Dnes to vypadá tak, že mnozí nesouhlasí se současným socio-politickým uspořádáním věcí, ale nějak nemohou uvěřit, že reálná změna je možná. I když vzniklo několik iniciativ, stále je to málo. Ale i kdyby se objevila nová levicová strana, i tak to bude málo.

Při pohledu na země, kde takové strany jsou, zjistíme, že politická realita se příliš neliší od té naší. Ani v politicky životné Francii, ani v rozbouřeném Řecku, se nepodařilo odvrátit celoevropskou metodu, jak řešit krizi, kterou asi nejlépe vystihuje tzv. zákon padajícího lejna (dopadne na ty, co stojí dole).

Můžeme si lámat hlavu, v čem to vězí. Jak je možné, že i masový odpor vůči metodě padajícího lejna nevede k politickému úspěchu? Je to kvůli tomu, že se masový odpor nepřelije do organizované formy a zůstává na rovině „multitudy,“ jak o ní píše Hardt a Negri, tj. volné sítě mnoha iniciativ, požadavků, hnutí?

Ale co by se stalo, kdyby tento odpor získal určitou organizaci a propojil se s politickou stranou? U nás to zní příliš teoreticky, protože dosud zápolíme s tím, jak vůbec nějaký odpor vykřesat. Ale řekněme, že to bude jako na konci osmdesátých let, kdy málokdo věřil, že se u nás začne něco dít, ale nakonec to přišlo, i když jsme byli poslední. Ještě v září 89 někteří chartisté říkali, že změny nastanou možná za deset let. Zkrátka jsme zemí s chronickým politickým zpožděním.

Je však pravděpodobné, že časem se česká veřejnost politicky probudí a demonstrace a stávky se rozrostou. Ale hlavní otázka zní: co dál? Jaký je další krok poté, co se i v naší zemi rozvine odpor vůči politice padajícího lejna?

Po pravdě řečeno, zatím se není kde poučit. Jak vidíme ve Francii nebo v Řecku, ani zde se masovému odporu a levicovým stranám nedaří změnit politickou moc. Sarkozy stále vládne a jeho postupy se nijak nemění, i když proti nim manifestují miliony. V čem to tedy je?

Levice má dvě strategie. Jedna je v tom, že se pokusí získat politickou moc, druhá v tom, že bude probouzet odpor zdola a vytvářet alternativní formy ekonomického a sociálního života. Obojí samozřejmě nemusí být v rozporu. Levicová strana může prosazovat zákony, které umožní další rozvíjení alternativ, například to, aby krachující podnik mohl být převeden na zaměstnance.

Jenže evropské zkušenosti s těmito snahami ukazují, že to vždy zůstane na půl cesty. Zaměstnanecká participace se rozvine do určitého stupně, a pak se její šíření zastaví.

Podobné je to s místními lokálními ekonomikami (LETS). Někde vzniknou, ale dál se nešíří. Proto dá těžko očekávat, že až v moři kapitalismu vzniknou „ostrůvky pozitivní deviace,“ budou se dál rozrůstat, až se moře promění v nový kontinent alternativní ekonomiky. To je také základní iluze grassrootových hnutí, která sázela na to, že kořínky nenápadně prorostou a bude z nich hustý trávník.

Z toho plyne několik věcí. Jednak to, že samotné hnutí zdola (množení iniciativ, podpisových akcí, budování komunit) sice tu a tam zastaví nějaký vládní nebo místní plán nebo zlepší životní situaci některých lidí, ale pravděpodobně to nepovede k celkové změně systému.

Hnutí zdola se pohybuje v prostoru utvářeném vládnoucím systémem s jeho sítí ekonomických vztahů a ideologických vzorců, a proto mu je souzeno nikdy nedorůst. Vždy trochu naroste a pak zase odroste. I kdyby se objevila politická strana, která bude ve vrchních patrech politické moci prosazovat požadavky vznikající dole, na situaci se nic zásadního nemění. Budou to jenom požadavky na změny v dílčích otázkách. Levicová politika zůstane defenzivní.

Není proto zapotřebí změnit přístup k politice a začít s politikou ofenzivní? S politikou, která chce podobně jako dnešní pravice nastolit změnu celého systému?