Spisovatelé devatenáctého století, velcí romanopisci jako Dostojevskij nebo Tolstoj, Victor Hugo a Flaubert, vytvořili svým prozaickým dílem obraz lidských dramat na pozadí společnosti, jejíž pravidla jsou sice pevně daná, ale stávají se a mnohdy už jsou nesrozumitelná, nedá se podle nich pořádně hrát, a postupně se hroutí. Celou tu potíž s měšťanským světem vyjádřili geniální tvůrci své doby často — a možná nejlépe — na ženských postavách. Důvody jsou zřejmé — v době, kdy uměleckým tématem je individuální osud člověka na společenském pozadí, nemůže být osud poloviny lidstva přehlédnut.

Jednou z postav, na níž je krize ženského postavení zobrazena, je Anna Karenina, postava tragická, nevěrná žena, která poruší pravidla svého prostředí, aby nakonec zjistila, že v osamění a závislosti na jediném muži, jehož láskou si nemůže být jista, nedokáže dál žít. Tolstoj napsal komplikované dílo o morálce, rodině, manželství, víře a smyslu života. Prudké a nekonvenční jednání Anny staví osoby kolem ní do situací, v nichž jednají tak, jak by to do sebe nikdy byly neřekly. I Anna je překvapena sama sebou, pro příbuzné je zpočátku pro svou moudrost a zdrženlivost autoritou a vzorem, a na konci v zoufalství z osamění a vlastního neřešitelného postavení skáče pod vlak.

Anna Karenina byla snad tisíckrát dramatizována, existuje osm filmových verzí, dva muzikály, dva balety a opera. Slovenský režisér Roman Polák napsal vlastní dramatizaci a vytvořil s herci Slovenského národního divadla čtyřhodinovou inscenaci, kde vedle linie Anny Kareniny, Karenina a Vronského a linie sester Dolly a Kitty Sčerbakovových exponuje také oba bratry knížete Levina, anarchistu Nikolaje i volnomyšlenkářského spisovatele Kozyreva.

Rodinný příběh se tak rozprostírá do širších dobových souvislostí, na pěti ženských postavách se ukazuje doširoka rozevřený vějíř různých podob lásky, oddanosti, nevázanosti, pokrytectví, vášně i rezignace. Annina švagrová Dolly se na začátku nemůže smířit s nevěrou svého muže, Annina bratra Stivy. Po Annině intervenci přijme kvůli zachování rodiny roli podváděné manželky, odežene od sebe pocit ponížení a žije dál: bez spokojenosti a štěstí, ale celkem klidně. Její mladší sestra Kitty odmítne slušného, nezajímavého mladého hospodáře Konstantina Levina, protože je zamilovaná do přitažlivého oficíra Vronského.

Zdrcená nešťastnou láskou odjíždí do lázní, kde vidí další případ nešťastného manželství, do jehož historie je dokonce i zapletena. Po návratu dokáže Levina vidět jinýma, mnohem příznivěji nakloněnýma očima, a nakonec dojde štěstí. Kitty ovšem nachází štěstí nejen v lásce, ale i v práci pro veřejné blaho. Maria, prostitutka a družka anarchisty Nikolaje, se ošetřováním umírajícího úplně změní, vedle ateisty a anarchisty (slovenská inscenace používá slovo komunista) nachází Boha a smíření. Umírající neznaboh před smrtí líbá ikonu, ale ne kvůli prostitutce Máše, nýbrž pro radost Kitty, mladé ženy svého bratra. Upřímně ovšem nevěří.

V příběhu je i jedna mladá promiskuitní hraběnka a stará bigotní kněžna. Všechny ženy Tolstého románu najdou způsob, jak žít, některé jsou i šťastné, jedna je rovnou špatná, manipulují, rezignují, slouží, pracují, jen Anna Kareninová nemá žádnou šanci. Protože žít nemravně z vlastního rozhodnutí jako Betsy Tverská je možno a veřejnost to přijme, žít kvůli dětem s nemilovaným manželem jako Dolly je možné a dá se to vydržet, zapomenout na zhrzenou lásku a najít si novou jako Kitty je úctyhodné, manipulovat náboženskými představami jako Lýdie Ivanovna je mocensky působivé. Co nemá šanci je otevřený cit. Anna nelže, a proto to má tak těžké, že se to nedá unést.

Inscenace Romana Poláka využila jedné románové scény, v níž se bruslí, k vytvoření celistvé jevištní metafory. Veškerý jevištní technický personál uskutečňuje přestavby na kolečkových bruslích. Nábytek je na kolečkách, veškeré přesuny se dějí rychle, hladce, opravdu jako na ledě. Metafora „bruslení na tenkém ledě" je celkem jednoduchá a průhledná, bruslařské řešení však dává inscenaci nejen dynamiku, ale i pohybovou eleganci (všichni kulisáci bruslí opravdu dobře). Scéna Jaroslava Valeka sestává z bílých panelů různě posouvaných a do sebe zapadajících, mezi těmito ledovými krami vystoupí vždy jeden reálný předmět — dveře, skříň, sloup.

Scénografie výborně funguje, vše běží naprosto hladce, dynamiku děje posilují i titulky jednotlivých scén promítané na panely.

Všechny scény však bohužel nejsou stejně dobře napsané a režijně a herecky vyřešené. V chladném a osudově přesném řešení působí nepatřičně scény, kde se s expresí až naturalistickou trpí a umírá, Nikolajovo chrlení krve je zbytečně popisné, Annina horečka po porodu hysterická, orgie v důstojnickém bytě chaotické a rovněž zbytečně popisné. Nejpůsobivější scény jsou ty, v nichž dochází k mnohovýznamovému jevištnímu dialogu.

Nové, významem mrazivě současné jsou všechny scény, v nichž vystupuje Annin manžel Karenin. Martin Huba v něm hraje muže fyzicky nikoli odpudivého, elegantního a přitažlivého i v pokročilém věku, ale zoufale neautentického v citových projevech a naprosto bezradného tváří v tvář situacím vymykajícím se konvenčním pravidlům. Karenin v Polákově inscenaci představuje konzervativní svět včetně jeho ctností (patří mezi ně i křesťanské odpuštění a nenásilí), beznadějně se však rozbíjí o jeho hranice. Horší podobu tohoto světa, cyničtější a bezohlednější, reprezentuje Kníže, z jehož úst vycházejí neuvěřitelně aktuální výroky o způsobech expanze Ruska na západ (napřed kulturní, pak mocenská) i o politice vůči neruským národům.

Mladší oficír Vronský proti Kareninovi nenabízí kromě své mužské přitažlivosti nic. V soužití s Annou v závěru příběhu uniká do politiky, v níž Karenin udělal kariéru, odchází do prostor, kam nejen Anna, ale vůbec žena nemá přístup. Jeho svět ani systém hodnot se od Kareninových neliší. V inscenaci působí jako slušný a nešťastný člověk. Situace Anny Kareniny není řešitelná ani v osobní ani ve společenské rovině, a od požívání morfia je už jen krok ke skoku pod vlak.

Roman Polák ve své inscenaci pracuje i s příběhem Levinova anarchistického bratra Nikolaje, který žije a postupně umírá na tuberkulózu v bídě a na protest proti konvencím s prostitutkou. Zatímco Karenin prosazuje v nejvyšších politických kruzích idiotský nový model vojenské přílby, o níž po celém Petrohradě kolují anekdoty, anarchista (nebo komunista, jak se ve slovenském překladu uvádí) mluví o vzdělání lidu. Je vysmívám podobně jako Karenin, ale vidíme, že má pravdu. Jeho příběh však končí v tmách — družka Máša, už dávno ne prostitutka, není schopna udržet v bytě nemocného čistotu a pořádek, zato se odřekne svých hříchů a přimkne se k víře. Nikolaj víru jenom předstírá, ve skutečnosti umírá jako ztracenec, který ideově neuspěl.

S Annou Kareninou tvoří vlastně překvapivý pendant: ona ztroskotává s touhou po naplnění osobního života, po lásce, Nikolajovi se zhroutí veškeré ideály veřejného blaha, a to i u nejbližší osoby a životní družky.

Linie Nikolaje Levina v Polákově dramatizaci inscenaci protahuje na čtyřhodinovou délku. Do privátního příběhu o nevěrné ženě a jejím tragickém konci, který je možno zúžit do melodramatické podoby, přetavit v muzikál, natočit jako němý film nebo zpracovat jako balet, vnáší spor mezi konzervativním a progresivním. U Tolstého prohrává obojí, budoucnost v jeho příběhu má statkář Konstantin Levin, mírný a trpělivý, dobrý křesťan, starostlivý hospodář, a jeho skromná a obětavá, nešťastnou láskou a nemocí poučená žena Kitty. Takového Tolstého známe, to je jeho autoprojekce, a koneckonců takhle člověk může být šťasten v každé době — pokud k tomu má prostředky, vesnice, statky, mužiky. V tom je vždy jistota.

Ony dva krajní případy — Kareninův a Nikolajův, se však odehrávají na tenkém ledě doby hrozícím prolomením.

Lev Nikolajevič Tolstoj zemřel před sto lety, 20. listopadu roku 1910. Toto výročí je dobrým důvodem prozkoumat znovu jeho myšlenkový svět a jeho literární odkaz. Z románu Anna Karenina dnes vystupuje, jak muži (většinou špatně) řídí svět, zatímco ženy si zoufají v rodinách a vztazích. Je překvapivé, že se od té doby tolik nezměnilo.

Na závěr se sluší uvést tvůrce inscenace Slovenského národního divadla v Bratislavě: dramatizace a režie Roman Polák, scéna Jaroslav Valek, kostýmy Peter Čanecký, Anna Zuzana Fialová, Karenin Martin Huba, Vronskij Tomáš Maštalír, Levin Milo Kráĺ, Kitty Táňa Pauhofová, Nikolaj Vladimír Obšil, Máša Ingrid Timková, kníže Dušan Jamrich, Lýdie Ivanovna Soňa Valentová. Premiéra 13. 6. 2009, uvedeno na festivalu Divadlo v Plzni 15. září 2010.