Kdyby chtěl Deník Referendum zaměstnat nového sloupkaře, těžko by mezi profesionály našel kandidáta, který je jeho světonázoru vzdálenější než Tomáš Klvaňa. Mnozí jej pamatujeme ještě z Hradu, kam si ho s kvartetem Hájek, Weigl, Jakl, Mach přivedl Václav Klaus; všichni pak z kampaně za výstavbu americké základny v Brdech, která mu zajistila doživotní proslulost.

Člověk by očekával, že se po vydařeném počinu a proinvestování dvaceti milionů přinejmenším stáhne z veřejného života. On ale ne: založil si blog a nejdřív v Respektu, nyní na Aktuálně.cz, šíří svůj výklad světa dále. A já jsem toho mínění, že by měl našinec Klvaňovy články číst.

Že jsem se zbláznil? Vezměme poslední kousek: Írán sahá po Bombě. Co teď? Klvaňa vychází z výňatků z komuniké, které naznačuje, že islámská republika přeci jen vyvíjí jadernou zbraň. Autor se v této souvislosti táže: Pokud má íránský jaderný program opravdu vojenské zaměření, co to znamená? A hned si i odpovídá: Akutní nebezpečí útoku na Izrael, dohledné ohrožení evropských měst íránskými raketami a brzkou hrozbu nukleárního terorismu, pro který může Teherán využít například libanonský Hizballáh.

Ponechme nyní stranou adekvátnost těchto vývodů. Sledujme linii textu. Co autor doporučuje? K jedinému z úplných „řešení“, totiž k „porážce Íránu a změně režimu v Teheránu“, nemá prý Barack Obama „dost vůle“. Zásah Izraele vyloučit nelze, zároveň se však na něj nedá spoléhat. A tak Klvaňa pokračuje: „Ve světle posledních informací se nabízí jen totální hospodářská a politická izolace Íránu.“ K tomu je zapotřebí úplná podpora Ruska i Číny a tu se Obama se zlou potáže: „Až bude za pár měsíců nabíledni, že na něj (myšleno na Obamu) Rusko a Čína dělají dlouhý nos,“ uvidíme, zda je současný americký prezident skutečný státník — „zda ho máme brát vážně“.

Tomáš Klvaňa rozvíjí v uvedeném textu argumentaci, s níž jsme se měli už možnost setkat: hrozba z Íránu je reálná a ohroženi jsme všichni, s Ahmadínežádem je zbytečné vyjednávat a multilaterální diplomacie se při současných režimech v Moskvě a v Pekingu stává bezzubou. Jedinou smysluplnou cestou tak zůstává návrat ke globálnímu systému protiraketové obrany, protože k útoku na hrdou, sedmdesátimilionovou zemi se silnou tradicí mučednictví nemá ten bačkora ve Washingtonu „dost vůle“.

Argumentace se tedy nemění. Mění se ale kontext: Ano, Islámská republika Írán opravdu sahá po Bombě.

Dobrý čtenář nechť se hned nebouří. I já jsem zaznamenal důkazy jako ten Klvaňův a ano, většinou šlo o podvrhy nebo o kachny. Důležitá je jiná věc: íránský režim dnes chce být vnímaný, jakože po Bombě sahá. Proč? Za prvé mu to dodává ohromnou (ohromnou!) prestiž doma i v arabském zahraničí, za druhé vidí precedens Severní Koreje, jíž se povoluje daleko víc, ač pouze v máločem ustupuje, a za třetí by byl hloupý, kdyby to nečinil z důvodů vlastní bezpečnosti.

Po rozprášení domácího protestního hnutí ztratil Ahmadínežád na Západě i poslední obhájce. Nikdo s ním nehce už jednat normálním způsobem. Proto se snaží posilovat atomovou image. A čím dál míň odborníků bude mít odvahu ji rozporovat, bez ohledu na reálný stav věcí. Již brzy nastane okamžik, kdy masmédia začnou o íránském jaderném nebezpečí hovořit v podobném duchu, jako o iráckém v lednu 2003... a kdy se lidem, jako je Tomáš Klvaňa, začne dávat za pravdu.

A co my teď? My, co si myslíme, že by zbudování Bushova deštníku přineslo více škody než užitku, a my, kdo budeme proti válce, i kdyby Írán na Bombu dosáhl, se musíme začít připravovat.

Už nepostačí debata o nefunkčnosti a zdravotní nebezpečnosti radarového systému. Už nepostačí vyjmenovat důvody, proč Írán Českou republiku neohrozí, jako to kdysi předvedl Putinův arcišpeh Bužinskij. Je třeba zvážit uskutečnitelnost mírových cest, spočívajících v rozsáhlém globálním odzbrojení. Je třeba zvážit možnosti současné Obamovy politiky. Je třeba objektivně zhodnotit dopady sankčních mechanismů a třeba je rovněž věcně probrat — prosím, nekamenujte mě — návrhy na společnou protiraketovou obranu Evropy, Spojených států a Moskvy.

Četba komentářů, které k tématu publikuje Tomáš Klvaňa, ale i Jana Hybášková, Jefim Fištejn, Roman Joch, Alexandr Vondra a další přesvědčení, že pouze rozdělený svět je bezpečný a možný, by měla do přípravy také zapadnout. Írán prý sahá po Bombě... a ta nejobtížnější část debaty nás teprve čeká.