Se SCUBOU na zádech proti jádru

Jakub Vaníček

Nedávno byla do češtiny přeložena poslední kniha Jacquesa Cousteaua. Její autor se v ní představuje jako dobrodruh, hlavně však jako v dnešním kontextu radikální myslitel záchovy živočišných druhů.

Představovat filmaře, potápěče, vynálezce, dobrodruha a v neposlední řadě environmentalistu Jacquesa Cousteaua (1910—1997) není třeba — jeho filmy, přinášející poprvé na televizní obrazovky a filmová plátna záběry z podmořského dna, jsou všeobecně známy, vždyť za ně získal tři Oscary. Cousteau také vydal ve spolupráci s dalšími autory více než sedmdesát knižních publikací (jejich seznam je k vidění zde), například jednadvacetidílnou encyklopedickou řadu The Ocean World of Jacques Cousteau.

Ve spolupráci se Susan Schiefelbeinovou, autorkou scénářů ke svým dokumentárním filmům, Cousteau sepsal publikaci nazvanou Člověk, orchidej a chobotnice s podtitulem Objevování a ochrana našeho přírodního světa. Jde o poslední Cousteauovu knihu. Vydalo ji před nedávnem nakladatelství Mladá Fronta ve své vědecko-popularizační edici Kolumbus.

Hned v úvodu nutno předeslat, že předkládaná kniha nechce být poutavou reklamou na potápění. Naopak by se mělo říct, že svým obsahem a autorským posláním stojí proti konzumentaristickým výstřelkům současné civilizace. Cousteau se zde ukazuje nejen jako neohrožený hrdina hlubokých mořských sestupů — vskutku barvitě dokáže vylíčit okamžiky, při nichž se tají dech napětím —, ale zejména jako radikální ochránce oceánu, biologického dědictví a blízké i daleké budoucnosti nás všech na Zemi.

V jedenácti tematicky rozdělených kapitolách rozebírá celou řadu fenoménů, jež přineslo zejména dvacáté století. Věnuje se velkým tématům jako například smyslu vědeckého bádání, problémům spjatým s technologickým rozvojem civilizace, rabování přírodního bohatství, ale podává i svébytnou interpretaci odkazu zaniklých kultur. Na první pohled by se mohlo zdát, že máme co dělat s všeználkem, který dokáže o jakémkoliv problému napsat několik desítek stran textu, při čtení se nicméně tyto obavy rozpouští. Cousteau totiž zůstává věrný svým vlastním zkušenostem a svou názorovou jistotu opírá o to, co slyšel, co sám zažil a na co si mohl (hlavně pod mořskou hladinou) sáhnout.

Takže pokud píše o osobním riziku badatele, shrnuje zároveň vlastní filosofii, k níž se dopracoval po letech praktikování těch nejbizarnějších sestupů na mořské dno, kdy zasypán blátem už už myslel, že se nikdy nebude moci vrátit nahoru. Když se věnuje veřejným rizikům vyplývajícím z technologického rozvoje a čím dál surovější potřeby ovládnout přírodu (ve prospěch kapitálových zájmů na straně obřích firem a silné touze přežít na straně zbídačelých obyvatel třetího světa), dokáže vyvážit připitoměle optimistické spekulace ekonomů a grantově poblázněných vědců realitou oceánu, který pod náporem aktivit lidí hyne. A do třetice, pokud se Cousteau pustí na pole velmi ostré kritiky rozvoje jaderné energetiky a s ní spjatého jaderného zbrojního průmyslu, i zde vychází z vlastních zkušeností: jako ředitel laboratoře pro měření mořské radioaktivity při Mezinárodní agentuře pro atomovou energii se účastnil mnoha setkání s politiky, vědci, průmyslníky a lobbisty, aby dokázal pochopit motivace těch či oněch zastánců další výroby radioaktivního odpadu a podrobil je subverzivním otázkám.

Máme-li u tohoto posledního bodu zůstat, neboť právě problém radikálního znečištění životního prostředí Cousteaua zajímal nejvíce, pak musíme zdůraznit, že ani racionalita vědeckých argumentů, které Cousteau používá, nepotlačí jasné sdělení: „Naši vůdci nás ujišťují, že plutonium a obohacený uran nelze zakázat a že se musíme smířit pouze s regulační úlohou. Stále čekáme, až se jednoho dne normálně uvažující lidé všude na světě poučí z jasné, evidentní historické zkušenosti a vzbouří se, protože štěpné materiály nebyly nikdy efektivně regulovány, nemohou být efektivně regulovány, a tudíž musí být zakázány.“

Cousteauova kniha rozhodně není nedělním čtením — na třech stovkách stran naloží čtenáři takový náklad, že se z něj pravděpodobně bude ještě dlouho dávat dohromady (pokud zrovna není odborníkem na ekologii oceánů a moří, který všechny současné problémy důvěrně zná). Svět v autorově pohledu totiž ztrácí možnost východiska jiného než šokového a krizového. Stovky miliónů tun odpadků, obřími lodními ledničkami vyluxované útočiště ryb, zmizelé ekosystémy a hlavně pak sílící brutalita člověka, vyžadujícího dostatečné pohodlí (a v opačných případech alespoň denní dávku bílkovin), je jasným signálem blížícího se Zlomu. Rádi bychom si po přečtení udrželi autorův opatrný optimismus a věřili tomu, že se situace jednou díky poznání a schopnosti vidět skutky v kontextu přírodních dějů zlepší.

Jenže se zdá, že v předchozích staletích vytyčený směr nelze jen tak změnit. Mám totiž za to, že byl-li Jacques Cousteau ve své době prorokem, k jehož argumentům se dalo i přihlédnout (viz jeho podíl na zmrazení šíření jaderných zbraní), dnes ho každý tzv. racionálně uvažující a kalkulačku ovládající finální produkt evoluce šmahem odsoudí jako rudozeleného propagandistu a ultraenviromentalistu, ohrožujícího skutečně dobré a skvělé cíle lidstva.

Jacques Cousteau: Člověk, orchidej a chobotnice. Mladá fronta, Praha 2010.