Kdy skončí pasivita české společnosti?

Podivuhodná pasivita Čechů se dá vysvětlit mnoha způsoby. Přirovnání však kulhají, a tak se zdá, že je potřeba, aby se k aktivnímu odporu sešly příhodné podmínky.

Nedávno jeden český antikapitalistický aktivista, který přesídlil do Řecka, v rozhovoru v Literárkách mluvil o tom, že ho vždy zděsí, jak jsou u nás lidé pasivní, i když je neoliberalismus stahuje z kůže. České demonstrace můžou vyvolávat dojem rodinného podniku. Objevuje se na nich zhruba stejná parta lidí, která se zná aspoň od vidění.

Několikrát se tu psalo o tom, proč to tak je. Někdo tvrdí, že to je následek minulého režimu. Lidé v sobě mají zkušenost, že jakékoli vybočení z řady způsobí problémy. Jenže tak je to jen částečně. Ti, kteří už na minulý režim nepamatují, jsou podobně pasivní jako jejich rodiče, jak ukazuje skrovná účast na studentských demonstracích proti zavedení školného.

Další vysvětlení je, že tu působí rodinná výchova. Otec dává synovi rady do života, a říká, aby se do ničeho zbytečně nemíchal a počkal, až se to nějak vyřeší. Takové vysvětlení rovněž kulhá, protože děti vesměs dělají opak toho, co jim rodiče radí. Tyto rady by naopak měly v dětech vyvolávat touhu být jiní než rodiče a politicky se projevit.

Pak je tu další vysvětlení, vliv médií. Jsou tu média, od televize po společenské časopisy, která prosazují pravicové vidění světa, tj. v zásadě morálku odpovědného jedince, který se dokáže postarat sám o sebe. Ti, kdo demonstrují, získávají punc individuí nesamostatných, která požadují, aby se o ně někdo staral, anebo to jsou zkrátka ti, kterým není nic dobré.

Demonstrující navíc vytvářejí kolektiv, byť na pár okamžiků, v němž se svobodné individuum mění ve stádního tvora. Nedávno jistý český filosof psal, že kolektivní identita je vlastně davová identita a davy byly vždy snadnou obětí manipulace ze strany mocichtivých, takže kolektivní identita, ba snad i sám tento pojem, připravuje nástup nějaké totality.

Zde je samozřejmě zapotřebí rozlišit způsob, jímž média referují o jednotlivých demonstracích. Jestliže je to demonstrace proti Paroubkovi, tak ji líčí s růžově zabarvenou, přející „objektivitou“, když o demonstraci proti americké základně, tak s „objektivitou“ nepřející. Ale i tady zůstává podobná potíž jako u předchozího vysvětlení, které se dovolává rodinného zázemí. Zapomíná na to, že lidé nikdy bezprostředně neposlouchají, vždy v nich vzniká jistá distance vůči příkazu, a pokud takový příkaz k politické pasivitě přichází z médií příliš dlouhou dobu, měl by přestat účinkovat. Tak je to v mnoha evropských zemích. Třeba ve Francii se po této stránce média údajně příliš neliší od těch českých, ale jejich poselství neúčinkuje. Francouzi jsou politicky aktivní.

Jak tedy vysvětlit, že česká veřejnost je zatím politicky pasivní? Jak že to bylo v Listopadu 89, v době mimořádné aktivizace české společnosti? Co se přesně stalo, že lidé vyšli do ulic, když ještě rok předtím se oddávali životu na chalupách nebo svým koníčkům a o tom, že by se politicky projevili, nechtěli ani slyšet? Sešlo se tu několik věcí. Jednak z lidí spadl strach a oni zkrátka nemohli jinak než jít demonstrovat. Jednak tu byl společný nepřítel, zkostnatělá politická moc, která prováděla veřejně viditelné násilné zákroky (proti studentské demonstraci 17. listopadu nebo demonstracím předchozím). A pak tady byly symboly odporu, Charta 77, Havel, Dubček…

Kterou z těchto okolností, samozřejmě v podobě pouze vzdáleně shodné s okolnostmi a podmínkami roku 1989, máme dnes? Současná vláda je podle všeho odhodlaná k ostrým řezům, které pocítí většina lidí. Vláda si proti sobě může postavit většinu. Politický terén by pak byl mnohem čitelnější a společný nepřítel by měl jasnější rysy. Dále se postupně a nenápadně objevují aspoň zárodky symbolů odporu jako je ProAlt nebo Alternativa zdola. Tudíž aspoň základní předpoklady pro aktivizaci širší veřejnosti tu již jsou.

Situace je však složitější než v Listopadu 89, protože odpor může mít dvě tváře, jednak radikálně demokratickou a jednak neofašistickou. Teď záleží na tom, která forma odporu převáží.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Ok

Ondřej Klimeš - marketér, Všenory

Kníže Pátek, 17.Září 2010, 11:13:58

Chybí osobnost. Aby se dalo mluvit o konci pasivity, musí změnu smýšlení podniknout nějaké kritické množství lidí. A vzepřít se uvnitř sebe většinově sdílenému mainstreamu, velmi usnadňuje opření se o nějakou autoritu. Má moderní levice svého „knížete“?

Martin Pleva - pedagog, Brno

Pátek, 17.Září 2010, 20:40:10

Poslední odstavec je velmi, velmi důležitý!

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

k předchozím příspěvkům: Sobota, 18.Září 2010, 06:47:9

panu Klimešovi:
1) Jako republikán se (opakovaně) velmi důrazně ohrazuji proti označení kníže. Navíc mám za to, že bezmyšlenkovitě přejímat tento inflační výraz znamená zaplevelovat veřejnou rozpravu reakční rétorikou.
2) Tvrdit, že Schwarzenberg je osobností je slovo do pranice. To byste měl být schopne zdůvodnit.

panu Plevovi:
Ano, máte pravdu. Přidal bych ještě jako námět: Jaký je rozdíl mezi radikální demokracií a nedávno zde vzývaným "radikálním liberalismem"? Podle mne naprosto zásadní.

Jan Černý - Brno

Pane Kopecký, Sobota, 18.Září 2010, 15:32:9

všiml jsem si, že si na výraz kníže opakovaně stěžujete, ale domnívám se, že jeho užívání v DR a vůbec v levicocých médiích je jazykově opodstatněné a nenahraditelné: Schwarzenberg se stal politickou hvězdou především proto, že je v očích jisté části voličů asociován s "knížecími" způsoby, což znamená především s údajnou pozvneseností nad bahno české politiky (na tom, že je to nesmysl, bohužel v době mediální nezáleží). Zamilovanost do Schwarzenberga je skutečně zamilovaností do "knížete" a zároveň znakem hluboké krize reprezentativní demokracie v této zemi. Výraz "kníže" tak v levicových médiích pojmenovává faktický stav věci (důvod něčí obliby) a zároveň kritickou distanci (tento faktický stav je krizí demokracie). V tomto svém sémantickém bohatství je výraz myslím nenahraditelný - a v levicovém prostředí se o svém republikánském přesvědčení přece nepotřebujeme přesvědčovat.

Až budeme psát článek do Lidových novin (pokud někdo z nás něco takového někdy bude dělat), výraz kníže jistě nepoužijeme, protože tam by takhle nefungoval a navíc tam by skutečně mohl zaplevelovat veřejnou debatu v tom smyslu, na nějž upozorňujete. Ale v DR je jeho ironické zahrocení snad všem jasné, dokonce i příznivcům pravice, čtou-li to.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

ironie? příznivci? Sobota, 18.Září 2010, 18:01:24

Janu Černému: Nesouhlasím z několika důvodů. Některé zkusím načrtnout.

Říkat, že to je ironie, je v něčem podobné, jako říkat někomu „Mozarta musíš poslouchat ´takhle´, slyšíš to? – no, a teď to slyšíš správně“ (nejsme páni jazyka, jazyk není naším hotovým nástrojem).

To, že republikánství je (či mělo by být) samozřejmostí, je jenom zdání. Leckdo se např. „hlásí k“ demokracii a přitom akceptuje ekonomickou autokracii, aniž by v tom viděl rozpor. Duch vládnoucí dnešní rozpravě (a nemylme se, ta se neodehrává na pravicovo-levicových „karteziánských“ souřadnicích) je bytostně protievropský. A to, zda tuto protievropskost vnímáme spíše s akcentem na destrukci křesťanství nebo na destrukci lidskosti je rozvedením tohoto základního nahlédnutí (a postoje). Pro mne, jako ateistu kupřikladu stojí křesťanství na lidskosti, ale nemám vůbec nic proti tomu, spočívá-li pro někoho jiného lidskost na křesťanství.

Skutečným důvodem „přihlášení se“ k republice je zejména vědomí, že žiju dnes (a tedy ne „nad časem“). Nezbytnou podmínkou tohoto vědomí (a této vůle) je přihlášení se k evropské tradici (antické, křesťanské, osvícenské ...).

A ještě něco: skutečná politika není věcí pocitů, sympatií a antipatií, obliby. (Carl Schmitt je ovšem v tradici německého romantismu přesvědčen o opaku.) Proto je neopatrné analyzovat řeč politické (tedy i protipolitické) rozpravy s důrazem na tyto její momenty. Z toho totiž výsměch a pohrdání, tito zdatní souputníci dnešního vládnutí čerpají svou sílu.
Sémantické bohatství podle mě spočívá v něčem jiném.

Dodatek (ve formě zkratky): V podstatném (češství, evropanství, lidství, opravdovost) se cítím blíže Masarykovi (ale také Jaroslavu Haškovi) nežli Janu Patočkovi. (Ale nikomu to nevnucuji.)

2009_09_19_5372

Bohumír Molnár - Československo

Neděle, 19.Září 2010, 00:25:36

Při výčtu faktorů, které ovlivnily aktivitu českých občanů v listopadu 1989, opomenul, podle mne, pan Hauser nejméně další dva. Předně to byla mezinárodní situace – Moskva dala najevo, že jí to nezajímá a v ostatních evropských socialistických zemích (kromě Rumunska) již významné změny probíhaly. A zadruhé, bylo stále zřejmější, že onen společný nepřítel se rozkládá, není schopen (ochoten) se bránit a moc nechává ležet na ulici.

Právě neexistence těchto faktorů zřejmě výrazně ovlivňuje stávající pasivitu české veřejnosti. Domácí neoliberální pravice posiluje (viz. výsledky voleb a přijímaná opatření) a občanský odpor v některých evropských zemích ke změnám zatím nevede.

Úvahy podobného typu by měly respektovat i mezinárodní (evropské) souvislosti. Bez jejich (značného) vlivu se toho v Čechách moc neděje …

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

pasivita ANEB solidarita Neděle, 19.Září 2010, 07:59:2

Ještě - v obecnější rovině - k ústřední otázce:
Adorno v souvislosti s (poválečným) antisemitismem řekl (přibližně): Všichni jen PŘIHLÍŽEJÍ, co se s druhými děje.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

A je opravdu česká společnost pasivní? Neděle, 19.Září 2010, 08:41:23

http://www.lidovky.cz/homo-politicus-bohemicus-0hh-/ln_noviny.asp?c=A100918_000068_ln_noviny_sko&klic=238965&mes=100918_0

Je to jen propaganda pravicových médií, která nás chtějí ukolébat a udržet v pasivitě?

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

oč běží, když je řeč o pasivitě Neděle, 19.Září 2010, 16:03:19

Otázka, zda jde v LN o propagandu se mi zdá být, vzhledem k tématu článku, irelevantní. Argumentace v onom článku celkem nevhodně nazvaném „Homo politicus BOHEMICUS“, respektive v oněch anketách, na které se text odvolává, je zvláštní už tím, že – jak je dnes bohužel obvyklé – se točí kolem zařazení do jakéhosi „evropského žebříčku“.
Jenomže Michael Hauser se ptá na pasivitu ČESKÉ společnosti.
Otázkou podobně závažnou jako otázka nevolební participace je: jaká je úhrnná síla všech těch, jejichž „aktivita“ se projevuje
a) ignorováním voleb,
b) bojkotováním voleb a
c) takzvaným „protestním“ hlasováním?
Nejde – zdůrazňuji – o počet (kvantitu) všech těchto voličů-nevoličů, nýbrž o kvalitu, tedy o to, jakou společenskou sílu setrvačnosti (Milan Šimečka mluvil o „nehybnosti“) REÁLNĚ představují.
Vždyť pouhou reaktivitu asi nemůžeme považovat tak docela za aktivitu. (Proto se také, ač kvituji vynalézavost iniciátorů, na ono letošní nadšení z „kroužkování“ dívám s dost velkými rozpaky. Nepovažují to v žádném případě za skutečné "rozhýbání" společnosti.)

Listopad 1989 (jak to zde výstižně připomíná Bohumír Molnár) na otázku politické aktivity vrhá problematizující světlo: Konat, až když už očividně vcelku nic nehrozí. A příště podle stejného vzorce čekat, až – tentokrát na rozdíl od roku 1989 SOCIÁLNÍ (!) – konflikt bude nezadržitelný a propukne naplno, a pak být zase – jako obvykle – nepřipraven? (Zdalipak tam potom potkáme i všechny ty nespokojeně spokojené paní Hyldebrantové?)

Možná (kdo chce, ať se klidně směje) nejde o nic menšího než o národní OBROZENÍ (či, jak říká trochu jemněji Lubomír Zaorálek, o "porozumění vlastním dějinám"). To je - a ne teprve od včerejška - neoddělitelné od obrození evropského. (I zde sdílím příslušenou výhradu páně Molnárovu).

aktivity Čechů Pondělí, 20.Září 2010, 00:43:13

Někteří Češi jsou ale aktivní i jinak, než účastí na demonstracích. Třeba tím, že volají "Na Bělehrad! Na Bělehrad!" a přitom se nechají vozit posluhovačkou na kriplkáře.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.