Nejspíš se podařilo i to zpostprodukování. Ono totiž za předponou „post“ je možné dnes schovat sebevětší nesmysl a tvářit se u toho velmi, velmi umělecky.

Karel_Hynek_Mácha.Rip. Režie Petr Štindl, scéna Petr B. Novák, kostýmy Zuzana Přidalová, hudba Marko Ivanovič, hrají Marie Jansová, Irena Kristeková, Jan Hofman, Pavol Smolárik, Radomír Švec. Premiéra 13. září 2010 na Nové scéně Národního divadla v Praze.

Text byl ve zkrácené verzi odvysílán Čro3 Vltava v pořadu Mozaika.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.