Příběh o kamenné sekeře patří k základním antropologickým příkladům vnějškově vynucené transformace určitého společenství. Byl jeden kmen, který odvozoval dospělost svých mužů od schopnosti zhotovit kamennou sekeru. Když nadešel čas, každý mladík začal se svými pokusy, dokud nebyl hotov. Jednoho dne přijeli bílí a přivezli s sebou železné sekery. Postupně také naučili domorodce, jak se dělají. Od té chvíle se začal celý kmen hroutit a trvalo několik generací, než se s touto situací vyrovnal — dnes bychom řekli: přišla na něj velká krize. Viděno z vnějšku — a v tomto kontextu je tato situace často interpretována — se zde zrcadlí konsekvence „primitivních" společností tváří v tvář těm civilizačně „vyspělejším". Nejde o žádnou magii, primitivnější společnost prostě měla smůlu v tom, že zdrojem posvátné nedotknutelnosti byl artefakt, který se pouze zdánlivě jevil být nedosažitelný jiným než dosavadním způsobem.

Pohled zevnitř ale musel vypadat úplně jinak. Domorodcům nejprve vůbec nedocházelo, oč se jedná. Železná sekera byla ve své praktické funkci lepší, bylo ji možné od bílých nejprve koupit, resp. získat směnou za něco jiného a v tomto směru jistě nenastával žádný problém se s její existencí smířit, ba naopak. Ten nastával až skrze její symbolickou funkci, ve které figurovala jako materiální „nosič" jednoho z klíčových ukazatelů identity i integrity na hranici mezi individuální a společenskou existencí v daném společenství. Celý tento mechanismus se najednou začal vyprazdňovat, začal drhnout, mladí muži stále zhotovovali své kamenné sekery, ale všichni současně vnímali, že celý akt ztrácí svoji váhu a stává se jen jakýmsi představením. Zevnitř přitom sotva bylo vidět tak jako zvenku, že je to přece přirozený proces a že tito lidé prostě jen svůj tradiční mechanismus vtělování určitých principů do své komunity svázali s příliš málo komplexním „nosičem", který ztratil svoji posvátnost tím, že se ukázalo, že je možné jej snadno nahradit účinnějším konkurentem a ten lze navíc i koupit.

Západní společnost má dlouhodobě komparativní výhodu v tom, že své „nosiče" pro udržení sdílení nejdůležitějších principů — tedy toho, co nejde koupit, vtělovala do složitějších systémů. Ať už to bylo náboženství se svými kanonickými knihami, jejichž komplexita spočívá v tom, že k pochopení jejich významu je nutné číst jak doslovně, tak metaforicky — a tyto dvě vrstvy nelze nikdy bezezbytku vyčerpat. Sekulárním typem komplexity je pak například právní systém, profesní obory lidské činnosti s jejich metodologií a měřítky kvality a ostatně celé kultury, které vytvářejí možnosti porozumění situacím, jejich interpretaci a nalézání dobrého a zlého ve světle těchto interpretací. K porozumění právu či určité profesi, stejně jako společenským vztahům, procesům a správě obce — tedy politice — každý nějak „dospívá". Není to sice skrze zhotovování kamenných seker, ale i tato činnost, která trvá déle — úměrně komplexitě i složitosti výsledného stavu — má své materiální „nosiče".

Několik týdnů přemýšlím nad konkretizací jednoho z hlavních problémů dneška, který ve svém textu Proč se hlásím k levici nastolil Vladimír Špidla v této větě: „Postavit se stále rozšiřující komodifikaci společnosti, která dělá ze stále více věcí a vztahů komoditu, tedy zboží". Je-li komodifikace společnosti tak závažným jevem, je z povahy věci jasné, že jejími nositeli je velké množství lidí, svým způsobem v tom jedeme všichni. Odkud ale tento stav vyvěrá? Není to prostě jen důsledek chvilkového nevyrovnání se s tím, kolik úžasných příležitostí post-průmyslová civilizace nabízí? Nebo je to naopak důsledek nereflektovaného stavu, že nějací bílí muži se železnou sekerou vyvrátili mechanismy, kterými se ve společnosti dosud udržovaly důležité principy a společnost je momentálně ve fázi „transformace" v dosud nereflektovaných intencích „bílých mužů"?

Při všech historických problémech není možné nevidět, že jedním ze dvou důležitých „nosičů" neprodejných principů v našem civilizačním okruhu byla po dlouhá staletí církev se svými složitými rituály, příběhy a jejich exegezí. Přestože církev hraje v řadě zemí našeho civilizačního okruhu podstatnější společenskou roli než u nás, je dnes už spíše hlasem promlouvajícím do života jedinců než celých společností. Je příliš často evidentní, že nedokáže nalézat pronikavá spojení mezi vlastní tradicí, praxí a řešením aktuálních sociálních a environmentálních problémů. Slyšíme-li z této sféry hlasité komentáře ke vztahu „neprodejných principů" a této chvíle, je to většinou jen stran uspořádání mezilidských vztahů. Prostor zprostředkování, tedy onen „nosič", v liberální společnosti v mnohem větší míře nicméně převzaly oblast vzdělání a médií. Je-li na církev možno nahlížet jako na instituci, která dnes už nemá celospolečenskou povahu (křest a účast na jejím životě nejsou povinné), oblast vzdělání a média tuto povahu ještě mají (povinná základní školní docházka i televizní a rozhlasové poplatky jsou ještě — možná už zbytkovým — výrazem většinového konsenzu na této skutečnosti).

Povolením privátních škol a privátních médií nedošlo jen k tomu, co bylo tak halasně vyhlašováno při státním souhlasu s těmito kroky — tedy nastolení konkurence v zájmu vyšší kvality. Po více než dekádě zkušenosti s tímto systémem lze o relevanci tohoto argumentu hluboce pochybovat — sekera, která měla soutěžit s tou kamennou, nebyla ze železa... Důležitý je ale jiný moment: vstupem privátního sektoru do vzdělání i médií bylo postupně změněno vnímání a tím i společenská funkce těchto domén, které jsou snadněji destabilizovatelné i ovlivnitelné v zájmu svých vlastníků. A tento zájem — narozdíl od samotných domén — není celospolečenský ani většinový.

Chce-li tedy levice nebo jakákoli jiná politická síla hledat program společenské změny, pryč od aktuální komodifikované verze, nemůže uspět bez toho, aniž by zabránila komodifikaci školství a médií — přinejmenším těch elektronických, jejichž celospolečenský vliv je největší.