Povodně a genocida

Při reflexi poválečného dění nejde už dnes ani tak o ty vyhnané, jde zejména o Čechy. Mají-li porozumět svým dějinám, tomu, co se dělo v padesátých letech i potom, až po léta devadesátá, nelze tak zásadní děj, jako bylo vyhnání českých Němců, ignorovat.

Vrátil jsem se z Frýdlantska, kde jsem se po povodních zúčastnil humanitární pomoci. Jsem udolaný nejen fyzicky, ale člověka pobyt v postižených obcích a kontakt s jejich obyvateli zasáhne i silně emočně vší tou zkázou a lidským trápením. Jsou to nesmírně vypjaté situace, když se setkáváte s lidmi, kterým voda vše vzala, kteří již podruhé v několika dnech odklízejí trosky po opakované ničivé vlně. Hned v prvních dnech mi jedna stará paní s pláčem dokola opakovala: To je Boží trest za to, že jsme to tady ukradli Němcům! To je Boží trest.

Nevím, co se té paní honilo hlavou, jaké vzpomínky, jaký subjektivní prožitek – nechtěla víc říct. Objektivně je to samozřejmě nonsens – naprostá většina dnešních obyvatel nejen Frýdlantska, ale celých Sudet nejsou již oni „zlatokopové“, maximálně jejich potomci, kteří za činy svých rodičů nemohou, anebo to jsou lidé, kteří koupili své nemovitosti již od předchozích českých majitelů. Ale právě v takovýchto vypjatých situacích se možná těm několika pamětníkům vynořují otazníky nad ještě vypjatějšími událostmi před pětašedesáti lety.

Opakuji, je to nesmysl, že by velká voda byla Božím trestem. Ostatně nevěřím na Boží trest – rozumím Bibli tak, že Bůh je vždy odpouštějící, a pokud na nás přichází nějaká bolest či nějaký trest, přivoláváme si jej sami vlastní zlobou či hloupostí, nebo prostě máme smůlu a staneme se obětí nějaké živelné či jiné katastrofy. Ostatně příčinnou souvislost hříchu a Božího trestu odmítal již Ježíš.

Shodou okolností jsem po příjezdu z postižené oblasti viděl v České televizi, jak se odkrývá u nás zatím „neznámý“ hromadný hrob českých Němců, zavražděných v roce 1945 u Dobronína na Jihlavsku. Vůbec: v českých mediích, zejména ČT se konečně začíná prolamovat toto pětašedesát let staré tabu: genocida československých Němců. V pondělních Událostech a komentářích Jakub Železný dokonce okamžitě reagoval na exhumaci těchto ostatků rozhovorem s Davidem Vondráčkem, který se problematikou poválečného vyhnání českých a moravských Němců dlouhodobě zabývá. A současně avizoval další pořad na dané téma – budou to Reportéři ČT v pondělí 23.8.

Otevírání tohoto zapouzdřeného boláku naší historie vnímám s obrovskou úlevou. Větší část svého života žiji v Sudetech, kam jsem odešel z rodné Prahy. Za těch pětatřicet let mne nepřestaly dojímat všechny ty ruiny obydlí českých Němců – chaloupek i rozsáhlých statků – které dodnes žalují zbytky zdí a prolomenými střechami nesmyslnost vyhnání jejich bývalých majitelů. Dojímají mne čím dál víc i všechny ty zpustlé kostely a zbytky hřbitovů kolem nich.

Vlastně čím jsem starší, tím více si uvědomuji absurdní hrůznost všeho toho vyhánění a vraždění civilního obyvatelstva v Sudetech. Ve velkých městech – zejména v Praze, ale i v Brně, Liberci a dalších, kde je většina německého majetku využívána, to člověku tolik nepřijde. Ale na vsích a malých městech, kde dodnes bydlí zlomek počtu původních obyvatel a kde jsou dodnes ruiny domů a kde jsou ponechány ladem tisíce hektarů kdysi obdělávané půdy, je to vše zřejmější.

Jsem rád, že jsem se dožil alespoň počátku naší české sebereflexe poválečných dějů. Je úlevné slyšet, že masové vraždění se už nenazývá politováníhodnými událostmi, excesy, či dokonce spravedlivou odplatou lidového hněvu. Je úžasné, že se policista na kameru nebojí zvažovat možnost, že by všechny ty činy nemusely být promlčeny jako obyčejné vraždy, ale mohly být posuzovány jako nepromlčitelné zločiny proti lidskosti.

A nemylme se, nejde při reflexi těchto událostí už dnes ani tak o ty vyhnané, jde zejména o nás Čechy. Máme-li porozumět našim dějinám, tomu, co se dělo v padesátých letech i potom, až po léta devadesátá, nelze prostě tak zásadní děj, jako bylo vyhnání českých Němců, ignorovat či potlačovat. Vždyť šlo o třetinu obyvatel země, Němců bylo víc než Slováků! Počty zabitých a umučených v „internačních“ – tak se jim říkalo – táborech budou zřejmě mnohem větší, něž se u nás dosud oficiálně přiznávalo, svědčí o tom i právě odhalovaný masový hrob u Dobronína, o kterém naši historici oficiálně nevěděli – kolik takových se ještě objeví, až začneme naslouchat očitým svědkům těch vražd?

Mnozí, počínaje současným prezidentem, varují při různých příležitostech před „přepisováním dějin“. Myslí se tím, že by se měl zachovat dosavadní, po komunistické éře převzatý výklad, který genocidu českých Němců interpretuje jako politováníhodné události a předchozí válkou omluvitelné excesy. Mluvit o těchto věcech a klást si nad nimi otázky je pak interpretováno jako nepřiměřené sebemrskačství a služba ve falešném žoldu sudetského landsmannschaftu.

Pevně doufám, že tento výklad konečně opravdu začneme přepisovat!

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Stanislav Hošek - Český těšín

Genocida? Čtvrtek, 19.Srpna 2010, 17:13:18

Genocida je v mezinárodním právu jasně definována. Pokud tu definici chápu, jsem si téměř jist, že desetimilionový národ nemohl realizovat genocidu národa osmdesátimilionového. Pokud ano, rád se nechám poučit.

Kamil Bouška - Praha

Neděle, 22.Srpna 2010, 20:26:1

Také spolu s Vámi, pane Bárto, věřím, že vražda bude provždy vraždou, že nebude zaměňována za "politováníhodný exces". Avšak nemohu s Vámi souhlasit v tak jednostranně fragmentární interpretaci vyhánění a vraždění civilního obyvatelstva v českém pohraničí. Dovolím si připomenout utrpení těch, kterých se týká a týkalo a budu obyvatele dotčené krutým zacházením přímo, rozsáhleji, citovat. Možná tím budu riskovat porušení autorských práv, ale věc sama si zasluhuje mimořádnou pozornost a mimořádný přístup. Citovat budu z publikace, kterou vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů České republiky vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, v Praze, červenci 2006. Každý citát uvedu jménem nebo iniciálami jména autora slov a označením jeho tehdejšího bydliště, tak, jak jsou zaznamenány ve zmíněné publikaci.

Otto Hrádek, tehdy Cheb:
"Narodil jsem se roku 1912 v pohraničí, ale vyrostl jsem a od svých dětských let i bydlel v Žatci a až do poloviny září 1938 pak v Chebu. Po Hitlerově projevu v Norimberku 12. září 1938, ve kterém ostře napadl ČSR a prezidenta Beneše, provedli henleinovci v Chebu puč, a tak jsem musel s rodinou ještě v noci město opustit."

Květoslava Kučerová, tehdy Cheb:
"(...) Při cestě do školy jsme byli často napadáni nadávkami a útoky německých výrostků, což se od nástupu Hitlera k moci stupňovalo. V roce 1936 bylo už útočení na Čechy velmi ostré, přičemž heinleinovci hlásali do světa vymyšlené zprávy o útocích českých vojáků nebo policistů na 'ubohé Němce'. V září roku 1938 zasáhla střelba z hotelu Welzel na nádražní budovu dva české železničáře. Pak byla situace taková, že některé rodiny hledaly záchranu ve vnitrozemí."

A. J., tehdy Stříbro:
"Velice dobře jsme s nimi [Němci] vycházeli. Nikomu z nich nevadilo, že jsme chodili do české školy a do Sokola. (...) To se však změnilo, když se objevil Henlein. Německé děti se nám začaly posmívat, přestaly s námi kamarádit, někdy i na příkaz rodičů. Stalo se mi, že otec mé kamarádky na mne plivl. Bylo mi tehdy čtrnáct let. Henleinovci se začali srocovat, s křikem táhli městem a házeli kameny do oken Čechů. Kolikrát jsme nemohli jít spát, stáli jsme v kuchyni s uzlíčky nejnutnějších věcí a čekali, budeme-li muset utéct, nebo počkat až se henleinovci vyřvou a odejdou. (...) Jednoho dne ráno asi v 7 hodin přišlo gestapo s místním výrostkem, my děti ještě byly v posteli. Řvali na maminku, celý barák prohledali, nás z postele vyhnali a nakonec chtěli mluvit s tátou. Maminka mluvila špatně německy, tak musela vyslechnout mnoho hrubostí a nadávek. (...) Hned druhý den v pravé poledne přišlo gestapo znovu a otce sebralo. Pár dní byl ve vězení ve Stříbře a pak ho odvezli do Asmberku. (...) Můj bratr a sestra museli jít do německé školy, protože česká byla zrušena. Všude námi pohrdali."

Jiří Treml, tehdy Nýrsko:
"Ačkoliv dříve bylo soužití obou národností přijatelné, po aktivitě Konráda Henleina byla většina německých občanů zfanatizována a život pro nás se stal utrpením. Zůstat v Nýrsku nebylo možné, český živnostník neměl naději na přežití a my bychom museli navštěvovat německou školu."

Josef Horák, tehdy Nýrsko:
"Před válkou jsme bydleli v Nýrsku na Šumavě. Velmi jasně si vzpomínám na postupně se měnící názory, přicházející z tehdejšího Německa. Přestože Nýrsko bylo převážně sociálně demokratické, poměrně silně se i zde začaly rozvíjet nacistické myšlenky. (...) My děti jsme spolu kamarádily bez ohledu na to, kdo byl Čech a Němec, ale pomalu se i zde začaly projevovat různice. My jsme Němcům začali překážet a bylo vidět, že se náš vztah zhoršuje. Jejich hlavním mottem bylo 'Heim ins Reich!' Říše se jim jevila v první řadě jako vlast, kam se chtěli vrátit. (...) My jsme ve třicátém osmém roce nevolali, že chceme domů, doma jsme se cítili tam, kde jsme bydleli. A museli jsme odejít. A naráz! Bez toho, co si smíme vzít nebo co ne - byl to skutečný, život zachraňující útěk. Vzpomínám si na tuto situaci přesně. Jako děti jsme byly samozřejmě normálně ve škole. Chodil jsem tenkrát do prvního ročníku měšťanské školy. Najednou se rozlétly dveře, vstoupil pan ředitel a rozčíleným hlasem nás vyzval, abychom okamžitě odešli domů, že dochází k záboru."

Vladimír Lukšan, tehdy Český Krumlov:
"(...) Sudetští občané zfanatizovaní Henleinem ztrpčovali zde žijícím Čechům život. Ve škole např. při svých demonstracích vymlátili kamením okna, nadávali nám 'české svině' a podobně. Napadali nás fyzicky cestou do školy a zpět domů. Museli jsme spát u zdi pod okny, neboť to bylo trochu bezpečnější místo před kameny a někdy i před střelbou. Při ranních nástupech policistů na náměstí chodili henleinovci kolem, plivali na ně a nadávali jim a oni nesměli proti nim zakročit. V roce 1938 jsme museli jako jiní prchnout do vnitrozemí, neboť násilí sudeťáků se stupňovalo. Otec zůstal až do záboru."

Jan Jakeš, tehdy Český Krumlov:
"Dnes se najdou čeští lidé, kteří se neostýchají napsat, že Němci neměli v ČR rovná práva. Bylo tomu naopak, v mém rodném městě nebyla jediná česká střední škola, až v roce 1937 začínalo gymnázium primou. Na radnici se úřadovalo samozřejmě německy, i když tam seděli Prohazka, Pataczek atd. (...)"

Ing. Mudr. František Drnek, tehdy Německé:
"Při záboru byla polovina obce Německé u Suchdola n. Lužnicí zabrána německým vojskem. Na zabrané půlce jsme měli domek. Protože otec byl členem Sokola, Národní jednoty pošumavské atd., musel ze zabrané části uprchnout, jelikož mu hrozilo zatčení. V domku zůstala jen má matka. Já v té době studoval v Třeboni a bydlel v Suchdole n. Lužnicí. 10 . listopadu 1938 se do našeho domku přistěhoval německý celník s rodinou. Matku, která si sebou mohla vzít jen několik drobností, vyvezli za hranice do okleštěné republiky."

František Křivánek, tehdy Artolec:
"Narodil jsem se v Třebíči v roce 1914. K finanční stráži jsem nastoupil 5. 4. 1938 a to na oddělení v Artolci (inspektorát Nová Bystřice). Od 21. 5. 1938, kdy byla zřízena Stráž obrany státu (SOS), až do 10. 10. 1938 jsme měli stálou pohotovost. Sousední oddělení finanční stráže, Romava, zřídilo ve Staré Huti hlídku, kam jsem často večer vodil několik vojáků jako posilu. Někdy jsem tam i zůstal. Tato hlídka byla několikrát přepadena ordnery. Ti byli organizováni z našich uprchlých Němců. Měli dva těžké kulomety, automatické zbraně, granáty a byli ve velké přesile. Bylo jich až 120. Nás na hlídce bylo stálých sedm a na noc ještě šest vojáků. Sám jsem zažil tři přepadení. Nevím přesné datum, kdy ordneři napadli oddělení Romava - jednoposchoďovou budovu s vrchem ze dřeva. Granáty budovu zapálily a kolegové byli nuceni uprchnout. (...) Obec Artolec byla do žní celkem klidná. Pak se vylidnila. Většina německých obyvatel utekla do Rakouska. Obilí na polích nikdo nesklízel, to vzrostlo a zčernalo. Jednoho dne jsem si šel koupit nějaké jídlo do Nové Bystřice. Když jsem na kole projížděl k náměstí, někdo po mně střelil."

Miroslav Klen, předseda Kruhu občanů České republiky vyhnaných roku 1938 z pohraničí [z úvodu v publikaci]:
"'Češi si žili během války jako v ráji,' prohlašuje můj soused v diskusním pořadu vídeňské televize. Ostatní tzv. Novorakušané, odsunutí po válce od nás, živě souhlasí. Tento bývalý majitel severočeské továrny ví dobře od moderátora, že mi Němci ve válce zavraždili jedenáct příbuzných. Ví to, že dalšímu českému účastníku diskuse popravili otce za 'napomáhání osobám Říši nepřátelským,' což byla formulace pro sbírku na oběti koncentráků. Podobně cynické výroky o tom, jak prý si Češi žili lze slyšet zejména z úst funkcionářů sudetoněmeckého landsmanšaftu často. (...) O zločinech, které sami páchali na Češích a antifašistech, vědět nechtějí, ač zde jasně existuje časová a příčinná souvislost. Na diskusním pořadu Křesťanské akademie v Praze odpovídá pražský zástupce katolické Ackermann-Gemeinde, přátelsky naladěný páter Anton Otte, na otázku, proč se soustřeďuje nátlak na Českou republiku nepoměrně silněji než na Polsko: 'Poláci dovedli vnést do německého povědomí nesrovnatelně výrazněji pocit viny za zločiny, jichž se nacisté dopustili na polském lidu, než Češi. O utrpení Čechů se téměř neví. Navíc je sudetoněmecký landsmanšaft nejlépe organizován ze všech vyhnaneckých organizací.' (...)"

Abych byl správně pochopen: rozhodně mně nejde o jitření nacionálních vášní. Je také zřejmé, že neustálé vyvolávání pocitů viny ničemu a nikomu nepomáhá. Chtěl jsem jen připomenout utrpení těch z jejichž utrpení se ve veřejném prostoru plíživě stává tabu.

Webová stránka sdružení z jeijichž materiálu pocházejí citace:
http://www.ksl.cz

Spoustu materiálu ke studiu nabízí také pražský Národní archiv. Problém vidím v absenci vůle se jím zabývat...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.