Některá slovní spojení ve zkratce odhalují celé myšlenkové světy. Pitomá floskule „netrestat úspěšné“ je jedním z nich. Jak v důsledku neustálého omílání už všichni vědí, jde o to, aby bohatí platili co nejméně daní a aby veřejné výdaje a veřejné ztráty platili ti chudší. V Deníku Referendum i jinde už bylo sneseno dost argumentů proti takové asociální politice a množí se i úvahy, jak a kdy dojde k „povstání otroků“. Zamýšlím se dnes spíš nad tím, co se za úspěch považuje a co to znamená.

Slovo úspěch souvisí etymologicky se základem spět, a jde tedy o směřování a postup, vyspívání, prospívání. Zní nám v něm i spěch, jde o rychlé usilování a dění. Zdá se, že pro dosažení úspěchu musíme pospíchat. Zdá se být samozřejmé, že ve všem, o co usilujeme, se snažíme dosáhnout úspěchu, protože mít úspěch, být úspěšný se jeví jako žádoucí a obšťastňující. Ale tak jednoduché to není, zvláště když se za úspěch považuje jenom sláva, moc a bohatství.

Vyhledávače ukazují velmi vysokou frekvenci českých slov úspěch a úspěšný — v obou případech přes šest a půl milionu. Úspěch má dnes úspěch. Ale je to velmi specifická podoba úspěchu. V tom virtuálním světě přitahuje úspěch pozornost médií, která ukazují, jak se úspěšní mezi sebou stýkají a vzájemně se ubezpečují o svém úspěchu a přitom přemýšlejí, jak se vzájemně oblafnout a za plotem to sleduje závistivá lůza složená z lůzrů (tak si to myslí ti, kdo se považují za úspěšné). Média nám také škodolibě dodávají informace o odvrácené straně takto chápaného úspěchu a ukazují štvance a zoufalce, kteří to nezvládli a skončí za plotem. Úspěch není zadarmo.

Činnost, kterou se, často za velkých obětí, úspěšná osoba veřejného uznání úspěchu domůže, není podstatná. Může to být špičkový sport, který devastuje tělo, komerční umění, ohlupující ducha, korupční politika, demontující demokracii, bezohledná spekulace, ožebračující lidi a spousta dalších činností, včetně ovšem těch úctyhodných.

Někdy stačí jen dobře vypadat, nemyslet a umět to zpeněžit. To zpeněžení je podstatné, protože v kapitalistickém systému jsou peníze mírou všeho, mírou všech hodnot, mírou všech lidí. Takže i ta okázalá spotřeba drahých šatů, jídel, aut a domů neslouží uspokojení potřeb a kvalita získaných statků často neodpovídá vynaloženým nákladům. Ale na tom nezáleží, jde o symbolické chování. Utrácení je rituál, kterým se dává bohatství a moc na odiv. Je to čirá modloslužba úspěchu.

Když se teď psalo, jak byl Tomáš Pitr (ani omylem nezaměňovat s Přemyslem Pitterem, jde o naprosto protikladné osoby), dříve úspěšný podnikatel a podvodník, který dosud úspěšně unikal spravedlnosti, zadržen ve Švýcarsku, v jakémsi drahém hotelu pro úspěšné, ozvalo se i to, že vyšetřovatelé se těší, jak jim zadržený pomůže objasnit několik desítek dosud neúspěšně vyšetřovaných vražd podobných podnikatelů. Například i vraždu Františka Mrázka, který sice údajně byl po nějaký čas náš nejúspěšnější mafián, ale pak ho kdosi úspěšně zavraždil a s jeho úspěchy byl konec. Aspoň se dlouho netrápil. Pan Pitr se prý bojí, že i jemu hrozí takový neúspěch, a proto se nechce vrátit domů.

Málokdo je úspěšný neustále, protože neplatí, že každý je svého štěstí strůjcem. A neplatí to právě a především ve světě, který ultraliberálové chtějí vytvořit. Prosazují-li jen právo silnějšího, je-li úspěch chápán jako kořist, a nezáleží-li na tom, jakými prostředky bylo úspěchu dosaženo a kdo zaplatí účet, vytvářejí tak velmi nejistý svět pro všechny, i sami pro sebe. Aneb: falešný život nelze žít správně. (Adorno)

Přehnané zdůrazňování materiálního úspěchu budí oprávněné pochyby a nutí ke hledání hlubších hodnot. V jedné povídce Jorge Luis Borges píše, že jen věci předem ztracené jsou hodny zájmu pravého muže. Dá se to chápat jako subtilní forma machismu, ale spíše je to moudré poznání, souznějící s evangelním varováním, že nestojí za to získat třeba celý svět za cenu ztráty vlastní duše.

Dnešní instituční křesťanství se moc nedrží paradoxního chápání úspěchu, jak ho manifestuje apoštol Pavel ve známé pasáži z prvního listu Korintským (1,26—29), když popisuje raně křesťanskou obec: „Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic — aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.“

Je dobré takové texty alespoň tradovat. Občas je někdo bere vážně. I z této tradice se sytila evropská emancipační hnutí, která vidí i úspěch jednotlivce a naplnění života především ve spolupráci s ostatními, ve vzájemnosti, v prosazení spravedlnosti a důstojného života pro všechny. To mluvení o Bohu lze přeložit prostě tak, že takové úsilí má smysl a má budoucnost.