Zranění a zkušenost

Vít Janeček

Bolest a zranění pomáhají lidem růst, získávat zkušenosti a vytvářet zpětnou vazbu. Bolest, kterou si působíme ničením planety, jakoby tuto moc zatím neměla.

Cesta letadlem do Rangúnu trvá s přestupy dvacet čtyři hodin a když člověku zbude právě takovýto čas k napsání slíbeného sloupku, o to víc si uvědomí, kolik událostí, o kterých uvažujeme každý den, vychází z médií spíš než z bezprostředních situací okolo nás.

Bezprostřední okolí je většinou netečné, bezpečné, počasí slunečné — a přesto se množí metafory o světě jako stále nebezpečnějším místě. Na titulních stranách většiny deníků, které nabízejí letiště po cestě, vidím různé výřezy stejné fotografie Berlusconiho tváře s vyraženým zubem nebo dvěma, jak některé z novin píší. Předmět, který přistál v jeho tváři, byl patrně upomínkovou soškou milánské katedrály a hodil jej člověk, který údajně nebyl nikdy dříve trestán, ale měl problémy s duševní nemocí.

Jádrem naší civilizace je nepřekračování určitých hranic — jako jednu z hlavních cítíme hranici násilí. Tuším to byl Jan Štern, který při svém odsouzení české kauzy vajíčkových útoků na Sociální demokraty upozornil na to, že takovéto zkušenosti se v obětech hluboko zapisují a napříště to může vést k dalšímu posouvání hranic, snad o tom ani nebudou vědět. Že by se v hloubi psychiky probouzelo staré oko za oko, zub za zub? V českém případě šlo ovšem o organizovanou záležitost, byť létala „jenom“ vejce. Jaká bude zkušenost Berlusconiho, když zjistí, že tento zásah katedrálou patrně nebyl organizován, neměl zřejmě žádné přímé politické pozadí a člověk, který takto neomluvitelně jednal, dost možná nedrží svůj vlastní život v rukou?

Druhou zprávou, kterou obsáhle komentují zejména anglosaská media, je nový film Avatar od tvůrce Titanicu, Terminátora i Vetřelce - Jamese Camerona. Ten posouvá hranic hned několik. Stál zřejmě rekordních pět set milionů dolarů — to jsou odhady expertů, studio i režisér částku tají, což je pro vyvolání spekulací v mediích účinnější. Je natočený pro trojdimenzionální kino a svým rozměrem — k němuž patří i masivní reklama — je průlomovým činem i v tomto způsobu audiovizuálního vyvolávání zážitků.

Je třeba zachránit Zemi a k tomu jsou potřeba suroviny na jiné planetě. Tu ovšem obývají vcelku svéhlaví a od přírody vybavení domorodci, kteří si to nenechají líbit, takže řež tvoří podstatnou část tohoto sci-fi spektáklu. Dvě třetiny filmu jsou modelovány počítačově, ovšem tím způsobem, že předobrazem všech postav jsou živí herci, jen počítač je „obléká“ do nových těl. Cameron točil v bývalém hangáru na montáž letadel a nové zařízení spoující více než sto kamer, počítače a nový software mu umožňovaly vidět odehrávající se děj již v příslušných sci-fi kulisách — tedy herci byli avatary svých postav v reálném čase.

Design i hlavní rasa jsou inspirováni Startrekem, mytologický rámec Tolkienem, ale je to nový svět, který hodlá posunout hranici divácké návštěvnosti i výdělku. Hrdinství, dotek nebezpečí, podstoupení zápasu, životně důležitý cíl — to všechno představuje topos stále oblíbenějšího žánru fantasy ale i veškerého mainstreamu. Všechny tyto entity vystupují v kinematografii o to víc, oč víc je civilizace schopna síly boje člověka proti člověku — tedy ty, které představují nebezpečí života — ve svém teritoriu eliminovat a transformovat do jiných činností, příp. spojit agresi s dalšími zájmy a externalizovat ji mimo své teritorium. Hrdinství, dotek nebezpečí, podstoupení zápasu, životně důležitý cíl, ale i dobrodružství — je neustálý nárůst prožitkových komodit nabízejících alespoň virtuální účast na nich příznakem jejich absence v běžném životě?

Vezmu si také knihu Železný Jan od Roberta Blye. Svého druhu „kultovní“ titul, k němuž jsem se předtím nedostal a který mi vzhledem k načasování cesty s větším předstihem přistál pod stromečkem. Představuje hledání konstruktivní odpovědi na feministické hnutí minulého století a  zabývá se iniciací mužů. „Mircea Eliade vyjadřuje názor, že zasvěcení chlapců začíná dvěma událostmi. První z nich je rozhodné odpoutání se od rodičů, po němž novic odchází do lesa, pouště nebo divočiny. Druhou událostí je zranění, které chlapci způsobí starší muži, přičemž se může jednat o říznutí či seknutí nožem, vyšlehání kopřivami či vyražení zubu. /.../ Vhodný příklad takového jednání najdeme u původních obyvatel Austrálie. Starci odvedou chlapce do ústraní a vyprávějí jim příběh o prvním člověku zvaném Darwalla. /.../ "

Z vyprávění nakonec vyplyne, že Darwalla sedí opodál na stromě. Chlapci se snaží Darwallu na stromě zahlédnout a přitom k nim postupně přistoupí jeden ze starců a každému chlapci vyrazí jeden zub. Starci vzápětí chlapcům připomínají, že něco podobného potkalo i Darwallu. I on přišel o zub. Prázdné místo v puse se pak chlapcům bude navždy pojit se vzpomínkou na setkání s Darwallou. "/.../ Zraněný člověk něco ví anebo něco znamená.“ Zranění těla je zkušenost, která člověkem otřásá v životní pozici, na které se nachází, ať stojí kdekoli. Nebo jej z ní sráží. Patří k nejautentičtějším — prochází všemi rovinami, je neobejitelná, proto v sobě nese jakési „vědění“.

Zranění je nejzazší volání života po tom, aby se nás věci dotýkaly, tak jako se nás dotýkají synchronicity, pokud se jim naše vědomá pozornost otevře. Kolik lidí bude muset zemřít na následky globálního oteplování či chorob souvisejících se znečištěním ovzduší, aby lidská těla organizovaná do těl společenských brala toto zranění jako relevantní zpětnou vazbu ne k intenzivnějšímu snění, ale k jednání? Na titulce tří čínských deníků jsou pro změnu fotky demonstrantů z Kodaně. Slunce je ještě vcelku vysoko nad horizontem, ale už ho sotva vidím skrz hustý pekingský smog...

V Pekingu 15.12.2009