Miroslav Zámečník prý pracoval coby konzultant pro Tomáše Chrenka, vlastnícího zdravotní síť Agel. Na Wikipedii ani ve webové vitríně jeho zaměstnavatele BOSTON VENTURE Central Europe se o tom nepíše. Upřímně, v jeho dosavadní kariéře by to nebylo nic moc výjimečného. Musím se ale zeptat, jestli to věděli zelení (resp. kdo ve SZ), když se před prohranými volbami chlubili, že právě Zámečník jim psal tzv. ekonomický program? Je to náhoda, že poslankyně Zubová a Jakubková, které se v minulém volebním období přidaly k Ludvíku Hovorkovi (KDU-ČSL) v jeho kritice Agelu, byly posléze vyloučeny ze strany? Společně se snažili lépe regulovat fungování zdravotních pojišťoven a omezit možnosti jejich propojování s poskytovateli zdravotní péče. Jaká je vlastně politika zelených pro zdravotnictví? Vědí to oni sami?

Týž Miroslav Zámečník v rozhovoru říká, že cena léku (v ČR) je „průměr tří nejlevnějších léků v Unii“. Kdepak, je to složitější. Na serveru penize.cz jsem našel tento snad přiměřeně dlouhý a srozumitelný popis: Státní úřad pro kontrolu léčiv „určuje maximální cenu, za kterou je smí výrobce do ČR dodávat. Vychází z průměru výrobních cen v zemích referenčního koše (tvoří ho osm členů EU), nebo průměru tří nejnižších cen v EU, či výrobní ceny nejbližšího terapeuticky porovnatelného přípravku v Česku nebo v Unii. Někdy může určit cenu výrobce nebo držitel licence. Jde o maximální cenu, kterou nelze překročit. Pacient ale za lék zaplatí víc. K ceně výrobce si lékárna připočítá přirážku (i ta má regulovanou horní hranici), o niž se dělí s distributorem, a k tomu DPH.“

Evoluční biolog Jan Zrzavý se zamýšlí nad kauzalitou a korelací. Jako vedlejší produkt má provokativní (mrazivý, ale trefný, i když zjednodušující) ekopolitický postřeh: mimořádně zaostalým krajům nyní říkáme „zachovalé“. Oba pojmy znamenají totéž, totiž regiony, kde se dlouhodobě nic neděje, a liší se jen tím, zda si přejeme, aby se věci děly. V současnosti podle Zrzavého zjevně převládá přání, aby se nedělo nic. V těchto oblastech se uchovala taková podoba krajiny a lidské populace, že tam dosud žijí čápi a zároveň se tam dosud rodí děti. Nuže, ptám se já, kde kdo chce tzv. rozvoj a kde ochranu? A kdo má legitimitu o tom rozhodovat?

Josef Dobeš v rozhovoru říká, že tři profese by měly mít vyšší status než ty ostatní: pedagogové, lékaři a duchovní. Titulek (nejspíš od editora LN) ale zní, že „Učitel je stejně důležitý jako lékař a kněz“. Kněží ovšem existují jen v těch církvích resp. náboženských systémech, které vůbec mají takou instituci, totiž člověka mimořádně kvalifikovaného pro vztah s bohem a v mnoha směrech nutného jako zprostředkovatele pro styk ostatních lidí s bohem. Nositele „posvátné moci“, řečeno s katolickým katechismem. Naprostá většina duchovních na zeměkouli nejsou kněží a mnoha z nich by takové označení velmi vadilo. Vulgárně, ale názorně řečeno: je to trochu jako používat pro všechny agresivní lidi označení vrah. Nuže, vstřícně předpokládám, že editor nezná ani základní rozdíly mezi katolickou církví a protestantismem (a ostatními církvemi, které kněžství nemají a mnohdy výslovně odmítají). Alternativní výklad: je to obmyslný nesmiřitelný katolík, nositel katolicismu v pojetí podle Tomáše Halíka, tedy snahy o hegemonii jedné „Církve“. Ani jedna z těch možností není zrovna povzbudivá.

Vcelku nepřekvapivě nesouhlasím s většinou názorů Jiřího Schwarze (bývalého děkana Národohospodářské fakulty VŠE v Praze). Namátkou ty nejsrozumitelnější, shodou okolností málo vyargumentované: „Brát stát jako nepřítele je [pro občany] racionální.“ „Nevidím důvod, proč by na veřejných vysokých školách mělo existovat státem financované distanční studium. To je vyhazování peněz.“ Ale občas se i shodneme: „Já PPP projekty [partnerství soukromého a veřejného sektoru] považuji za největší potenciální riziko pro veřejné rozpočty.“ Rád opíšu i jeho důvody: „Největším rizikem je spojení vysoké ziskové motivace soukromého sektoru s nízkými motivacemi státních úředníků šetřit peníze daňových poplatníků. (…) Prostor pro neprůhlednost je značný. (…) Státní garance za soukromé firmy se mohou stát velkým zdrojem nestability.“

Komentátor Martin Weiss tvrdí — skoro bez komentáře —, že průměrný plat řeckého železničáře je 5 437 eur měsíčně. Zdánlivě prostomyslně a jaksi prvoplánově se ptám, jak moc je ten údaj věrohodný. Připadá mi to totiž překvapivě vysoké. Co když to jenom opsal z New York Times (resp. přepočítal, protože tam píší o ročním platu 78 000 amerických dolarů)?

Titulek jsem si vypůjčil z jednoho starého skautského (resp. tábornického) vtipu a je to jen narážka na název sobotní přílohy LN Orientace.