Chci přispět X

Bio nebo zblízka

Ideální je biopotravina zblízka, nejhorší je konvenční produkt dopravený na velkou vzdálenost. Jak ale prakticky postupovat?

Při příležitosti světového klimatického summitu v Kodani připomněli na serveru iHNed.cz otázku, zda je „zelenější“ jíst potraviny vyprodukované v organickém zemědělství, anebo v konvenčním, ale blízko místa spotřeby. Tento problém je v Čechách a na Moravě čas od času „předmětem vášnivých debat v anarchistických kroužcích,“ řečeno s Cimrmanem, i když v tomto případě jsou to spíš kroužky environmentalistické. Chtělo by to nějakou prakticky použitelnou metodu výpočtu „ekologické stopy“ různých výrobků včetně potravin.

Odpověď na úvodní bývá v zásadě smířlivá a v prvním přiblížení je jednoduchá: ideální je biopotravina zblízka, nejhorší je konvenční výpěstek dopravený na velkou vzdálenost. Tolik teorie, ale praxe je složitější. Poznat bioprodukt a upřednostnit ho není v zásadě problém, ale u jídla zblízka je to velmi obtížné. Regionální značení je velmi okrajová záležitost a uživatelsky i spotřebitelsky zatím ne zrovna přehledná a příjemná. Každý zpracovatelský nebo obchodní mezičlánek mezi výrobcem a spotřebitelem sledování původu jídla ztěžuje. Jestli pomůže chystaná „regionální Klasa“, značení bohatě dotované ze státního rozpočtu, to teprve uvidíme. Radikálnější bioregionalisté (zastánci názoru, že je správné žít v co nejtěsnějších vazbách s místem resp. oblastí pobytu) se také jistě nenechají uchlácholit ekonomicky a objemově zanedbatelnými komoditami a musejí se ptát po původu a „cestách“ především obilovin, masa a mléka.

Podpora místních ekonomik je v pravém smyslu slova alternativou a možná až protikladem liberálního (ať už klasicky nebo neo-) ekonomického myšlení a uspořádání společnosti. Nelze ji tedy provozovat v nějak podstatném měřítku bez změny poměrů. Má smysl, jenom když opustíme koncept tzv. volného a v rámci EU jednotného trhu; řečeno tradičním poetickým obrazem, když jeho modlu svrhneme do Dněpru. Připomeňme, že vlády členských států EU nemohou nijak přímo podporovat vývoz v rámci jednotného trhu. Unie jako celek dosud má vývozní dotace (pro export vně „pevnosti Evropa“), ale jen v omezené výši, se sporným dopadem zejména na ekonomiky rozvojových zemí a hlavně v rozporu s pravidly Světové obchodní organizace (WTO). Na její nátlak by je také EU měla do roku 2013 úplně zrušit.

V konceptu bioregionalismu se musíme obejít také bez skoro zbožněného kritéria ekonomické konkurenceschopnosti resp. efektivity. To je prostě jiný obor, jiný diskurz, jiná disciplína. Nedává to smysl podobně jako například srovnávat výkony ve skoku o tyči a ve běhu přes překážky, ač v obou disciplínách se běhá a skáče. Na jednotném trhu můžeme vydávat desítky miliónů korun nebo eur na propagaci regionálních výrobků, což ale kromě byznysu pro reklamní agentury pomůže málokomu. V rámci atletické metafory by to snad odpovídalo propagaci nové medaile: za sprint na délku rozběhu se skokem přes jednu překážku.

Kdo si netroufá uvažovat o možném znovuzavedení cel nebo vystoupení ČR z EU, může navrhnout třeba „mýto pro potraviny“: novou spotřební daň, která by se odvíjela od vzdálenosti výrobce ke koncovému prodejci. (Petr Vilgus navrhuje sazbu necelý halíř na kilometr). To má ale přinejmenším tři vážné slabiny.

Předně k tomu není žádná opora v politických cílech EU (řečeno floskulí, chybí politická vůle). Chtělo by to buď ty cíle přeformulovat, nebo přinejmenším je „přeskládat“, aby snaha o krátké ekonomické cykly byla nadřazená konceptu volného obchodu. Dále by to bylo nesmírně obtížné jaksi technicky. U naprosté většiny potravin můžeme jen těžko identifikovat a lokalizovat „výrobce“. A konečně se nabízí otázka, proč něco takového chtít jen u potravin a ne třeba u nábytku a textilu, nemluvě o autech a elektronice. Tím ovšem nechceme celou myšlenku odvrhnout, jen posbírat argumenty pro následující tvrzení: i kdyby se podařilo podobné mýto zavést, podobá se to jen epicykloidám, které složitě a ex post, ale přeci jen vylepšovaly geocentrický model vesmíru. Pohyb oběžnic dokonce popisovaly lépe, nežli první koperníkovské modely heliocentrické.

Pro úplnost připomeňme ještě jeden možný nástroj „univerzálního mýta“, totiž výrazné zvýšení spotřební daně z uhlovodíkových paliv. Pak by se nemělo vyplácet převážet na dlouhé vzdálenosti skoro nic, co lze získat blíže místu spotřeby. Tu ovšem musíme jaksi vytknout před závorku politickou reálnost prosazení takového opatření v euroatlantické automobilové civilizaci. I potom zbývá mnoho k promýšlení, především jak moc a jak rychle ji zvýšit, kvůli riziku skokového nárůstu inflace, a v jakém plošném rozsahu to vůbec má smysl.

Snad můžeme odmítnout i obavy ze znevýhodnění producentů v oblasti působení takového opatření. V současné době totiž různé státy, i některé členské státy EU, uplatňují tento nástroj s opačným znaménkem – vratku části spotřební daně za uhlovodíková paliva spotřebovaná v prvovýrobě (zemědělství a lesnictví). Pro svůj skutečný efekt na životní prostředí bývá označována za tzv. perverzní dotaci (České perverzní dotace, edice APEL, Zelený kruh a Hnutí Duha, Praha-Brno, duben 2005). Není žádný rozumný důvod v tom směru zvýhodňovat skupinu výrobců v jednom oboru oproti jiným. Těm, kdo opravdu a nezastupitelně pečují o krajinu, čistou vodu v řekách, podmínky pro biologickou rozmanitost a jiné veřejné statky, ať za tuto péči náleží příslušná politicky dohodnutá subvence.

Ostatně soudím, že rozvoj zemědělských technologií méně závislých na dodatkové energii by byl ku prospěchu, odpusťte mi ten patos, celého lidstva a jeho prostředí včetně klimatu Země.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.