Omlouvám se, ale zase píšu o "normalizaci"

Ondřej Vaculík

Stav jakéhosi zhroucení společnosti během normalizace vyvolaly srpnové tanky a následující politické dusno. V čem tedy dnes tkví příčina dnešního stavu, když nejen že nepřijely okupační tanky, ale ani nevzniklo žádné „poučení z krizového vývoje“?

Nemohu za to, že mi vždycky vznikne jakýsi triptych, spíše pouhá triáda. Je to vlivem nepřesného psaní: kdyby člověk mohl nad textem sedět více hodin, nejlépe tak dva dny, stačilo by méně, ale lepších řádek.

Napsal jsem, že současnost nese jisté neblahé znaky, jež člověk přisuzoval normalizaci po roce 1969: Sotvaže do křesel usedne nová vrchnost, začne svou moc prosazovat zastavením projektů moci předchozí, zmařením plánů bez ohledu na jejich užitečnost, vytyčením nových plánů a úkolů bez ohledu na jejich nesmyslnost. Jako by vrchnosti vskutku nešlo o podstatu, ale o to, jak nahnat strach, vypudit polemizující odborníky coby odpůrce, ostatní ponížit do role apatické „mlčící většiny“, z jiných učinit všeho schopné přisluhovače.

To je normalizační charakteristika proměny společnosti, včetně dobového slovníku. Dnes — v období plouživé hospodářské krize — situaci navíc zhoršuje strach ze ztráty nikoli jenom společenského postavení, ale možnosti obživy vůbec. Tuhletu podobnost podle mého velice dobře vystihl Libor Vodička z Brna, jenž k mému článku připsal: „Normalizační společnost charakterizovalo: rezignace a únik do soukromí, nevíra v pozitivní hodnoty obecně sdílené kolektivem, egoismus a malé české kořistnictví a cynismus. Pozitivem pak bylo vytváření paralelní polis jako ostrůvků pozitivní deviace…“

A tady je ta otázka: Tenkrát stav jakéhosi zhroucení společnosti vyvolaly srpnové tanky a následující politické dusno… Byly-li to skutečně důvody ku „zhroucení společnosti“, o tom poněkud pochybuji, či nad tím zpětně žasnu, nicméně záminka to rozhodně byla. Pokud tyto příznaky jsou vskutku podobné, v čem tedy dnes tkví příčina, když nejen že nepřijely okupační tanky, ale ani nevzniklo žádné „poučení z krizového vývoje“. Cožpak se někde v nějakém byru tisknou a distribuují příručky, podle nichž se člověk musí chovat podle? Jsou-li důsledky podobné, jak je to z příčinami? Kdo je nyní tady tak strašný, že způsobuje podobně hrůzné obavy, jaké po roce 1968 představovalo NKVD, StB a nemilosrdné výbory partajních tupanů? Která dnešní vláda, strana, nebo který dnešní politik má tu moc nahánět takový strach?

Pochopitelně, že žádný. Takový vliv současná politika (naštěstí) ani nemá, byť by byla ve škrtech rozpočtu rozvoje společnosti ještě nelítostnější. Vždyť stále přibývá lidí, jejichž společensky prospěšná, nezisková činnost se musí obejít bez státní podpory, ačkoli by si ji zasloužila. Tito lidé se už naučili bez povšimnutí míjet nejen státní a veřejné správní instituce, ale na kahánku dávno mají i celého Kalouska. Tak jaký vliv na ně může mít politika? — V podstatě žádný. Také já někdy až žasnu, kolik duševních sil se vymrhává (i v tomto dobrém listě) na komentování naší politické scény, jež — jak ubývá jejích zdařilých skutků a schopností řešit společenské problémy — má s námi také stále méně společného.

Vydáme-li se cestou nemilosrdné logiky: Za předpokladu, že „normalizační“ příznaky přec jen vyvolává reálná politika, jež nás zbavuje iluze o „budování lepší společnosti“ (Libor Vodička), mohl by se stav společnosti vlivem škrtů (až nás politikové prostě dostatečně vyškrtají ze všech rozpočtů, plánů a projektů) začít zase lepšit. Cestou nemilosrdné logiky dále: Pak ovšem ozdravný vliv na společnost nemá politika, ale… antipolitika? Nevím.

Mně se tím ale vysvětluje rozpor například mezi sociálně-demokratickou učeností, která se vede třeba na půdě Masarykovy dělnické akademie nebo v Listech ba i jinde (kterou mám rád), a sociálně demokratickou politickou rétorikou, jež čiší z pozic mocenských, v současnosti naštěstí nemocenských, ale která je odpudivá. Hloupě řečeno, s nadsázkou, protože musím končit, neboť v kříži cítím, jak se plíží ten nemilosrdný čas „platby za elektřinu další kanalizační stočné“, lepší je, když antipolitiku hraje černokněžník Kalousek než nějaký budoucí sociálně-demokratický dělnický Masaryk. Skrze politiku k obrodě společnosti nedojde; omyl 68. i 89.

Je nějaký jiný koncept, jiná alternativa? Nevím, ale stále více ji tuším v Novém zákoně, nad jehož epištolami (postupně všech evangelistů) týden co týden přemýšlím, jak je v kostele slyším. Ponechám stranou sám problém víry v Boha, která si klade nárok na přijetí dogmat, či výkladu Nového zákona, nad nímž vzhledem k odlišnosti pojmů a pochopení novozákonní společnosti bádají biblisté, ale způsob chápání a ovlivňování společnosti v podání Ježíše a jeho učedníků je přenosný i do našich časů: Pomyslně řečeno oni kráčeli (a jednali) napříč etnickým, sociálním, kulturním, politickým, demografickým i geografickým spektrem, aniž by se nadřazovali, negativně vymezovali nebo někomu vyhýbali. Obešli se bez politiky, bez populismu, bez majestátu funkcí. Jistou možnou nápodobu vidím v kultuře (a snad i vzdělání), která si nečiní nároků kohokoliv ovládat, něco mu škrtat, slibovat, ani nevyhrožuje, nemstí se. Nemá nemístných hmotných nároků a neexploatuje přírodní bohatství. To jsem však jen tak hrubě nahodil do stroje, až se stydím; příště to třeba vylepším.