I. Nerozumíme si

Téma státu, jak se dostává na pořad dne, je spjato s úvahami neradostnými. Je však rozumné se jím zabývat. Říká se, že tzv. sociální stát „to má spočítáno“, že „je beznadějně mrtvý“(Stanislav Hošek, DR, 21.7.) a „jeho renesance zůstává pouhou utopií“ (Vít Klíma, DR, 21.7). Ještě skeptičtější: Chceme stát sociální, i když stát jako takový odumírá, rozkládá se a mutuje? „Z národních států, dříve garantů sociálního míru, staly se ,výkonné orgány‘ EU a MMF demontující samy sebe,“ konstatuje Petr Schnur. (Literárky 20.7.)

Na jedné straně nechceme EU jako superstát. Na druhé straně vidíme, že tzv. „národní státy“ jsou příliš slabé. Jsou ekonomicky nesamostatné, ale jsou také příliš málo „národní“ složením obyvatelstva. Navíc to, jak horují pro svou samostatnost, je zpozdilé: když cítí své členství v NATO, přehlížejí vazby EU jako nicotné — a když cítí své členství v EU, chtějí přispět svým euroskepticismem nebo eurorealismem. Čeští politici úvahy o silné Evropě (a už vůbec ne o evropské federaci!) nevedou ani nepřipouštějí. Přitom všichni vidíme, že bez EU se neobejdeme a pod jejími křídly buď trpíme s jejími neúspěchy, nebo sílíme s jejími úspěchy. Zároveň vidíme, jak „očištěné“, svébytné a nefederální Česko je vším možným, jen ne příkladem čistoty. A tak jsme to i té stávající EU osladili, v jednotném šiku za Topolánkem, Nečasem a Vondrou… To je ten „náš šálek kávy“. Budeme se ho držet i nadále?

II. Stát jako rozumná konstrukce

Má-li se „evropský trh,“ píše Schnur, „vytvořit prostřednictvím totální liberalizace národních ekonomik, které jsou povinny otevřít své ,brány‘ neomezeným kapitálovým proudům, zůstává otázka, jaké místo v této nové Evropě mají sociální otázky“. V této otázce je skryta další, podstatnější: jak silná je Evropa jako stát. Kdyby byla federací a měla ministra nejen zahraničí i obrany, ale také práce a sociálních věcí a asi i financí, byla by jako stát silným hráčem světové (sou)hry, silným subjektem na světovém kolbišti.

Jen rozumný útvar či konstrukt (alespoň „o sobě“ rozumný) může být tématem rozpravy nebo komentáře… Nebo hospodářské prosperity, resp. reformovatelnosti kapitalistického systému dle Jürgena Habermase. A také rozumného soužití! Koexistence, které rozumíme, protože je rozumným a vzájemným propojením jedinců, rodin, skupin či množin (tříd).

Takové pochopitelné soužití zakládá, konstituuje stát. Je to jeho „ústava“, o níž Hegel napsal (v Základech filosofie práva to začíná paragrafem 272) že „je to práce staletí, idea a vědomí toho, co je rozumné, v té míře, v níž je to, co je rozumné, v národě rozvinuto“. (Dodatek § 274, str. 309 českého vydání) To je to, co nás motivuje a vede v našem rozhodování.

Bylo by nesmyslné uvažovat o státu, polemizovat o něm, kdybychom nepředpokládali, že je to téma rozumné, rozumně založené a strukturované: útvar ducha. Stejně jako trh, peníze, nebo směna zboží — anebo také sociální služby a také instituce zajišťující solidaritu mladých, zdravých a silných s těmi, kteří (už) takoví nejsou…

III. Organismus

Všechno je zbožím. Proč by posílení státu nemohlo být zároveň posílením trhu? Stát je rozumná stavba: konstrukce, založená na vzájemnosti; chrání trh před nebezpečím, před tím, co ničí lidskou existenci.

Stát funguje jako organismus. Tělo je nástrojem (organon) duše, proto se po Aristotelovi ujal zvyk říkat mu organismus. Stát je útvarem, snad i nástrojem ducha — a protože zaměstnáním a „prací“ ducha je myšlení, proto je stát záležitostí veřejné rozpravy, kritiky i snahy o napravení či reformu nedostatků. Je tím, v čem žijeme, ale na čem také pracujeme; je prostředím i dílem.

A tak stát dbá nejen o pořádek, ale také např. o trh; něco znevýhodní (cigarety), něco zakáže úplně (drogy); něco chrání a na něco „dohlíží“: chrání také trhy finanční a kapitálové, dohlíží na banky, burzy i na velké kšefty, fúze…

Tvrdě postihuje penězokazectví, kdo si vytiskne tisícikorunu, bude potrestán — méně ale už se daří postihnout ty, kteří obchodují s „bublinami“ za miliardy. „Bubliny“ nejsou trestné, falešné bankovky ano. Je to nedůsledné.

Také trh se sociálními službami, ba i se zdravím režíruje stát. Dokonce i kšeft s veřejným prostorem se odehrává v režii státu. A protože k rozumnému státu patří rozumná kritika, je zapotřebí jasně říct, že (nejen) v Evropě se v těchto oblastech „vývoj obrátil zpět do minulosti, ke společenskému modelu, ve kterém … by opět panovala společenská elita postavená na privilegiích v oblasti ekonomické, politické, vzdělávací i zdravotní.

V těsných dimenzích „soběstačného“ národního státu by to vedlo ke kolapsu, bez systému solidarity, který zajišťuje široce založený systém výchovy zdravotníků, ordinací a nemocnic atd., by třeba jen zdravotnictví nemohlo fungovat. Jen ti nejbohatší by si je zaplatili, ať by to bylo kdekoli. V globálním světě se to zastírá: lékaře produkují jinde, než kde působí (ti naši čeští už odcházejí na západ, z východu přicházejí sem).

Protože vše se stalo zbožím, neměl by stát přitvrdit i v dohledu na trh? Trh je regulovaný prostor, podléhá tedy pravidlům. Drogy hlídá policie, pohyby kapitálu antimonopolní úřady, stanovují se minimální mzdy a hlídá se jejich dodržování — ale maximální příjmy, byť urážlivě vysoké jako naposledy v případu šéfa BP, meze působnosti státu přesahují. (Je to bezpečné? Bin Ládin nezbohatl také na státních zakázkách?)

Zdá se, že disproporce těží z toho, že stát je slabý. Je třeba posílit stát. Řeči o tom, že kde je stát, chybí individuální tvořivost, vynalézavost a aktivita, jsou falešné. V nerozumném, defektním státě to možná platí — ale takový stát je třeba napravit a zlepšit, reformovat, nikoli rozpustit!

V Šamalíkových úvahách O podstatě a záludnostech politiky se dočteme o Hegelově koncepci státu a jejím optimismu. „Kritikové buržoasní společnosti,“ píše se tam, „zvláště socialisté, marxisté, anarchisté — v průběhu 19. stol. … optimismus zpochybnili… Stát strhli z výšin nesobeckého obecna, usvědčili ho z těsných styků s určitou třídou a jejím egoismem.“ (s. 10) Dodejme jen, že státu tím neprospěli. Zbavili ho rozumu, slušnosti, svobody i možnosti kritiky. Od Velkého října po Pol Potovu očistu, od Února po dnešní Kubu a Koreu nacházíme jen zrůdné mutace státu. Kam to „socialisté, marxisté“ dotáhli? Dehonestovali stát: udělali z něj nástroj násilí, nerozumu, tupou mašinerii, orgán bezpečnosti, která byla státní a tajná.

Úvahy o filosofii a realitě státu jsou ještě před námi, a to jako výzva k diskusi o sociálním státu.