Chci přispět X

Svátky uzavření

Slavná Skoumalova a Burianova píseň ze závěrečného období normalizace označila Vánoce za „svátky zapomnění“. Oč jsme na tom lépe za dalších dvacet let?

Jisté oživení občanské společnosti a mírné kulturní uvolnění v druhé polovině 80. let 20. století dávalo v „ostrovech pozitivní deviace“, jedněmi z nichž byly i menšinové hudební žánry, zaznít též reflexi normalizačního marasmu. Petr Skoumal a Jan Burian nazvali svou slavnou píseň z té doby „Svátky zapomnění“; Vánoce jsou v ní líčeny jako nákupní hemžení lidí, které profanuje jejich duchovní obsah, ležící zapomenutý kdesi mimo horizont našich životů. Tento smutný obraz bylo možné vnímat též jako metaforu normalizačního režimu, režimu zapomnění. Podstatou všech společenských „normalizací“ je zapomnění na znepokojivý, osvobozující vzmach, který jim předcházel a který musí být udušen v zájmu nerušeného vládnutí (Strany, Trhu, Ideje...).

Po dvaceti letech kapitalistické normalizace, která hbitě navázala na tu socialistickou, mohli bychom Vánoce asi stále zvát „svátky zapomnění“ – tentokrát snad „zapomnění navzdory“, aby byla nějaká změna: navzdory vzývané svobodě jsme znovu odkázáni na ono nákupní hemžení, které se ukazuje být základním hmatatelným vyplněním prostoru svobody – celý systém našich „svobod“ je právě k vydělávání a utrácení peněz neomylně nasměrován. Navzdory halasnému přihlašování se k Západu zůstáváme civilizačně, úrovní veřejného diskursu a mafiánskými praktikami v ekonomice i politice obyvateli Východu. Navzdory přirozenému protiválečnému cítění velké většiny obyvatelstva stal se vůdčí doktrínou české zahraniční politiky pentagonismus, slepá podpora libovolných amerických vojenských dobrodružství či projektů. Navzdory pro nás víceméně bezproblémové situaci mezinárodně politické a donedávna i ekonomické nedovedeme dát našemu společenskému životu autentický výraz, směr, smysl (resp. jiný smysl než ten konzumní, který se ze své podstaty stále vytrácí a mění v odpad). Navzdory svým lepším kulturním tradicím prožíváme období kulturní sterility a duchovní nemohoucnosti.

Obě normalizace mají společný kořen: zapomnění na skutečné možnosti veřejného a kulturního života, jejich vyřazení skrze privatizaci života do konzumního intimissima domácností, zastavení nadějného společenského pohybu, který oběma normalizacím předcházel. Ukrývat se před světem v bezpečí domova vyhovuje snad jakémusi základnímu lyrickému nastavení české duše. To nás pak provází, i když nás něco nenadále přiměje vyjít ven: i v našem hodnocení listopadové události zvítězila její lyrická interpretace jakožto „vítězství pravdy a lásky“ či „sametové revoluce“ – jako bychom se na chvíli stali jednou velkou rodinou, kde si všichni vyznávají lásku a cítí se jako doma, protože cítí přece všichni totéž. Neviděli jsme, že pro Slováky otevírá nabytá svoboda poněkud jinou perspektivu než pro Čechy, pro majitele informací a konexí měla zase jiný smysl než pro ty, kteří se za každého režimu ocitnou dole...

Lyrika pravdy a lásky potom nevědomky přikryla drsnou epiku rozsáhlého rozchvácení privatizovaného majetku a cíleného vytváření nových privilegovaných tříd. Nenaučili jsme se za ten krátký čas „veřejné vzájemnosti“ chápat veřejný prostor jako setkávání různých, často protichůdných zájmů, z jejichž střetu se rodí nový smysl, nemohli jsme se asi naučit kritickému pohledu na ten svět, který se před námi nově otevíral. Idealizace Západu i nás samotných přežívá až podnes v onom nekončícím čekání na tu pravou, „čistou“ stranu či na ty pravé, „čisté“ politiky, kteří konečně očistí chod věcí od korupce a zbahnilosti – jako by ten chod věcí nezáležel na nás všech, resp. nebyl obrazem toho, kdo jsme a co děláme. Stejné gesto sebeidealizace a hledání viníků mimo rádius života většiny stojí za převažujícím pojetím „reflexe“ komunistické minulosti, které se soustředí pouze na hledání potrefených v seznamech členství v různých opovrhovaných organizacích, jako bychom my všichni s tím režimem neměli nic společného.

Přitom i samotná podoba slavení Vánoc ukazuje na faleš přítomnou v přesvědčení českého lyrismu, že aspoň naše domácnosti a naše nitro jsou ostrovy čistoty, pravdy a lásky. Vánoce jsou tradičně svátky stažení se domů, do bezpečí rodinného kruhu, k zásobám nastřádaným na prahu zimy. Soudobým výsledkem je pak podivuhodná spotřebně-rituální neuróza, potřeba náležitě dostát všem zvykům, rituálům a jídelníčkům, jejichž smysl se dávno vytratil a zůstalo jejich pouhé hromadění. V četných rozhovorech v barevných magazínech se dozvíme, že nejen všechny hvězdy showbusinessu, ale dokonce i všichni politikové a sportovci na Vánoce pečou cukroví, jedí bramborový salát a nadělují dárky! Ba co víc, že Vánoce milují a rozhodně je budou slavit v kruhu nejbližších! Na chvíli zase budeme tou velkou rodinou, v níž to všichni cítí tak nějak stejně.

Jenomže v těch skutečných rodinách budou vládnout též různá větší či menší napětí způsobená tím, že lidé, kteří na sebe běžně nemají čas, musejí najednou vytvářet zdání pohodové a soudržné pospolitosti, ba navštěvovat i ty rodinné příslušníky, kterým se normálně vyhýbají. Děti budou žasnout nad kupami dárků, ještě ani pořádně nerozbalí jeden a už se budou vrhat na další. Mladíci a mladice budou v předsíních kostelů postávat na počátku půlnoční mše, aby se po chvíli znuděně vytratili. Ženy, které odjakživa nesou tíhu světa, budou kvůli těm několika hodinám „rodinné pohody“ a starodávných zvyků celý měsíc smejčit, péct, vařit, nakupovat dary od všech členů rodiny pro všechny členy rodiny a v závěru se ještě pokoušet vykřesat trochu té „vánoční atmosféry“. Chlapi budou namísto v hospodě pít doma, což nemusí vždy dopadnout dobře. Atmosféra se mnohde opravdu uvolní až tehdy, když už Vánoce odkvapí a nadejde čas skutečného volna; pojede se lyžovat na hory či ještě lépe slunit se k moři do tropů, zkrátka tam, kde už konzumní radovánky nezatemňují záhadné staré zvyky a široká rodina.

Kdybych měl Jana Buriana parafrázovat, nazval bych Vánoce svátky uzavření – za hradbu rodiny, do hory dobrot, do sítě smysluprázdných zvyků. Ale přesto přese všechno nebo spíše právě pro tohle všechno se i letos v betlémské stáji narodí dítě. Nebude to žádné spektakulární vítězství čistoty, pravdy a lásky; narodí se jako nemanželské, chudým lidem na cestě, ve stáji mezi zvířaty. Přesto nebo právě proto nám pohled na jesličky může pomoci otevřít hradby a rozmotat sítě, v nichž jsme uvízli.

Třeba nám to trochu pomůže i k rozvzpomenutí se na lepší možnosti našeho života vespolného. Vánoce to ukrytí do domovů jakoby posvěcují samotným pohybem kosmu, vnořením našeho pásu zeměkoule do dlouhé noci. Ale paradoxní světlo, které se v nás při tom všem ukrývání možná zažehne, ukazuje též, že věcem můžeme rozumět jinak, než jak jsme byli doposud zvyklí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.