Často jsem si všiml, že s velkou přesvědčivostí výrok „všichni jsme sobci“ pronášejí nejen lidé, kteří tak omlouvají své bezohledné chování, ale i ti, kdo se chovají altruisticky. I když třeba přiznají, že jejich chování je nesobecké, dokážou vysvětlit, že altruismus je vlastně také sobectví, protože nakonec dobré skutky konáme kvůli svému dobrému pocitu.

Jakoby nadvláda sobectví byla tak přirozená a nesporná, že chovat se veřejně nesobecky znamená se vydělit. Altruismus vzbuzuje dnes podezření, že skrývá nějaké další zájmy nebo je přinejmenším projevem hlouposti. A tak když už někdo puzení k nesobeckému a obětavému jednání podlehne, cítí potřebu to ospravedlňovat tím, že z toho skutečně má také sám nějaký zisk, že se tedy nijak nevyděluje z totálního systému směny.

Do podobné kategorie patří i rozšířený odpor proti soucitu. Zdá se, že nejhroznější, co se člověku může stát, je, když se mu dostane od někoho soucitu. A projevovat soucit je chápáno jako urážlivé nebo slabošské. Schopnost soucitu, soucítění, vcítění je nebezpečná pro systém založený na neosobních kalkulacích maximálního zisku. Je proto třeba pokud možno eliminovat existenci lidí bezmocných, odkázaných na péči druhých a neschopných obstát ve stále tvrdší konkurenci. Místo soucitu, který motivuje k pomoci, se zavádí diskriminace a přenášení viny na oběti. Ve fašistické tradici se apeluje na typické sekundární ctnosti, na pořádek a čistotu, zatímco sociálně vyloučení lidé jsou spojováni se špínou a odpadem. Bezcitný postoj, který to všechno umožňuje, je zabalen do blyštivé angličtiny: hlavně být cool.

Dalším příkladem zmatení pojmů je rozšířené tvrzení, že každý, komu vadí arogance bohatých nebo kdo se ptá po původu jejich bohatství, je závistivý. Za tím se skrývá představa, že bohatství se ospravedlňuje samo sebou. Kdo je tak schopný, že bohatství jakýmkoli způsobem nahromadil, má na něj také nezpochybnitelné právo. Závistivec je pak vlastně ten, komu se pro jeho neschopnost dosud nepodařilo nahromadit dost (nikdy to není dost), ale má stejný cíl jako ten, kdo svůj poklad brání. Cit pro spravedlnost je úplně mimo obzor takového myšlení.

Takových příkladů ztráty rozlišovací schopnosti mezi významy a hodnotami slov a s nimi spojených postojů bychom mohli nalézt mnoho. Je to subtilní forma ovládání. Daří-li se smazat rozdíl mezi sobectvím a altruismem, daří-li se prosazovat cynismus a aroganci v komunikaci a difamovat touhu po spravedlnosti, vládne se sobeckým cynikům lépe.

Společenský systém, který je založený na individualismu, konkurenci a nerovnosti, potřebuje, aby tyto hodnoty byly přijímány jako samozřejmé a přirozené, protože jinak by se lidé snažili systém změnit. Je skutečně pozoruhodné, jak se tato strategie s pomocí politických a vzdělávacích institucí, masové kultury a sdělovacích prostředků daří. Nejde jen o dosavadní hegemonii ve veřejném prostoru, ale hlavně o to, jak hluboce proniká matrix směny i do soukromého a vnitřního života lidí. Jakoby lidé a jejich vztahy neměli žádnou vlastní hodnotu, ale jen tu, kterou dokážou realizovat na trhu, za kolik se dokážou prodat.

Převládající způsob myšlení vychází z převládajícího způsobu společenských vztahů. Změny v uspořádání společnosti se promítají do myšlení a jazyka, ale samozřejmě na druhou stranu k proměnění stávajících pořádků je potřeba proměňovat myšlení a jazyk. Uskutečnění „revoluce hlav a srdcí“ musí jít ruku v ruce se společenskými revolučními změnami.

Ve své vášnivé knize protestu a boje za spravedlivý svět Impérium hanby píše Jean Ziegler: „Když je nějaký člověk zraněný, když má hlad, když tělesně a duševně trpí ponížením bídy, pociťuji bolest. Jako svědek utrpení, které je působeno jinému člověku, pociťuji ve svém vědomí jeho bolest a tato bolest probouzí můj soucit, probouzí impuls péče a ochrany a vyvolává pocit hanby. A nutí mě k činu. Moje intuice, můj rozum a můj morální imperativ mi říkají, že každý člověk má právo na práci, potravu, zdraví, vzdělání, svobodu a štěstí.“

Stránky Jeana Zieglera