Alternativa - sen, nebo reálný program?

Je třeba zdvihnout hlavu a jasně, zřetelně, a hlavně společně říct, že vládní reformy povedou ke ztrátě sociální soudržnosti, ke zpomalení udržitelného rozvoje, k chudobě a k nenávratnému poškozování životního prostředí, že jsou popřením skutečných reforem.

Poslední mohykáni osvícenského a moderního manipulativního rozumu ještě věří v plynulý vývoj. Navzdory vší evidenci doufají, že když lidstvo proniká do dálav vesmíru a hlubin hmoty, odhaluje tam příčiny nedostatků a díky tomu zdokonaluje techniku, která údajně ve prospěch lidstva zachází s hmotou a energií, již (zatím) poskytuje příroda, a rovněž techniku sociální, techniku manipulace jedinci a masami. Mnohem hlasitěji se dnes ozývají jejich názorové protějšky, lidé, kteří se už nabažili novověku a moderny, zjistili, že ráj na zemi se nedostavil a chtějí se vracet. A pak záleží kam, jak až daleko. Evropský typ společenského uspořádání, jak dozrál ve dvacátém století stojící na pilířích zastupitelské demokracie, občanských svobod (a širších lidských práv), jakož i sociální solidarity, je pro ně jako červený hadr pro býka v corridě. Jedni se programově a s celou vahou mocenských složek státu vracejí k tvrdému asociálnímu kapitalismu druhé poloviny devatenáctého století, další hledí před Velkou francouzskou revoluci – a nejsou to jen explicitní roajalisté, někteří i do středověku a dál zpět.

Nabízí se jiná možnost: poučit se z podnětů moderny i z opuštěné tradice, odvážit se však a vzít vážně vizi či sen a zkusit to jinak. Myšlenka na alternativu se ujala. Hledá se možnost alternativní vědy, alternativního přístupu ke zdraví a nemoci, alternativních metod výchovy a vzdělání. Někomu to připadá komické nebo aspoň nerealizovatelné, ale protagonisté to nevzdávají. Ti, kdo přišli už dříve a přicházeli dnes se sociální, ekonomickou a politickou alternativou, nejsou obvykle géniové a světci v jedné osobě. Mýlili se a víme dobře, že někdy tyto pokusy vedly k tragédiím. Ve jménu emancipace potlačených společenských vrstev a skupin nastoupilo ještě větší zotročení všech. Přes tyto historické omyly, někdy tragédie je stále dost lidí, kteří se touhy po změně nevzdávají. Nevidí, že by se vědecko-technický pokrok sám valil k většímu zdraví těla a duše, jednotlivce, společnosti a přírody. A nezhlížejí se ani v romanticky pojaté minulosti. Hledají a nacházejí varianty společenského uspořádání, s nimiž se jako občané můžeme odvážit experimentovat. Jedni mluví o demokracii nejen občanské, ale i sociální, jiní o hlubinné ekologii, další o teologii osvobození nebo o trojčlennosti sociálního organismu, ještě další o komunitarismu či demokratickém korporativismu, jiní nejnověji přišli s oprášeným distributivismem. Jedni jsou etatisté, druzí by stát, kdyby to šlo, rozpustili v decentralizovaném lidovém hnutí. Nejde teď o to tyto a další návrhy cupovat a formulovat soupisy shod a rozdílů, možnosti strategické jednoty a taktické šíře možností. Jde o to, že je tu nemalý okruh těch, kdo si nenechali namluvit, že přírodní zákony (nebo Bůh) si žádají své a že změna není možná.

Společenští vizionáři už dlouho vědí, že nestačí „mírný pokrok v mezích zákona“ a sahali až ke kořenům, a v tomto smyslu byli a jsou radikální. Nechtějí jen hojit rány, jež slabším uštědřil krutý sociální systém, i když tuto sociální službu v malém nelze podceňovat. Hledají systémovou změnu a zvolili pro ni nešťastné označení „revoluce“. Jakoby tímto institucionalizovaným jazykovým omylem nevědomky naznačili, kam může taková změna za nešťastných okolností vést. Latinské slovo „revolutio“ znamená oběh, např. oběh planet kolem Slunce. Jde vlastně o návrat kruhem tam, odkud jsme původně vyšli. To je riziko revolucí, falešného radikalismu, tak tragicky končívá dětská nemoc levičáctví, jak to nazval V. I. Lenin, který sám této nemoci podlehl a touto nemocí nakazil hnutí, které na samém začátku bylo nadějné, prošlo však terorem a skončilo v marasmu.

Střízliví hledači alternativ nepreferovali puče a povstání a nebáli se nechat ověřovat svůj program ve svobodných volbách. Postupně během dvacátého století prosazovali reformy politické, jako všeobecné volební právo mužů i žen obvykle od osmnácti let věku, a reformy sociální, např. právo na osmihodinovou pracovní dobu, právo na stávku, na přiměřený odpočinek, na ochranu zdraví při práci a někdy a někde (např. ve Skandinávii za celkově příznivějších okolností) i víc. Spíše než o revoluci mluvili o reformách. Reformy byly pozvolným (a samozřejmě ohroženým) uskutečňováním alternativní vize společnosti. Jejich výsledkem je demokratický, liberální, právní a sociální stát.

Když na konci roku 1989 u nás a jinde ve střední a východní Evropě byla karikatura socialismu iniciovaná v Československu pučem roku 1948 definitivně poražena, bylo by se dalo čekat, že se vrátíme k evropskému typu státu, k tomu, na čem země nepostižené pseudosocialismem trpělivě pracovaly po dlouhá desetiletí, po válečném přeryvu znovu, zejména v šedesátých letech dvacátého století. Stalo se však něco jiného. Objevila se „nová Evropa“, zvláštní východoevropský model fiktivní demokracie, ve skutečnosti oligarchie. Osvědčené reformy směřující k prohloubené demokracii byly ustaveny neochotně, často jen formálně. Nejnovější etapa v našem regionu, a dokonce částečně pod dojmem krize (ve slabší podobě) i ve „staré Evropě“, je ve znamení postupných protireforem, čehosi, co je licoměrně nazýváno reformami, ale je to návrat, programový návrat stále méně liberálních a stále více konzervativních sil k programu nerovnoprávné, elitářské, sociálně rozštěpené a konfliktní společnosti. Konzervativismus už ztratil význam umírněné středové pozice, a stal se pouhou regresí, zvýrazňováním privilegií, osekáváním nejen sociálních, ale i občanských práv. Politický konzervativismus jde stále častěji ruku v ruce s náboženským fundamentalismem.

Tento obrat přivolaly tradicionalistické síly, ovšem se schválením voličů. Mohlo by se tedy zdát, že alternativní sny selhaly, veřejnost o ně nestojí, snílkové si je mohou intelektuálně probírat a být neškodnými, zábavnými postavami směšně trčícími z proudu. Segment společnosti, který trvá na snu o kombinaci svobody a sociální spravedlnosti, se však nemusí nechat takto umlčet nebo odsunout do bezvýznamnosti a může doufat v další volby. Bude donkichotstvím jen potud, pokud bude tradičně rozhádaný mezi desítky směrů a skupin iniciativ sociálních, socialistických, anarchistických, pacifistických, feministických, environmentálních, humanistických, křesťansko-sociálních a kdovíjakých dalších. Vše však nasvědčuje tomu, že u nás i jinde v Evropě, včetně Evropy západní, v posledních dnech např. ve Velké Británii, načas umlčení zvedají hlavu, odkládají skromnost a říkají jasně a zřetelně, a hlavně společně, že vládní reformy jsou falešné a povedou ke ztrátě sociální soudržnosti, ke zpomalení udržitelného rozvoje, k chudobě a k nenávratnému poškozování životního prostředí, že jsou popřením skutečných reforem. Tyto síly a skupiny obnovují důvěru v alternativy, v realizovatelnost alternativy jako velkého cíle, ale i v možnost malých kroků, tedy aktuálně u nás demokratičtějších a sociálnějších a ekologičtějších alternativ současných vládních programových bodů v oblastech sociálního a speciálně penzijního systému, zdravotnictví, školství, vědy a kultury.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Stanislav Hošek - Český těšín

Dělat Středa, 11.Srpna 2010, 05:59:30

Superbohatí, či podle Kellera nesouměřitelně nejbohatší, nechají ALTERNATIVISTY nejen mluvit, ale i konat. Ovšem jen dotud, dokud nebudou mít snahu sahat na jejich privilegia. Oni si totiž už také všimli, že svět jde špatným směrem. A tak našli svou ALTERNATIVU. Zakládají své hnutí jakési superslidarity. Své majetkové spolubratry do něho pozval sám Bill Gates. Mají se vzdát poloviny svého majetku a věnovat ho k hojení ran, způsobených současnou nerovností. Jako ale v dějinách vždycky, bohatí rozdávají podle toho, kde oni chtějí. Právě to považují za své přirozené privilegium, odpovídající jejich samolibému velikášství.
Podle mne jít ke kořenům, znamená jít k tomu, co věděli někteří již na počátku osvícenství, že svoboda bez rovnosti je nemyslitelná, tak jako rovnost bez svobody. Rovnosti vážená paní Holoubková. Což není totéž co stejnost. Díky nestejnosti jednotlivců teprve v dějinách vznikly všechny současné nerovnosti. Ovšem není vůbec žádný důvod, aby dosahovaly rozdílů, které nevyplývají logicky z osobních nestejností. Lidová moudrost říká, čeho je moc, toho je příliš. A tady začíná podle mého soudu naivnost všech alternativních utopií. Ti, co již mají nesouměřitelně obrovské bohatství a z něho plynoucí privilegia, nikdy nepřipustí, aby lidské společenství, navíc dneska již nutně globálně, jakýmikoliv reformami přešlo na trajektorii, v níž by o svá privilegia přišli.
Takže, co dělat? Nebát se prosazovat, že superbohatství je nezasloužené a je nutné jejich nositelům toto privilegium vzít. Byla k tomu nedávno, při finanční krizi, docela dobrá příležitost. A já jsem si jist, že nebyla poslední. Jestli takový akt bude reformou, či revolucí, o to ať se následovně přou odborníci

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

Obávám se, Rito, Středa, 11.Srpna 2010, 09:02:42

že oslovení "hlupáček" zde tolerovat nebudeme. Tak je prosím už neopakujte.

Stanislav Hošek - Český těšín

Odpověď 73ti letého starce Neděle, 15.Srpna 2010, 16:12:50

Omlouvá Vás paní H. že nemůžete přece vědět všechno. Svůj pohled na vztah rovnosti a svobody jsem v DR hrubě načrtl již 18.7. jako připomínku k textu http://www.denikreferendum.cz/clanek/4884proc-se-hlasim-k-levici
Již z něho by Vám bylo jasné, že vím, že existovaly společenství, v nichž svoboda vysoce převyšovala rovnost a také taková, kde tomu bylo naopak. A že obojí zákonitě musí být špatné.
Já jsem Rawlesovu práci „Teorie spravedlnosti“ četl v českém překladu, takže je docela možné, že mi něco uniklo. Jenže já znám i jeho myšlenkový vývoj, takže vím něco o modifikaci jeho přesvědčení. Navíc – a hlavně - on svou teorii považuje, jako každý opravdový vědec, za pouze částečné poznání a nikoliv dogma. Já, ve svém věku, při svých zkušenostech a i těch skromných vědomostech, si troufám mít přece jenom trochu jiný náhled na některé nuance problému spravedlnosti, přesněji sociální spravedlivosti. A začal bych již tím, že v češtině použití takového pojmu pro studium sociálních vztahů je diskutabilní. Já dokážu totiž kupříkladu rozlišovat mezi spravedlností a spravedlivostí. Spravedlnost hledají totiž soudy, spravedlivost je mnohem subjektivnější a souvisí s etikou.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.