Pařížské dojmy

Co se můžeme naučit od Pařížanů a proč by byly strany české vládní koalice ve Francii zřejmě protiústavní.

I nostalgický výlet na konci prázdnin se může stát podnětem k přemýšlení o obecnějších tématech. Mohlo by to začít otázkou, proč jsme si pro pětidenní vydechnutí od tisícera povinností vybrali Paříž. Jsme Evropané, sám se cítím být napřed Evropanem a pak až třeba Čechem a Pražanem. Politickým hlavním městem Evropy může být Brusel. Paříž je však hlavním městem naší západní kultury.

České autory čtou snad ještě pořád někteří Češi a pak už jen hrstka zahraničních milovníků kuriozit. Každý kulturní Evropan chodí do divadla na Moliéra, čte Balzaca, Huga, ba snad i Baudelaira nebo Verlaina. Každý ví o francouzských výtvarných, hudebních velikánech, i když nutno přiznat, že v těchto oborech dominují němečtí nebo italští a nizozemští sousedé. Descartes, Bachélard, Sartre, Camus, Derrida nebo Foucault určují filosofii i v našich zeměpisných šířkách a délkách.

Příjezd do Paříže mi potvrdil dojem, který jsem o tomto městě získal zpovzdálí. Ale došlo mi, že Paříž není metropolí kultury ani tak proto, že má vlivnou kulturní elitu. Kultura, totiž kultivace lidského jednání, se neprojevuje jen v básních, obrazech a symfoniích, ale blíže a každý den v tom, jak vypadají ulice, stanice metra, restaurace a obchody, a v tom, jak se staví lidé navzájem k sobě. Vedle chrámů a paláců nebo blyštivé globalizované nádhery pařížského Václaváku (Champs Elysées) na mne dolehla obecná nepodlézavá zdvořilost, jistý klid, vždy připravený úsměv.

Spousta drobností je tu řešena vlídněji. Český číšník si málem odplivne, požádáme-li ho o vodu, v Paříži nám ji všude přinesli bez ptaní a zadarmo. Toalety v tomto městě jsou většinou bezplatné, i o takovou banalitu jde.

Všichni jsme možná sobci, ale Francouzi si uložili prostřednictvím parlamentu takový daňový systém, že rozdíly nejvyšších a nejnižších příjmů patří k nejmenším v Evropě. A pokud je společnost přece jen hierarchizovaná, je to spíše na základě schopností a výsledků. I Francie musí šetřit na veřejných výdajích, ale to, co z českého kráteru vypadá jako drakonická opatření, je tady jen drobnou modifikací sociálního státu.

Francie nemůže jinak. Má sociální charakter republiky zapsán v ústavě. Strany naší vládní koalice se svým společným programem by tu byly zjevně protiústavní. Není to vina socialistů, nýbrž zásluha konzervativních gaullistů. Jejich programem byla obrana společných civilizačních hodnot. Názory podobné těm, které ve Francii reprezentuje slušnými lidmi zleva i zprava opovrhovaný Le Pen, zastává v Česku muž navržený na poradce předsedy vlády pro zahraničí a lidská práva.

Pochopitelně člověk v nádherných budovách plných bohatství vidí imperiální pýchu bourbonské, revoluční a koloniální Francie minulých století. V kontrastu s nimi jsou žebráci obvykle cizího původu. Děsivě působí plán prezidenta maďarského původu ochránit čistotu, doufejme, že ne rasovou čistotu Francie.

Jde o pokus odsunout část Romů. Pokud se něčím takovým bude zabývat česká vláda (nedávné poznámky dnešních vysokých politiků o „nepřizpůsobivých občanech“ by to naznačovaly), projde jí to. Bude-li u nás někdo protestovat, připomene možná znovu někdo „skupinky nezodpovědných intelektuálů“ (formulace, jíž se proslavil Antonín Novotný). Jak nedávno odhalil Jan Čulík, prohlášení české Konzervativní strany na podporu Romana Jocha je obsáhlou citací z bývalého Rudého práva s drobnými úpravami.

Možná by někdo o obráncích lidských práv mluvil také jako o extrémní levici. Ve Francii se k protestující vzdělanější části obyvatelstva připojila církev. Tamní římskokatoličtí biskupové možná ještě vzpomínají na křesťanské kořeny své náboženské organizace. Jejich čeští kolegové dokázali zuboženým chudákům naléhavě připomenout, že mají vyrovnávat dluhy a nepřímo doporučili volit zastánce antikristovské ideologie síly a úspěchu.

Mluvím o uspokojení z civilizovanosti Francie a o naší evropské či západní tradici. Nutno dodat něco, co o ní platí již od antických řeckých a římských časů. Mně to znovu zjevila návštěva Sainte Chapelle. Ukázala mi opět, jak mylné jsou představy o temném středověku. Horní kaple tvoří cosi jako velký světelný krystal.

Záplava mnohobarevného světla ukazuje na svět myšlenkově bohatý, pestrý, otevřený tomu, co dostalo v nové době podobu myšlenkové a politické plurality. Připomněly mi to i alchymické motivy rané gotiky nebo velké postavy „pohanských“ filosofů Platóna a Aristotela na průčelí Notre po levici a pravici Ježíše Krista. Není tam nic z moderní podezíravosti církevní instituce ke kultuře a myšlení. Z kompozice vyzařuje mír a vlídnost.

Naše civilizace je odedávna silná tím, že se neuzavírá podnětům odjinud. Kdybychom hájili tradiční evropské hodnoty tak, jak si to představují někteří čeští konzervativci, museli bychom dnes v posvátných hájích uctívat Peruna, Svantovíta nebo Triglava. Tato civilizace se naplno otevřela jednomu asijskému náboženství, které, ať je hodnotíme jakkoli, změnilo tvář Evropy. Jmenuje se křesťanství.

Dnes naši civilizaci spoluutváří etnika, která mají domov na jiných světadílech, především v Africe a Asii. Francie, jak ji zblízka poznávám, ví, jaký problém to může být, jak snadno může dojít k asimilaci, ztrátě kulturního přínosu pohlcené menšiny a k sociálnímu vykořenění jejích příslušníků. Opačným reálným problémem je vytváření ghett, nejtěžší když jde o miliony lidí. V této zemi se učí, co to je integrace.

Náš hotel, jak čteme u vchodu, podporovaný ministerstvem turistiky, je pár stanic metra od centra, ale člověka francouzského původu tu potkáte jen občas. Žijí tu lidé z tak řečeného francouzského Maghrebu a někteří z nich se hrdě nosí v etnických oděvech, ale nebudí dojem, že by byli sociálně vyčlenění. V budově pár kroků od hotelu je v prostoru snad po zrušeném obchodě chrám indického boha Ganéši, ve kterém denně snad bez ustání probíhají obřady. Účastní se jich obyvatelé snad jihoindického tamilského původu. I toto je Francie a naše civilizace.

Nostalgie pozvolna odcházejícího léta by mne mohla vést spíš k tomu, abych kriticky sledoval chyby hostitelů. Zjistil jsem ale něco jiného. Totiž jak kolosálním omylem je představa, že nová Evropa má učit starou Evropu správným pořádkům.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Ja

Vratislav Dostál - novinář, Brno

Poděkování Pondělí, 30.Srpna 2010, 07:54:27

Pane Štampachu,

děkuju Vám za tento sloupek. Nádherně napsáno.

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Úterý, 31.Srpna 2010, 12:36:10

Nechci rušit dojem z pěkného textu, ale názory Romana Jocha a Jan-Marieho Le Pena nejsou tak docela podobné, spíše naopak.

Hodnotově jsou sice oba konzervativci, mj. inklinují k podpoře režimu pevné ruky; Joch ale v souladu s neokonzervativní doktrínou věří v naprostou převahu pozitiv volného trhu, zatímco Le Pen je klasický novodobý nacionalista. Jeho Národní fronta usiluje o vyvázání Francie ze severoatlantických a do značné míry i unijních struktur, masivní podporu francouzského venkova a všemožné protěžování francouzské kultury a identity, včetně budování oficiálního kultu Jany z Arku či Napoleona Bonaparta. Něco takového u Jocha nenajdeme.

Nejkontroverznější z Le Penových výroku směřují proti židům. Řadu voličů přitáhly k nacionálnímu populistovi třeba poukazy na židovský (nebo "cizácký") původ konkurenčích politiků nebo na různé nitky "židovských rejdů". I zde je Joch o dost jinde.

Do třetice pak Jean-Marie Le Pen vystupuje jako pouliční, tvrďácký křikloun a stylizuje se do ochránce prostých poctivých Francouzů. Jeho názory často odrážejí většinové předsudky. Roman Joch je oproti tomu se svými postoji obvykle v menšině a je si toho vědom. Působí jako pravicový salónní intelektuál.

Kromě vzpomínaného vzývaní potřeby řádu a pořádku je oběma společný snad jenom důraz na tradiční středostavovskou morálku... no a samozřejmě skutečnost, že se nezřídka poukazuje na fašistické základy myšlenek obou pánů.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.