Jaklův zamaštěný pták

Lukáš Jelínek

Specifická ideologie, v níž hlavními přísadami jsou ekonomický neoliberalismus a hodnotový neokonzervativismus, má prvky sektářského myšlení. Je úkolem progresivních demokratických politických proudů obhájit otevřenou a dynamickou alternativu těmto tendencím.

„Tři týdny trvalo stovkám mediálních štábů, než našly prvního zamaštěného ptáka a hned jeho fotogenické záběry oblétly celý svět.“ Umím si představit, s jakou chutí a lehkostí Ladislav Jakl, tajemník prezidenta republiky, tuto větu do svého blogu na iDnes vepsal. „Jistěže na tom všem humbuku kdosi vydělává,“ uvádí tajnosnubně Jakl a má na mysli zájem novinářů, politiků, enviromentálních aktivistů i běžných občanů o obrovskou ekologickou katastrofu odehrávající se v Mexickém zálivu.

Nehodlám zde referovat o ropné skvrně neuvěřitelných rozměrů. To zde ostatně před časem učinil Petr Jedlička. U Jakla a jeho hradního názorového dvojčete, Petra Hájka, ve skutečnosti nejde ani o ropu, ani — v jiných případech — o kouření, o Darwina či o bruselský diktát.

Oč tedy? O lacinou provokaci? První dojem takový být může. To bychom ale podceňovali ambice i inteligenci obou pánů. Usilují o atraktivní ventilování a přiostřování názorů svého šéfa, Václava Klause? To bychom se mohli dotknout jejich vlastního ega. Byť, jak známo, vrána k vráně sedá… Dokreslují a prohlubují specifickou ideologii, v níž hlavními přísadami jsou ekonomický neoliberalismus a hodnotový neokonzervativismus? Tady už se, myslím, blížíme jádru.

Když Petr Hájek napsal působivou knihu Smrt ve středu, byl její obsah recenzenty zploštěn: zástupce kancléře prý zpochybňuje průběh a oficiální interpretaci černého amerického 11. září. Ve skutečnosti se autor pustil do médií a jejich eliminování alternativního výkladu událostí. Hájek se nám pokusil vysvětlit, že nás média ovládají, že námi manipulují, že máme tendenci věřit pouze tomu, co nám naservírují. Obdobně si teď počíná Jakl, když sdělovacím prostředkům vyčítá, že — v čímsi zájmu — udělaly velblouda z jednoho zamaštěného ptáka.

Nedůvěra v média, jež často hýří neprofesionalitou, a ostražitost před tzv. mediokracií je na místě. Neradujme se však předčasně: Jakl s Hájkem na jedné lodi s představiteli kritického myšlení neplují.

Možná jsem paranoidní, leč hradní výsadek podezřívám z vypečené záludnosti. Nevěřte médiím, radí nám. Nevěřte aktivistům, nevěřte zkorumpovaným politikům… Nevěřte nikomu.

Neurotický člověk, který nevěří nikomu a i na televizní záběry pohlíží skrz prsty, je velmi snadnou obětí pochybných kazatelů a ideologů. Tam, kde nám střípky současného komplikovaného světa nezapadají do mozaiky, oni mají jasno. Disponují jednoduchým, přesvědčivým a v mnoha ohledech líbivým výkladem světa. Je ucelený, na první pohled bez jediného kazu. Přináší též posluchačům uklidňující pohodlí, únik od reality.

Máte dojem, že jsem sklouzl k popisování nějaké sekty? Pak se nemýlíte. Máme co do činění se sektařením důmyslným a působivým, o to nebezpečnějším, že není uzavřeno kdesi v lesích na konci světa, ale má své zřetelné politické ambice. Podobně jako náboženští fanatici uhrančivě řečnící z obrazovek amerických soukromých televizních kanálů.

Příbuzní našich sektářů se snažili nějaký čas tahat za nitky v republikánském Bílém domě. Dostali přes prsty. Pražský hrad je výrazná lokalita, leč s pramalým faktickým dopadem. Proto také hradní osazenstvo bylo dosud spíš terčem posměchu než bádání. Situace se ale změnila po květnových volbách. Konzervativec Petr Nečas přizval do Strakovky výstředního Romana Jocha a celá ODS prochází procesem intenzivní ideologizace. Z takového Pavla Drobila na ministerstvu životního prostředí musí být Jakl v sedmém nebi.

Už to není pouze otázka racionální střízlivosti, kvalitního vzdělání či poctivosti médií, ale i politického zápasu. Je úkolem progresivních demokratických politických proudů obhájit otevřenou a dynamickou alternativu vůči sektářskému a v mnohém tmářskému světu krajně pravicových kazatelů. Jinak se upřímní demokraté brzy nebudou stačit divit, jak voliči věří, že bílá je černá a válka je mír. Nebo že v Mexickém zálivu šlo jen o jednoho zamaštěného ptáka.

    Diskuse
    SH
    August 20, 2010 v 17.33
    Nedá mi to
    Jedním z prakticky nezpochybňovaných rysů fašismu je vůdcovský princip. Ten musí naplňovat nejméně dvě pravidla. Vůdce musí za prvé sám být nezlomně přesvědčen o svém poslání, nejlépe až pověřením dějin, prozřetelností, či alespoň vírou ve své jedinečné schopnosti. A davy, nebo alespoň jeho stoupenci, musí sdílet tuto jeho víru. Vůdcovský princip tedy není pouze nějakým obvyklým vůdcovstvím, ba ani ne pouhým institučním kultem. Skrývá jádro neuchopitelného.
    Klaus podle mých zkušeností a vědomostí plně tento princip naplňuje. Když jej disidenti v prvních dnech po 17. 11. 1989 nechtěli do vlády, požádal o slyšení na velvyslanectví USA v ČSSR. Z odtajněné části zápisu z tohoto jednání vyplývalo, že Klaus se nabídl provést translaci země od plánovaného k tržnímu hospodářství. Co sliboval jinak, v dobách, kdy jsem se o to zajímal, nebylo odtajněno. Asi koncem května, či začátkem června roku 1990, projednávala federální vláda první koncepci ekonomické translace, kterou Klaus prezentoval coby reformu. Tehdy jsem na jednání Čalfovy vlády chodíval za odbory, s právem sdělovat zde jejich předsednictvem schválená stanoviska. Před jednáním mne doslova mezi dveřmi do jednacího sálu zastavil ministr financí Klaus a proběhl následující rozhovor.
    K: Prý máte nějaké připomínky k reformě ekonomiky.
    Já: Ano.
    K: A jak je to možné?!
    Já: Osobně jsem taky ekonom a máme rovněž své odborníky, kteří nám pomáhají.
    K: Ale tomu přece nikdo nemůže rozumět. Tomu rozumíme jenom my.
    Kdo to jsou ti „my“ jsem se již nedověděl, protože Čalfa rázně nařídil zasednutí na svá místa.
    Klaus byl od samého počátku absolutně přesvědčen, že jenom on je doslova předurčen provést národohospodářskou přeměnu. Postupem času se na veřejnosti nikdy neopomenul prezentovat coby výjimečný myslitel a to dokonce nejen v ekonomii. Díky svým stoupencům, tedy konkrétně funkcionářům ODS, pak své teorie realizoval bez oponentur, bez korekcí dle jiných názorů a především pak bez ohledu na veřejné mínění. V Polsku kupříkladu o privatizaci proběhl celostátní plebiscit. Jestli takové politické chování není přinejmenším revoluční diktaturou, pak opravdu nevím, co jí je.
    August 21, 2010 v 15.46
    Dĕkuji
    pp. Jelínkovi a Hoškovi za jejich príspĕvky, které probouzejí nadĕji, že okurková sezóna snad přece jen skončí.