Údaje o korupci v ČR vykazují kritické hodnoty už od poloviny devadesátých let, kdy se začalo systematičtěji s jejím sledováním. Dvacet let po Listopadu se pak korupce stala jedním z „vítězných" témat politických voleb na straně pravice, která jej dokázala uchopit „autentičtěji" — a ještě navíc spojit vnímání korupce s představou vlády levice (která měla tuto agendu rovněž ve svých programech).

Otázka korupce je na první pohled srozumitelná, je snadné vůči ní navenek zaujmout jasný morální postoj a existuje zde širší empirická zkušenost: jak ukázaly různé výzkumy, v posledních letech s ní měli zkušenosti ve dvou třetinách tuzemských firem, z nichž zástupci více než poloviny připustili, že pokud by úplatek vedl k novým zakázkám, byli by ochotni jej poskytnout. Fakt, že téma korupce vystoupilo s takovou dominancí ze sféry velkých vlastníků, podnikání a byznysu, ukazuje především na dvě věci. O první se více psalo — v zavedených „pravidlech hry" se vzrůstající náklady na korupci začaly už příliš prodražovat. Ta druhá je pak nejspíš indikátorem úplného konce procesu přerozdělování předlistopadového majetku, k němuž byla nejprve třeba velká „tekutost" na hranici státní/ privátní, jak ji na počátku charakterizovaly „neexistence špinavých peněz" a velké právní „zhasnutí světla". Éra tekutosti a později už jen pružnosti dospěla nyní do fáze tuhnutí — přerozdělování velkých aktiv je u konce, nastává období „malých toků" z jejich zisků či výnosů, větší objemy představují především státní zakázky.

Evidence o korupci má ale převážně povahu abstraktních statistik — prokázaných příkladů je zvláště vůči makročíslům velice málo. Jak ale korupce v takové míře může vůbec vzniknout? Je-li jejím toposem hranice mezi veřejnou správou a soukromými subjekty, korupční zlom vede především skrze osoby úřední a zastupitelské. Je-li míra korupce skutečně tak vysoká, jak se soudí, spíš než na nedostatek represivních mechanismů to ukazuje na velké kulturně-psychologické rozpoložení jednotlivých nositelů korupce a do jisté míry i celé společnosti.

Ač z hlediska viny není takový rozdíl mezi člověkem přijímajícím úplatek a tím, kdo jej dává, průlom na mnohem více rovinách probíhá na straně příjemce. V celé historii můžeme spatřit napětí mezi odvozováním společenské důstojnosti od majetku versus od společenské pozice — ve smyslu čím vyšší pozice, tím vyšším nositelem důstojnosti se člověk stává. Ve feudálních formacích majetek a formální společenská pozice zpravidla splývaly, demokracie posledních sta až dvou set let vytvořila takové společenské struktury a mechanismy, které tyto dvě entity oddělily. Korupce na straně příjemce je především průlomem jeho poziční společenské identity ve prospěch identity majetkové. Je rezignací na důvěru v poziční identitu, která může být navíc podpořena relativní propracovaností maskovacích mechanismů vlastního předávání úplatků — jde-li o korupci penězi. Svoji roli může naopak hrát i strach z mocenského postihu zkorumpovanými nadřízenými (např. na principu postupů popsaných v rámci kauzy soudní mafie) nebo strukturální dlouhodobá nejistota či podhodnocenost vlastní pozice — nejen finanční, ale i statusové, symbolické — která je zdrojem profesní důstojnosti a integrity jednotlivých lidí.

Pravicový recept na korupci přichází spolu s receptem na „zeštíhlování" státu — tedy s dalším ohrožením pozice státních zaměstnanců. Bude zajímavé sledovat, jestli toto opatření spolu s chystanými novými možnostmi vyšetřování korupce strukturu státního aparátu „zpevní", nebo zda i nadále převládne vůle k riziku — která je ostatně ceněným principem současných elit, jejichž mnozí členové vetknuli vlastním příkladem do celé společnosti vzorec popsaný Charlesem W. Millsem: „Tam, kde životní kariéru určují peníze, tam se vždycky nakonec těší úctě člověk, který je má, bez ohledu na to, jak k nim přišel."