Čtenáři prominou, že jsem na začátku poněkud osobní. Jako důchodce jsem se totiž až donedávna — ano, naivně — domníval, že byť je sociální stát v zemích označovaných jako „vyspělé" (tj. kapitalistické) v krizi, důchody (penze) jsou tím sloupem (sloupkem) systému, který se příliš neotřese. Teď vidím, že se jím třese všude. Nejnověji v zemi považované za „nejvyspělejší", v USA, zejména — zatím — ve státě Colorado. Dá se očekávat, že další státy — zřejmě nejenom americké — budou tak či onak následovat, Českou republiku nevyjímaje.

Americká média dramaticky — jak zcestně, posuďte sami — titulkují, že jde o „třídní válku". Hádejte, které třídy jsou (tvrdí se) proti sobě? Inu, „daňoví poplatníci" (českým čtenářům jistě velmi známé, politiky oblíbené klišé) versus penzisté. Ne všichni penzisté, jenom bývalí státní zaměstnanci. Začněme kalouskovskými počty. Suma sumárum, v penězích jde v celých Spojených státech o 1 000 000 000 000 (ano, jeden bilion) dolarů. Podle výpočtů nepolitického studijního střediska Pew Center z letošního února zeje totiž tato finanční mezera z finančního roku 2008 — americký finanční rok se nekryje s kalendářním, začíná vždy 1. října — mezi tím, co státy svým zaměstnancům na penzích, zdravotním pojištění a dalších tzv. Venefitech slíbily (zavázaly se, že splní), a tím, co jim nyní skutečně mohou („mohou") vyplácet. Jsou ovšem pesimističtější ekonomové, kteří údaje Pew Centra považují za konzervativní — tj. podceňující realitu.

Co na to Colorado? Začátkem roku se v coloradském kongresu — jak víme, v USA kromě Kongresu ve Washingtonu, tedy „federálního", má každý americký stát i svou vlastní legislativu — „ve vzácné ukázce politické odvahy", říká bez ironie jeden komentátor, usnesly obě politické strany (opět poznámka: politiku USA zcela ovládají demokraté a republikáni) na zákonu o „předělání" (česky: „reforma", to zní slibněji a neutrálněji současně) zákona o penzích státních zaměstnanců. Což mimo jiné znamená změnu ročního zvyšování.

Jiné státy USA už požadují po svých zaměstnancích vyšší příspěvky („připojištění") k důchodovému pojištění, ale Colorado je první stát, který k tomu současné zaměstnance nutí. Bývalý coloradský guvernér Richard Lamm (demokrat) tvrdí — argument, který nám také zní známě: „Musíme to přijmout, jestli je vůbec nějaká cesta, jak pro naše děti zachovat zdravé finance." A dodal — zřejmě proti těm, kdo by se dovolávali rooseveltovských časů: „Demograficky je Nový úděl zastaralý. Sen šedesátých let nemůžete financovat v ekonomice roku 2010."

Ovšem — což se mi zdá na rozdíl od nás českých důchodců pohotové, ne-li odvážné — coloradští důchodci a ti, kdo mají před důchodem, se s novým zákonem nehodlají smířit. Rozhodli se stát zažalovat a požadují, aby každoroční zvyšování pokračovalo tak jako dosud. Zčásti jde o to, zda existuje „pojistně technická" nutnost, aby byl zákon změněn. Ředitel státního penzijního fondu Meredith Williams je sice přesvědčen, že by brzy „došly peníze". Ale Gary R. Justus, bývalý učitel, jenž je jedním z hlavních žalobců, předkládá otázku etickou: Proč stát tak pospíchá s nedodržením svých slibů? On, podobně jako tisíce jiných, sloužil desítky let spoluobčanům (tj. státu) a svá rozhodnutí činil(i) na základě jistoty, že odejde do důchodu s plnou penzí, přislíbenou státem ve smlouvě, která — podle názoru žalobců — má platnost státní a federální ústavy, o niž se opírá. Jde o odkládanou odměnu — odebrat ji je totéž jako třeba nezaplatit firmě, která postavila dálnici.

Bez ohledu na „pojistně technickou" nutnost říká Gary Justus, že nevěří, že by měl být odpovědný za minulé nedostatečné financování penzijního fondu a pochybná rizika, která podstoupili manažeři fondu s jeho penězi dávno poté, co v roce 2003 odešel do důchodu.

Na první pohled nevypadají změny, na nichž se zákonodárci shodli, nijak veliké: až dosud představovalo roční zvýšení 3,5 %, nyní by nesmělo překračovat 2 %. Ale Stephen Pincus, právník, který žalobce zastupuje, odhaduje, že by taková změna připravila v příštích dvaceti letech důchodce odslouživší třicet let o 165 000 dolarů. Dvaašedesátiletý Gary Justus, který dvacet devět roků vyučoval v Denveru matematiku, si myslí, že pokud by žil ještě třicet let, přišel by o půl milionu. Navíc, poznamenal, téměř všichni bývalí coloradští státní zaměstnanci, kteří jsou nyní v důchodu, neplatili, protože nemohli, sociální pojištění, takže důchod je pro ně jediný zdroj příjmu. (V USA na rozdíl od České republiky existuje možnost v rámci sociálního pojištění a za splnění jistých podmínek šetřit na důchod.)

Co na to zákonodárci? „Co mohu říci — jedině, že je mi to líto," tvrdil předseda coloradského senátu Brandon Shaffer. „Velice s názory souhlasím. Ale jako správce veřejného fondu říkám, že musíme udělat, co děláme, máme-li penzijní fond zachovat." Citovaní „daňoví poplatníci" namítají, že v průměru odcházejí státní zaměstnanci do důchodu v „bujarém věku" padesáti osmi let a dostávají měsíčně 2 883 dolarů. (Srovnání obvykle kulhají, přesto: můj známý, newyorský policista, který právě odešel do důchodu ve čtyřiceti po dvaceti letech služby, má měsíční penzi 4 000 dolarů.) V současné krizové situaci ovšem nepřekvapuje, že takovým argumentům podléhají i odbory a jsou leckdy ochotny na omezení penzí přistupovat.

Rada, kterou státní zaměstnanci nyní často slyší, zní (a zní dost „česky"): Jste-li zaměstnanci státu — nebo samosprávy —, začněte už teď střádat na svou penzi (mimo toho, co na ni beztak platíte), protože ta se může změnit dříve než myslíte. Ještě jedna rada bývalého guvernéra Richarda Lamma: „Musíme provést to, čemu odbory říkají „vratka“. Je to jediná cesta ke zdravým financím. Na každé jiné cestě číhají draci.“

Zdá se mi dost pravděpodobné, že na budoucí (a už i nastávající) české důchodce číhají draci také.