Mělo by nás zajímat, proč se nemůže silná a početná sestava profesních autorit a významných umělců, kteří petici iniciativy Čas na změnu podepsali, domoci, aby se v NG uskutečnil vždy po pěti letech regulérní konkurs na vedení této instituce.

V evropských strukturách to patří k základním pravidlům fungování svobodné kultury, aby nedocházelo (jak je ve zdejší výtvarné sféře běžné) ke zneužívání politické moci.

Odpověď je možná snadná. Politická moc a úředníci ministerstva, kteří tuto moc vykonávají, se nejspíš vůbec nezajímají o to, kdo vlastně tuto uměleckou a teoretickou scénu s osobním nasazením a jmenovitě vytváří. Jaké občany z řad umělců a odborníků zastupují.

Nové struktury vládních úředníků si totiž osvojily aroganci a netečnost těch, jimž se před rokem 1989 říkalo „staré struktury“.

Letní sezónu tak znovu rozčeřily dva otevřené dopisy Jiřího Davida (za iniciativu Čas na změnu), první odstupujícímu ministru kultury Václavu Riedelbachovi a druhý ministru nynějšímu, Jiřímu Besserovi.

Iniciativa neústupně a důsledně žádá stále totéž: politicky nezmanipulovaný konkurs na vedení NG, respektive dotažení výběrového řízení na generálního ředitele NG, které už proběhlo a v němž odborníci většinou hlasů doporučili osobnost historika Jiřího Fajta.

Ani v letošní „okurkové sezóně“ však není o senzační kachny nouze. V internetových Fragmentech se například preventivně dočtete, že „zasloužilý umělec“ Milan Knížák je tím nejlepším generálním ředitelem NG.

V jiných pravicových kurzech, pro neználky a začátečníky v kultuře, píše o NG obsáhle Jana Dědečková, která si přeje — nepravdivými tvrzeními a bez poskytnutí jediného soudného argumentu — vyvolat diskusi o „žádoucím charakteru a odpovědném řízení NG v Praze (na virtually.cz a na parlamentnilisty.cz).

Je známo, že pro zastánce populistické, konzervativní a dokonale mrtvé reprezentativní kultury má pan Knížák ideální „žádoucí charakter“, bohužel se shoduje (až na výjimky dané posunem v čase) s oficiálním vkusem vedení NG za normalizace.

A mohla bych dodat s oficiálním názorem nepříliš demokratických praktik, které panovaly např. před půlstoletím v USA, za prezidenta Nixona, z něhož si tehdy umělci rádi utahovali.

V diskusi o NG nechci předbíhat, ale snad už taky někoho jiného než mě napadlo, že post generálního ředitele NG je něco jako „zlatá klec“ a past: kdo si do ní sedne, toho víc než umění a profesní práce začne zajímat moc, manipulace a dividendy.

I naše nebohá NG je centralizovaný kolos a tyranosaurus rex; mezi evropskými institucemi představuje cosi jako relikt. Divím se, že v čase všemožných úsporných opatření nikdo neprosazuje rozdělení kolosu na NG — Sbírku starého umění a NG — Modern.

Oddělené kompetence a samostatné dvoukolejné vedení, v němž profesní autorita historika konzultuje s ekonomem a manažerem (nikoli naopak, že manažer instituci de facto diriguje), by oběma NG umožnily fungovat na úrovni evropských institucí a odpadly by vleklé spory i zbytečné zákulisní intriky.

Před cca deseti lety se k decentralizaci odhodlala jako poslední směrem na západ NG ve Stockholmu, všichni, umělci i odborníci, si tam konečně oddychli a progresivní krok jim umožnil pracovat efektivně.

Doporučuji přečíst si nejen zatím poslední dopis iniciativy Čas na změnu, který píše Jiří David novinářské elévce z virtually.cz, jejž zveřejňujeme.

Zpětně můžete zalistovat v Art Antique nebo Kavárně MF Dnes (na internetu zde), kde právě před rokem sepsal šéfredaktor tohoto časopisu Jan Skřivánek vyčerpávající souhrn argumentů, proč lze považovat Milana Knížáka z té pravicové strany za „žádoucí charakter“, zatímco z hlediska demokratické kultury za „ropuchu na prameni“ svobodně fungující výtvarné scény. Čas na změnu se zatím v Čechách moc vleče.