Jak snadné je ve Francii býti levičákem

Ondřej Vaculík

Pojmy levice a pravice mívají v různých zeměpisných šířkách odlišný význam. V České republice jsou zatížené historickými souvislostmi, zejména pak obdobím normalizace.

Mezi mým starším bratrem, který od roku 1968 žije ve Francii, a mým mladším, tuzemským bratrem rozklene se někdy diskuse až hádka, v níž se člověk (já) může cítit jako mezi levicovými a pravicovými mlýnskými kameny. Francouzský bratr Martin například hlásá, že k zaměstnanecké kultuře patří nikdy nepřetahovat pracovní dobu. Padne-li, je třeba urychleně opustit práci, jako by šlo o zákon nebo svatou věc. Jakmile člověk totiž projeví dobrou vůli, už ji kapitalista zneužije a začne s ní počítat už jako s projevem slušnosti nezbytné, ba morální povinností. Jan naopak říká, že mu základní projev dobré vůle u jeho zaměstnanců většinou chybí. Že se vůči nim nenadřazuje a jejich ochotu nezneužívá, a rozhodně sám udělal víc než musel, když za krize jim sháněl práci, z níž on žádný zisk neměl. Projevil ohledy lidské, nikoli vykořisťovatelské. Na to Martin řekl, že to stejně byly ohledy vykořisťovatelské, protože mu šlo o to, aby o své pracovníky nepřišel. Přeci je nezaměstnává kvůli nim, ale kvůli sobě.

Názory mého staršího bratra Martina jsou tak krásně levicové, že by klidně mohl být šéfredaktorem tohoto listu. Lidové noviny on považuje za strašné — z většiny komentářů prý čiší až osobní nenávist, předsudky a vyřizování účtů s politickými protivníky na úkor objektivity a schopnosti věcné analýzy. Nejblíže k profesionální žurnalistice má prý Respekt. (Cheche. Existenci našeho listu jsem mu s ohledem na mé psaní zamlčel.)

Na rozdíl od nás Martina ale nepopuzuje vulgární mluva žactva, která je vždy tam, kam mladí vtrhnou, například i na jeho škole, kde učí. Říká, že to všeliké kurvování i píče pojebané ve skutečnosti nesvědčí o pokleslých mravech, ale je to způsob, jak mladí mohou alespoň verbálně projevit nezávislost na naší civilizační mašinérii, na pochybné autoritě těch, kteří s měšťáckou slušností klidně páchají tak vulgární skutky jako je například návrh zákona, aby ten, kdo opustí zaměstnání ze své vůle, už neměl nárok na podporu v nezaměstnanosti, do piči. Proti takovým manipulacím se alespoň slovně spojují mladí novodobí „proletáři všech zemí“. Já na to řekl — ale kdo s nimi má vydržet? — Ano, a přesně to si myslí i oni o nás, a proto tak mluví. — To jsme vskutku takový tři tečky? — bezbranně jsem namítl. — A největší je náš Sarkozy, doplnil Martin, ale pak to vzal zpět v obavě, aby ho nevyhodili před důchodem ze školy v rámci nějakých úsporných opatření. Není kapitalisty, který by i za nejtužší krize dobrovolně slevil ze svých požitků, viď Jane — taková je vaše morálka, dodal Martin výhružně jako sám Engels, což někde jinde, například ve francouzských kavárnách, může znít docela roztomile. Jeho levicová dikce je hodně jiná než naše.

Na naší mi vadí zejména sklony k tolerování tak zvané normalizace. Pro některé stoupence levice je Husák už jakýmsi dobrotivým mocnářem československé gubernie, neboť jeho pozdní stařecké žvatlání zní nejen neškodně, ale dokonce mírně povzbudivě. Nikdy nemluvil o žádných úsporách, ale vždy o vzkvétání a vzmachu. To, že husákovská „normalizace“ umožnila, aby se lidé odpovědní za zločiny komunismu vypařili i legislativně, je samo zločinem jen o málo menším. To nelze zastírat žádným růstem HDP. Dokud se autentičtí levicologové nedoberou toho, v čem byla podstata „normalizace“ a jaké byly její důsledky, ať ji nepoužívají jako v podstatě příznivého období ku různým srovnáváním s dneškem. (Stejně odpudivým opakem pak je u pravice její pyšné komunistobijectví.)

Petr Zídek v Lidových novinách připomíná osudy obětí násilné kolektivizace v zemědělství v padesátých letech. Píše: „V únoru 1949 byl přijat zákon o jednotných zemědělských družstvech, v němž žádná očividná diskriminační opatření nenajdeme. Družstva podle něj měla vznikat dobrovolně a jejich členem se mohl stát každý. Útok proti sedlákům byl nadále prováděn podle tajných směrnic přijatých stranickým vedením a represivními orgány.“ Tak přišly tisíce lidí nejen o půdu, ale také o domov a v některých případech i o život. Tak zvaná diktatura proletariátu vedla své nejhorší ataky vlastně ilegálně. Gottwald 29. února 1948 prohlásil: „Jednoduše chceme, aby vám už nikdo nemohl lhát o tom, že se u nás budou dělat kolchozy. Každý, kdo přijde s takovým šuškáním, patří k záškodníkům a rozvratníkům.“

Ani Husákovy projevy nevyjadřovaly podstatu normalizačního režimu. Doklady o tajně organizované šikaně občanů vesměs zmizely, stejně jako její původci.

Má se k tomuto dědictví současná levice hlásit? (Jak to s ní souvisí?) Avšak nebude-li se k tomu hlásit ona, tak kdo vlastně? Pokusy zbavit se odpovědnosti za „normalizaci“ tím, že ji v rámci porovnání se současnými poměry o síle zhruba sedmi Kalousků a pěti Besserů prohlásíme za vcelku přijatelnou, je manévr hodný normalizačních kádrů.

Jak snadné je ve Francii býti levičákem!

    Diskuse
    August 10, 2010 v 9.14
    Ne, že bych, pane Vaculíku, nesouhlasil, ale něčemu nerozumím. V Právu, v Literárkách, na Britských listech a ani dalších médiích blízkých levici se o normalzaci jako o vcelku přijatelném období (kultuře) nepíše. Někteří socdem politikové si to možná myslí, ale nahlas to neříkají. A v mém okolí pohlíží na normalizaci jako na vcelku přijatelnou také hodně málo levičáků, veskrze pouze komunisté, a to jen velice výběrově, tedy jen ve vztahu k několika aspektům...

    ... jinými slovy: Nerozumím, kdo ti nepoučení levičáci ve vašem textu jsou. Netvrdím, že neexistují, jen si je nedokážu nějak vymodelovat. A když si je zkouším představit, vybavují se mi jen zasloužilí členové KSČM... ale to přeci není dominantní levicová skupina. Nebo snad narážítě v textu na obecné přežívající papalášství? Anebo na nějakou osobní zkušenost?
    SH
    August 11, 2010 v 7.01
    JEN PRO ZASMÁNÍ
    Gottwald 29. února 1948 prohlásil: „Jednoduše chceme, aby vám už nikdo nemohl lhát o tom, že se u nás budou dělat kolchozy. Každý, kdo přijde s takovým šuškáním, patří k záškodníkům a rozvratníkům.“
    Havel před volbou prezidenta v prosinci 1989: „Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků... Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte,…“
    SH
    August 11, 2010 v 7.45
    A NYNÍ K TÉ NORMALIZACI.
    Profesor Šamalík kdysi řekl, že komunisté se zbaví odsuzování, pokud si i oni připustí, že v listopadu 1989 byli také osvobozeni. Bylo to myšleno spíše jako bonmot, ale právě takové výroky od všeobecně uznávaných osobností jsou zavádějící. Současní komunisté, ale nejen oni, ale i další „levičáci“, v onom listopadu 1989 byli aktivní, protože doslova „nenáviděli“ normalizační režim. Ale v žádném případě si nepřáli návrat do devatenáctého století. Takže v rozporu se slovy Šamalíka, se nikdy nebudou cítit osvobození. Jsou sice v několika sférách svobodnější, než byli za normalizace, ale v žádném případě nejsou osvobození. Slovní nuance mezi svobodou a osvobozením je možná nárys cesty k vyrovnávání se levicově cítících lidí s normalizací. Možná, za pokus by to stálo.