Letošní extrémně nevyvážené léto se postaralo o mnohé poměrně vzrušující události, které vyvolávají prudké diskuse, při kterých není o extrémní názory nouze, jak to tak u vyhrocených situací bývá zvykem. V záplavě záplav nejen vodních bublá zdánlivě drobný, ale zdá se ne tak ojedinělý jev.

Na sympoziu Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška v Hronově onen jev pojmenoval profesor DAMU Jan Císař slovy: „Současnou mladou generaci historie nezajímá, žijí v přesvědčení, že tam, kam vstoupí, mohou bez ohledu na minulost rozprostřít ,své' dílo.“ Jistě takové zobecnění může vyvolat vlnu protestů a právem, na globální zařazování do „jednoho pytle“ jsme zejména v našich končinách hákliví.

Navíc se zdá, že se jedná o klasický generační střet, kdy ti staří nechápou mladé a mladí trpí pocitem, že nemohou vzlétnout. To však je zcela jiné téma, než na jaké narazil profesor Císař. Jeho slova mířila k těm, kdo posilněni možnostmi dnešní doby, jednají v duchu „urvi, co můžeš“. Na podobné chování narážíme v komerční ziskové sféře, kde „tvrdé lokty“ často sehrávají důležitou roli.

Zarážející je, že podobné manýry se v poslední době přenášejí i do neziskového sektoru. Množí se příklady organizací, které se s podobným problémem potýkají. Byly doslova vydupány ze země v období porevolučních změn, postupně si vydobyly uznání společnosti a navzdory omezenosti finančních zdrojů nic nebrání jejich rozvoji. Za tímto výsledkem stojí úsilí jedinců, kteří dokázali svoji vizi proměnit ve skutečnost, dokázali zároveň vzbudit nadšení dalších lidí a společně vybudovali pevné základy pro budoucnost. A v tu chvíli se stává organizace zranitelná, protože svojí atraktivností přitahuje ty, kteří mají bez ohledu na minulost potřebu prosadit své zájmy s využitím těchto základů.

Zaběhané zákonitosti tržního systému, kde silnější vyhrává a kde účel světí prostředky, se přenášejí do života občanské společnosti. Nejsem ani psycholog ani jiný odborník, který by dokázal odkrýt smysl a přínos tohoto dění, které není ojedinělé jen v naší zemi, ale děje se i tam, kde občanská společnost má nepřerušenou letitou tradici. Základní otázka, a sice jsou-li problémy s nástupem nové generace cyklické, nebo se jedná pouze o fenomén současné doby, vyvolává mnoho dalších otázek kolem kroků, které by mohly být prospěšné: je-li možno popsanému jevu předcházet nebo se mu bránit či mu zabránit, má-li předcházející generace mlčky odstoupit, je-li vůbec možné se dovolávat práva jedné či druhé strany, je-li třeba bránit mechanismům tržního systému, aby pronikaly do života a obecných pravidel občanské společnosti…?

Východisko nacházím paradoxně u zakladatele moderní ekonomie Adama Smithe: „Všichni členové společnosti se navzájem potřebují a zároveň jsou vystaveni možnosti vzájemných zranění. Kde potřebná pomoc vyvěrá z lásky, vděčnosti, z přátelství a vážení si sebe navzájem, tam se společnosti daří.“ Jakkoliv zní jeho slova poměrně jasně, převést je do praxe vyžaduje nejen velkou dávku odvahy a trpělivosti, především vyžaduje pochopení každého z nás. Míra pochopení pak závisí na povaze osobnosti. A tu se obávám, že se kruh uzavírá.

Propadat marnosti není namístě, zejména když víme, že „duch vane, kdy chce“, a je na nás, zda se mu otevřeme.