I. Filosoficky o státu:

Stát jako rozumný konstrukt a organismus

I stát i trh jsou konstrukty; člověk je stvořil či tvoří jako nějaké porozumění tomu, co nás (třeba i nespravedlivě) svazuje, spojuje. Hegel píše, že jako v rodině je to cit lásky, tak stát je navíc ještě vědomou vůlí, věděním o obecně platných souvislostech, vzájemnostech; věděním, na jehož základě se jedinec/ občan rozhoduje. Tato rozumná základna, předznamenávající možnosti rozhodování a jednání lidí, stává se vlastním subjektem, a stát je tak „organizovaným celkem zvláštních působících sil“, které z oné základny, z onoho rozumného ustanovení státu vycházejí a zároveň je neustále oživují a „produkují“.

Stát jako „živoucí duch vůbec“ je tak Hegelovi subjektem — byť realizovaným v množství nejrůznějších individuálních rozhodnutí („durch die Vielheit und Vielfältigkeit der Entscheidungen“): obecná povaha státu se uskutečňuje právě takto, že proniká do zvláštních, individuálních situací a životů občanů. Je tím rozumným, o čem lze vést debatu, co lze ve společenství sdílet a řešit, někdy i odmítat a omezovat. Co prostě dává nějaký smysl. Proto Hegel pojem subjektu chápal velmi široce: jako jedince, ale také jako společenství nebo jako „živoucího ducha vůbec“.

Občan má své vědomí a svědomí. Stát žije v rozhodování a jednání svých občanů. K citu a lásce, zakládající rodinu, přistupuje druhý princip „vědoucí a ze sebe činné vůle“, který se odehrává na scéně obecně platných struktur státu, jeho cest a schodišť, i temných zákoutí. Je to scéna toho, co obecně platí: obecně platné věci, o které víme, mluvíme, o které se shodneme nebo i vedeme spory (možná právě v tom se také shodujeme, jak se později ukáže). Tuto „věděnou obecnost" (gewußte Allgemeinheit) je třeba jako věděnou obecnost sdílet; to je ona rés publica, republika, stát: to obecné a sdílené, „to rozumné“, čím se vyznačuje vůle a činný jedinec, který je sebevědomý (ví o sobě a jako vědoucí se prosazuje, uplatňuje ve společnosti: subjektivita, skutečný jedinec.

Stát je záležitostí rozumné vůle občanů.

II. Lidově, tj. demokraticky o státu:

Jak člověk či lid ke státu přišel

Když já přemýšlím o Pythagorově větě a Ty přemýšlíš o Pythagorově větě a ocitneme se v rozpravě či dialogu o této větě, nestává se tato věta subjektem našeho rozhovoru? Kdyby na ní nebylo něco obecně zajímavého, nestala by se subjektem výpovědí a rozpravy, věcí obce či veřejnosti? Je tu „Ein Individuum" míněn jako lidský jedinec, pro psychologa téma k pohledání, — anebo tu běží o reálné podání toho tématu, v provedení toho či onoho jedince? O to, jak to ten který jedinec řekl, napsal či jinak „vypodobnil"? Na tom prvním se zakládá praxe psychiatrů a psychologů; na tom druhém (= na řečené věci veřejnosti) se zakládá politika a stát. Už nejenom obec (antická obec jako ideál či sen mnohých), ale pospolitost, rozumně založené (i když nespravedlivé, třídní ap.) soužití: organizovatelné. Toto soužití si musí hýčkat, co je veřejné, a bojovat proti zamlčování, mystifikujícímu odvádění pozornosti... Musí si střežit veřejný prostor. Je to prostor určitosti řečeného — a také realizovatelnosti směny, tedy prostor zboží.

Zboží je věcí veřejnosti. Hesla „Co nejméně státu" nebo „Kde je moc státu, je málo trhu" zavádějí; dehonestují veřejný prostor, politiku. Jako politické teze jsou nedomyšlené, zpozdilé, hloupé — a poznamenávají reálnou evropskou situaci ve světě. „Současná sociálně politická realita… je výsledkem uplatňování evropských směrnic, direktiv a zákonů jak v členských, tak i v kandidátských státech Evropské unie,“ konstatuje Petr Schnur. Privatizační šílenství se nezastavuje před ničím, ale kdo by se chtěl proti tomu bránit a „zachovat sociální stát, ten musí buď z EU a MMF vystoupit“, říká P. Schnur, nebo mu to prý spočítají. Taková je realita.

Jenže tato politická realita není neměnná — ale jen silný stát se jí může postavit. Jen silná EU, tedy EU jako stát — nikoli jako diskusní klub tzv. „národních států“, které nevědí, co chtějí. Neboť politickou realitou není jen to, co se odehrává v jejich mnohdy pitoreskních parlamentech, ale na trzích, v bankách, na burzách, ale také v nemocnicích a starobincích… Tohle vše, i když trhy jsou světové, globální, se uskutečňuje a realizuje na půdě států. A jen silný stát se může postavit za to, aby se tak dělo v souladu s jeho dějinami, ustanovením státnosti či kulturní tradicí jeho občanů (lidu, národa) a myšlení.

III. Filosofické řeči a realita:

Jak kriticky přemýšlet o podstatném

Avšak jen silný, tzn. čilý občanský život a kultivovaný veřejný prostor může zajistit péči o to, co je politicky fundamentální, základní a zakládající. Hegel mluvil o ústavě a nabádal, aby ji občanské společenství kultivovalo, protože ona jeho samého kultivuje. „Ústava musí být o sobě a pro sebe platnou půdou, na níž stojí zákonodárná moc, a nemusí být proto teprve vytvářena. Ústava tedy je, avšak stejně bytostně se stává, to znamená, že pokračuje její utváření. Toto pokračování je změna, která není patrná a nemá formu změny.“ Děje se jako kultivace (Dodatek k § 298, str. 330—331 českého vydání Základů k…).

Ústava přerůstá psanou literu; „je to práce staletí, idea a vědomí toho, co je rozumné, v té míře, v níž je to, co je rozumné, v národě rozvinuto.“ (Dodatek k § 274, s. 309 čes. vydání)

Co přináší tento text o státu jako rozumném konstruktu, je jistou filosofickou proklamací. Reálná politika se jí nemusí řídit a ani reálný čtenář ji nemusí přijmout. Může o filosofování pochybovat, nebo i hanebně mluvit. Ale i čtenář, i politik, žádný občan nemůže ani jednat, ani mluvit nebo „dělat politiku“, aniž by to, co dělá, nemohlo být poměřováno tím, co text o státu jako rozumném konstruktu formuloval. Toto poměřování je potencí, a snad i skutečností toho, čemu Hegel říkal „živoucí duch vůbec“. Je měřítkem i zárukou pravdy života i světa a věcí (také veřejných) kolem. Tedy také života občanského či politiky. „Už v samotné organické jednotě státních mocí spočívá to, že je to jeden duch, který stanoví to, co je obecné, a který je k jeho určené skutečnosti přivádí a vykonává. (Poznámka k par. 299, str. 332 českého vydání)

Ano, je to, jak řečeno v Šamalíkově citátu: Socialisté a  marxisté „usvědčili stát z těsných styků s určitou třídou a jejím egoismem“. Škoda, že praxe revolučních marxistických stran nestavěla na tom rozumném, co stát má zaručovat a střežit. Škoda, že jejich praxe se opírala o hrubiánskou interpretaci a neznalost filosofického odkazu německé filosofie devatenáctého století.