Nemám rád ambiciózní mladé muže a nemám rád bezpečnostní agentury. Ve Věcech veřejných vidím podezřelý podnik. Na jeden nadějný záblesk u nich připadá deset průšvihů.

Na ministra dopravy Víta Bártu však fascinovaně zírám. A nechybí v tom jistá dávka obdivu. Kamarád tvrdí, že na něj působí dojmem „jako od popelnice“, mně však víc připomíná ostrahu nedalekého hypermarketu. Nic moc reprezentativního, avšak bystré oči a kus selského rozumu.

Vláda šetří, resorty šetří, ministři šetří. Vít Bárta s razancí nováčka a čuchem manažera si nejprve posvítil na ceny dopravních staveb. O tom, že právě ony představují mezi veřejnými zakázkami zlatý důl, nepochybuje snad nikdo. Prý docílil pětiprocentního zlevnění. Coby laikovi mi to přijde málo, ale aspoň něco. Ministr betonářům předvedl svaly…a pak se nějak dohodli.

Regiony a jejich obyvatele Bárta nejprve vystrašil. Pak jeden za druhým objel a v kufříku vezl dobré zprávy. Dostavěno bude toto, toto i toto. Navázal jisté pouto s hejtmany a starosty, voličům se předvedl jako osvícený vládce, který se umí poučit a změnit klidně i názor. Zvlášť když najde kazisvěta, který za původní pomýlenou optiku může. Například šéfa Ředitelství silnic a dálnic Alfréda Brunclíka.

Bártův přístup je mazaný, někdo by jistě použil pejorativnější výraz. Ovšem některé hlavy je třeba setnout. A na stavbaře v dopravě je nutná přísnost. Škoda jen, že ministrovi schází elementární rozhled a hodnotový základ. Pak by pochopil, že rozvoj dopravních sítí potřebuje strategii, která dokáže uchopit železnici (jež by měla mít přednost), silniční projekty i (jako třešničku na dortu) vodní cesty.

Buďme ale rádi i za to, že Bárta ze svého dřívějšího působení není zvyklý a ochotný vyhazovat peníze oknem. To jej také patrně motivovalo požádat o spolupráci ekologického aktivistu Miroslava Patrika. Kdepak korumpování odpůrců, kdepak omezování „vnějších rizik“. Miroslav Patrik moc dobře ví, kudy a čí vinou zbytečně odtékají peníze v dopravních projektech. Nemít podobnou banku informací a dat nablízku by od šetrného ministra bylo nezodpovědné.

I kdyby se časem cesty Bárty a Patrika rozešly, oba projevili nezvyklou velkorysost. U člena vládního kabinetu je přitom takový personální tah něčím nevídaným. Dokládá, že Bárta bere svoji misi vážně, že teplé místečko nepotřebuje, a když už do politiky vstoupil, tak že v ní chce zanechat viditelnou stopu.

Srovnatelně odvážný tah s angažováním Miroslava Patrika Bárta předvedl též s nápadem změnit systém pokutování nezvedených účastníků silničního provozu. Z populismu ministra nepodezírám, spíš z něj cítím zážitky člověka, který donedávna nevlastnil řidičský průkaz a o to víc času měl na sledování cvrkotu na dálnicích. Na svoji stranu rychle získal dopravní experty i běžné, neagresivní řidiče. Zatímco po dálnici doslova letící Favorit či Felicii jsem dosud nepotkal, ohnivá čára zhusta zůstává za šoféry značek Audi, Mercedes, BMW... Naposledy byl veřejně přistižen ředitel Liberálního institutu Miroslav Ševčík.

Odpůrci námětu, aby pokuty pro řidiče s vyššími příjmy či s vyšší kubaturou vozu byly přísnější, hned spustili nářek nad levičáckou tendencí omezovat osobní svobodu a nad likvidací rovného přístupu ke všem (obzvlášť dovolávání se rovnosti mne u této konkrétní „antirovnostářské“ skupiny pobavilo). Neprůstřelný argument proti nim však poskytuje docent Jan Kysela z pražské Právnické fakulty UK, muž každým coulem konzervativní: „Pokuta za přestupek má mít na řidiče rovný dopad, a ten přináší právě odstupňováním sankcí. Pokuta pět tisíc je pro jednoho člověka likvidační, druhý si jí ani nevšimne." Jiní právníci připomínají, že sankce ze strany soudů již dnes reflektují finanční situaci odsouzených.

Obdivuje Napoleona a podle lidí z jeho okolí postrádá empatii. Žije si ve svém vlastním světě. A ve svěřeném resortu kombinuje postupy jako z učebnic public relations s metodou pokus-omyl. Výsledkem může být totální výbuch. Ale také provětrání zatuchlých kanceláří. Příznačné už bylo odhalení, kolik předchozí ministři utráceli za propagaci, reprezentativní dary či zalévání kytek. Docela bych si přál, abychom na Víta Bártu s odstupem času vzpomínali jako na jednoho z lepších ministrů dopravy.