Ondřej Vaculík se v textu „Stalo se u nás v Turíně“ zamýšlí nad návrhem vládní koalice (zatím doufám jen hozeným na stůl), aby si lidé, kteří si způsobí zranění vlastní vinou, hradili léčení sami, a soudí, že je to útok na manuálně pracující. Skoro ve všem s ním souhlasím a jen chci dodat, že ve svém důsledku je to útok daleko širší, totiž na celou podstatu a smysl solidarity, sociálního státu a vlastně i liberální demokracie jako takové. Jak už to u takto odvážných frontálních útoků bývá, je to klasické vítězství myšlenky na rozumem.

Domysleme ten návrh za koaličního rozumbradu do důsledků; chceme-li ctít rovnost před zdravotní pojišťovnou, nelze přece zůstat u finanční zodpovědnosti za léčbu zranění. Léčit choroby, které jsme si svým chováním způsobili sami, bývá ještě dražší. Příkladem už klasickým je vztah mezi kouřením a rakovinou plic. Že obojí významně souvisí, dokázala už celá řada studií. Kuřák dobře ví, že když kouří, zvyšuje riziko nádoru plic. Použijeme-li pro jeho chování a zejména možné následky logiku našeho koaličního návrhu, pak tedy si nádor způsobuje vědomě, a tudíž není žádný důvod, aby mu jeho léčba byla hrazena.

O moc lépe na tom nebude ale ani ten, kdo se v plavkách plácne za slunečného dne u rybníka. Souvislost mezi sluněním a výskytem zhoubných melanomů je už rovněž prokázána. Proč probůh bychom tedy léčbu dotyčného, pokud už bude mít smůlu a melanom se mu udělá, měli prostřednictvím zdravotní pojišťovny financovat my, kteří se neopalujeme. Za svůj stav si může sám! A pokud mu nepomohlo ani mazání ochranným krémem, pak mu zachránit úspory možná pomůže schopný advokát, který dokáže přesvědčit soud, že nešťastník si koupil ochranný krém s tím nejvyšším faktorem, dále přivede svědky, kteří dosvědčí, že ho na sebe naplácal vrstvu nejméně jeden milimetr tlustou, a přesto vznikl melanom. Náklady léčení budou předepsány k úhradě výrobci krému, a ne na náklady veřejného zdravotnictví.

Nebojme se však extrapolovat koaliční návrh ještě dál, na civilizační choroby. Máte cukrovku a váš MBI (to je číslo, které nezvratně určuje, zda jste zdravě hubení nebo nezdravě tlustí) ukazuje, že jste v nadváze? Neprokážete-li, že jste se s cukrovkou už narodili, měli byste si za inzulín a nejen za něj zaplatit sami.

Totéž by platilo samozřejmě i pro léčbu závislostí a jejich následků: feťáci i alkoholici mají dost příležitostí dozvědět se, jak sami sobě škodí. Když se chtějí léčit, tak za své. Jenže to oni neudělají, protože závislost je sakra drahý koníček, a tak na léčbu nemají. Co pak s nimi — utratit je?

A vůbec, když bude třeba ještě víc šetřit, mohli bychom si posvítit na léčení nakažlivých chorob. Neměli by ti, kdo dostanou mononukleózu či žloutenku, natož AIDS, nejprve prokázat, že se chovali v rámci doporučení a norem, myli si vždy ruce, pili vodu jen po převaření atd. — a pokud to řádně nedoloží, pak alespoň na splátky uhradit léčení se vším všudy?

Donekonečna by se dalo domýšlet, k jakým světlým výšinám rozpočtové zodpovědnosti by nás mohlo důsledné uplatňování zmíněného koaličního návrhu dovést. Jenže problém je opravdu v něčem jiném než v prvoplánovém osekávání nákladů tam, kde se to zdá tak snadné. Není — vždyť když vezmeme i ty na první pohled evidentní nezodpovědné „dárce orgánů“ — motorkáře: co v konkrétním případě, kdy zraněný i přes obrovské náklady na záchranu stejně nepřežije nebo skončí jako bezmocný? Obstavit mu majetek a odebírat vše z jeho invalidního důchodu, co převyšuje životní minimum?

Byl bych nerad, aby se takhle jednou uvažovalo třeba na příjmu v nemocnici v Motole.

Být rozpočtově zodpovědný není fakt jednoduché. Je třeba při tom mít na paměti, že veřejné zdravotnictví patří k sociálnímu státu stejně jako sociální stát patří k evropské podobě liberální demokracie; je to součást komplexního systému vzájemně provázaných jednotlivostí. Není nic těžkého jednu po druhé je ze systému vytrhávat a v rámci krátkodobé vyrovnané finanční bilance se tím dá i šetřit. Do té doby, než se komplex zhroutí; než k tomu dojde, nějaký čas to ovšem trvá a to, obávám se, koaliční návrh přehlíží.