Případ nošovické automobilky je mediálně podchycen, nelidské pracovní podmínky však panují i jinde, například na mnohých stavbách. Co může být odpovědí na takovéto podmínky?

Přelom 19. a 20. století pokládáme v historii za příznivý: v Evropě poměrný klid zbraní, technika překonává rychlost a čas, secese v ateliérech, dekadence v salónech, moderna nabírá dech. Paříž, Vídeň, Praha — vzory elegance. Industrializace na druhé straně vyvolává veliké sociální nepokoje — zejména textilních dělníků v Podkrkonoší, na Náchodsku, ba i v Brně.

V letech 1899 až 1900 došlo k vyvrcholení stávek textilních dělníků v celém Rakousku. Hladové mzdy přadláků a tkalců a jedenáctihodinová pracovní doba byly hlavní příčinou dlouhého boje lidí za zvýšení mezd a zkrácení pracovní doby o jednu hodinu. S přadláky v Úpici se tehdy solidarizoval také doktor Antonín Čapek (otec Heleny, Josefa a Karla Čapkových), který jako lékař dělníky i jejich vychrtlé děti dobře znal, jak píše Marie Šulcová v knize Čapci.

A člověk si náhle uvědomí, jakého humanizačního úsilí bylo zapotřebí, než se lidé vymanili z otrocké práce. Osmihodinová pracovní doba — jaká vymoženost! Dokonce přestávka na svačinu a na oběd. Socializační dílo našich předků jsme samozřejmě převzali jako zákon (ba do zákonu ho více méně i vtělili), o němž v civilizované krajině nemožno ani pochybovat.

A přesto! A přesto čteme v novinách dnešních dnů o nelidských pracovních podmínkách v automobilce Hyundai v Nošovicích (korejská firma) na severní Moravě. Lidové noviny z 8. prosince článek sice nehorázně nadepsaly „Česká vzpoura proti Korejcům“, ale slova Josefa Středuly z odborového svazu Kovo, který poměry v nošovické fabrice zná, jsou snad důvěryhodná. Podmínky v továrně přirovnává k nevolnictví: „Někteří zaměstnanci to psychicky a někdy i fyzicky nevydrží. Mnozí pracovníci nemají během směny čas odskočit si na toaletu. Největší problém je však nekomunikativnost vedení, které svým zaměstnancům vůbec nenaslouchá.“ Zaměstnavatel uplatňuje vyděračské praktiky při vynucování dalších a dalších přesčasů, vzpurníky tvrdě trestá finančními postihy, hrozí vyhazovem. A práce je v kraji nedostatek...

Nošovický případ je asi jeden z nejzjevnějších, nelidské pracovní podmínky vládnou i jinde, například na mnohých stavbách. Zaměstnavatelé hojně uplatňují taktiku zadržování výplat, pracovník je dostává zpožděně, čímž nemůže odejít, protože peníze by už nedostal. Toliko list (v lepším případě) s výčtem peněžních sankcí za údajné prohřešky proti pracovní kázni. A bez těch výplat se neobejde. Prý se továrníkům vyplácí vyšťavit zaměstnance tak, že na žádný odpor či shánění nové práce mu už nezbudou síly ani čas.

Do fabrik normálně nevidíme, poměry na stavbách jsou zřetelnější. Tytéž lidi tam vidíte ráno i večer a myslím, že otázkou pracovní doby nebo přesčasů se nikdo nezabývá: „Chceš práci? Tak drž hubu a makej.“ Pochopitelně takové poměry lépe snášejí cizinci, kteří na náš tak zvaný pracovní trh vstupují (víceméně) dobrovolně. Nám jsou poměry vnucovány, takže řada zejména mladých lidí odpovídá na otázku „Chceš práci?“ „Ne, nechci práci, pracují jenom zoufalci.“

Také jsme četli, jak sociální demokraté loví své členy v hospodách, kde jim platí pití a chlebíčky. Nu což, je to jen obdoba toho, co dělá ODS na golfových hřištích. Dokonce jest na severu Čech jistá ves, kde takto nalovili třetinu jejích obyvatel, když jim navíc ukázali populárního hokejistu! To „za tamté republiky, ne za tamté, ale za té, co byla ještě před tamtou“, dělávali s medvědem cirkusáci. V té době ovšem sociální demokrat Josef Hybeš dělal něco úplně jiného. Například oněch sociálních nepokojů na Náchodsku se účastnil, snažil se vyjednávat a stěžoval si, že továrníci jsou nekomunikativní, když dělnické schůze nechali zakázat a za účast na nich dělníky vyhazují. Výstižně o tom psal do brněnské Rovnosti. Hybeš mimo jiné v devadesátých letech bojoval proti měšťáckým názorům nových vůdců sociálních demokratů. Proto zrod KSČ ke konci života (zemřel 1921) vlastně vítal.