Jak se chopit hozené rukavice

Lukáš Kraus

Lukáš Kraus reaguje na sloupek Lukáše Jelínka o směřování sociální demokracie v České republice. Přes značnou názorovou shodu se vůči němu vymezuje s ohledem na dlouhodobé vize interakcí mezi různými politickými směry.

Politolog Lukáš Jelínek otevřel klíčovou diskusi nad směřováním sociální demokracie v České republice. S jeho konceptem dlouhodobě souhlasím, lišíme se však v poslední době přesně ve věci dlouhodobé vize interakcí mezi politickými směry ve vlasti, ne snad už tolik v celoevropském kontextu.

Situaci ilustruje jeden můj zážitek. V norských horách se konal večírek zaměstnanců horské chaty. Někdy kolem půlnoci tam přišli nějací mladíci. Koukám se jim na čepice a tam malé rudé hvězdy. Byl to tehdy docela šok, a začal jsem jim po chvíli vyprávět náš národní příběh o komunismu řízeném z Moskvy. Následovala obvyklá reakce, chápou to, litují nás, když lítost vyžadujeme. Odpovědí je ale většinou to, že u nich nikdy žádný komunista nikomu neublížil, nikdo nikoho nikam nevyháněl. Přesto ti kluci své čepice sundali. Aby zavládl smír.

Dnes bych to už nechtěl, nevyžadoval. Oni nemohou přeci nést stigma za papaláše v Moskvě, Varšavě či Praze. Komunismus je utopií, nikde nikdy nebyl, jelikož je proti elementární podstatě našeho živočišného druhu a to je realita, bohužel. Proto se to nemohlo nikde uskutečnit, i kdyby to tedy zrealizovat někdo chtěl, o čemž se dá úspěšně pochybovat.

Co bylo v Československu? Zažil jsem až úplný konec, ale události se zpětně dají dohledat. Byl to v mých očích nelevicový, nesvobodný lůzovitý diskurz kořeněný stalinistickou neurvalostí, malostí a krutostí. Potom zázračně oživené občanské hnutí v šedesátých letech, kdy do Československa vkládal naději celý svět a ještě více konkrétních levicových intelektuálů a studentů, kdy se celý tento proces nádherně sepnul s celoevropským voláním po humanitě v roce 1968. Invaze musela přijít, ten proces byl tak chytlavý, že hrozil jasný import do obou bloků. A pak normalizace zelinářů, veksláků a spekulantů, zlodějíčků, šmelinářů. O levici se dá mluvit za celé to období jeden, maximálně dva roky. Jelikož levice vychází především a hlavně ze svobody ducha. O vyšší míře solidarity ve společnosti tehdy se také při pohledu na dobový skandinávský model nedá mluvit.

Toto konstatování však přeci neznamená, že usekneme kus občanské diskuse o její konec a budeme zabetonováním bránit demokracii a odvolávat se na „komunismus“ v totalitní neoliberální Číně. Tam je nyní ostatně ryzí kapitalismus. Diskuse je přeci jádrem demokracie, a když není úplná, není úplná ani ona.

Měl jsem na Facebooku mezi svými přáteli několik komunistů, některé jsem vyřadil pro jejich dogmatičnost, nesnášenlivost či neinternacionalitu. Ostatním ale velmi rád naslouchám a používám jejich myšlenky pro zpětnou vnitřní vazbu. To je přesně ten zásadní úkol radikální levice na celém světě, dávat krajní levici občanské signály a snažit se o jejich včasnou agregaci. To rovněž znamená, že podobná formace může usednout i do vlády, pokud se přerodí vnitřní diskusí ve svobodu bránící stranu. V Norsku podobné radikální uskupení existuje (Sosialistisk Venstreparti) a funguje velmi dobře. Je ve vládě a bdí především nad školstvím a ekologií, udržitelností života na naší planetě. Stejně tak v této nejprogresivnější levicové vládě světa jsou i zelení.

Klimatická koalice idealistů je přesně ten koncept, který stavím proti směřování mého nejoblíbenějšího politika ve vlasti. V programu se tuším nelišíme vůbec.

S Vladimírem Špidlou se do české politiky vrací konečně idealista a velmi morálně, lidsky ukotvený člověk. Nad těmito dvěma koncepty se tedy má možná vést diskuse v sociální demokracii. Liší se v drobnostech, ale zásadně v míře signalizace do společnosti. Přesně tyto dvě možnosti popsal hned po volbách Erazim Kohák, snad ve stejný den i Alexandr Mitrofanov a následující dny další a další.

Chci překročit prázdný antikomunismus a začínám diskutovat na bázi skandinávské politické kultury. Nesmírně velký, myšlenkově hutný dialog ovšem čeká sociální demokracii i se zelenými.

S vládním blokem navrhuji diskutovat ironicky, jelikož výsledek PR voleb v ČR nemohu opravdu z nespočtu důvodů považovat za nějaké otevřené občanské přání. Lež o Řecku, lež o EU, lež o veřejných rozpočtech a nepokrytá mediální lůzovitost, na kterou upozornil Václav Bělohradský.

Mám pro neoliberalismus jistou slabost a pochopení. Jsme přeci jenom lidé. Navrhuji tedy kompromisně na burzu vyvézt včetně penzí i všechny neoliberální poslance vládní koalice. Jednoho po druhém a budu si na ně z Norska sázet. Nafouknu je k prasknutí a pak tržně vypustím, že na nich kůže bude plandat. Jsem přeci hodný a slušný člověk. Nejsem zlý. To trh si žádá své. Chápejte, moji milí poslanci. Sázet na babičky a jejich penze je tak nějak neetické pro idealistu.

    Diskuse
    Nevím, jak je přesně koncipován Poradní sbor MDA, na který narážel Lukáš Jelínek, nicméně stálo by za to zorganizovat nějakou širší teoretickou platformu, sice zaštítěnou ČSSD, ale která by byla otevřená a oficiálně by přizvala i lidi kolem Hellera v KSČM. A také by zdůrazňovala vazby na evropské strany, hostila např. jejich odborníky. Je třeba rozbíjet ten komunistický monolit, dokud se nerozhýbe, je z hlediska progresivní politiky k ničemu, ty hlasy končí ve slepém rameni místo ve společném proudu... Btw - samotná MDA mi připadá pořád hrozně... jak to říct. Trochu se tam zastavil čas, i když jiným způsobem než v KSČM.
    LJ
    July 26, 2010 v 9.19
    Síťování
    Myslím, že po volbách si ČSSD začíná uvědomovat, že bez teoretického zázemí (at už těsnějšího, nebo volnějšího) to nepůjde.
    Poradní sbor MDA jsme dávali dohromady z předních akademiků (různých oborů) v době, kdy se sami ozývali lidé, kteří fandili soc.dem. směru, ale nechtěli si zadat s ČSSD jako takovou. Zájem o jejich názory však v Lidovém domě zdaleka nebyl takový, jak jsme očekávali.
    Samotná MDA je těžkopádná úměrně formě občanského sdružení s vysokým věkovým průměrem a tomu odpovídajícím prioritám. Současný ředitel Jan Černý ale už také rozjel novou diskusní řadu posunutou mimo tradiční koleje MDA - jiná témata, jiné prostory, jiné publikum... Víc by o tom pověděl sám. Stále ale bohužel platí, že MDA se sice pustí do lecčehos, ovšem musí to být prakticky zadarmo.
    Výzvou nicméně může být internet. Cítím sympatické houfování na Facebooku i zde, na stránkách DR. Možná by se hodil specializovaný debatní web...
    July 26, 2010 v 19.17
    Patřím, zřejmě na rozdíl od zde diskutujících ke generaci, která s komunistickým režimem udělala trpkou zkušenost. Odseděl jsem si čtyři roky za přípravu (!) na opuštění republiky a na podvracení republiky ve spolupráci s cizí mocí. Mohl bych mít osobní důvody být "levicovým antikomunistou."

    Komunistou nejsem a nebudu, ale znám některé lidi, kteří měli s režimem problémy a stavěli se proti němu, někteří i otevřeně, ale měli kořeny v komunistické ideologii. Jistě měli nebo mají své chyby, ale jsou to lidé pravdomluvní, nesobečtí, idealističtí a navíc inteligentní, dnes jim jde hlavně o uplatňování lidských a občanských práv. Skoro nikdo z nich není členem KSČM, ale vnímám je jako příznivce komunistické vize. Nejsem s to zaujmout pozici "s komunisty se nemluví."

    S některými detaily článku Lukáše Krause nesouhlasím, nemyslím např., že "komunismus je proti elementární podstatě našeho živočišného druhu." Jsem humanista a člověk není pro mne jen živočišný druh. Stojí tváří v tvář celé přírodě jako bytost poznávající a svobodně tvořící, spíše jako partner přírody, než jako pouhá její součást, Proto u něj vše nezačíná a nekončí darwinovským bojem, válkou o přežití, bojem všech proti všem. Ano, je to tu taky, ale tu rovněž kultura a civilizace s ní sen překonat pouhou sociálnost, pouhou kolektivitu a tvořit komunity a komunitu komunit.

    Souhlasím naopak s hodnocením oné karikatury socialismu cynicky oznčení za "reálný socialismus," že to byl, jak píše Lukáš Kraus, "nelevicový, nesvobodný lůzovitý diskurz kořeněný stalinistickou neurvalostí, malostí a krutostí."

    Na Čínu bych se díval diferencovaněji. Kombinace tamního tvrdého, asociálního kapitalismu s diktátorskými tendencemi je smutná. Ale při pozorování čínské kulturní scény vidím opatrný experiment s pozvolným uvolňováním. Chodí sem taky sinoložka Olga Lomová, třeba nám někdy tyto informace upřesní a doplní.

    Díky za osobní svědectví. To je spíše životní realita, než schémata. Snad jako demokratičtí příznivci socialismu najdeme poctivý poměr ke komunismu, komunistům a jejich organizaci/ím, kdy se nevzdáme demokratických a liberálních principů a zároveň nevyloučíme diskusi.
    July 27, 2010 v 1.40
    Zůstaňme v realitě.
    Normalizace byla pro „normální lidi“. Chápu ten pohled a tleskám. V reálné politice se ovšem narazí na hráz těch co jsou zakotveni v minulosti tak pevně, že nevidí dnešní realitu.
    Nemyslím si, že ti co se chopili fašistické ideologie byli nějak zásadně rozdílní od těch, kteří se chopili komunistické utopie, a to ať už z jakýchkoli důvodů. Například, že hledali pevný bod ve svém životě, nebo řešení nějakého svého problému, či problému „druhých“, nebo v naději na moc a touze po jejím naplnění, nebo z jiného důvodu. Nechci tím ale ani říct, že to byla beze zbytku ta „stejná parta“. V každém případě je třeba počítat s tím, že mají mnoho společného. Proto bych uvítal na začátek debaty jak zabránit tomu, aby se společné negativní vlastnosti těchto lidí zásadně uplatnily na řízení koalice, nebo aspoň jakou zvolit strategii, která by plnila úlohu té zábrany.

    Z mého pohledu lze určit tři základní typy sympatizantů sociální demokracie, nebo jejich mix. A to:
    1.Ti, kteří cítí, že to tady bez pomoci jiných „nedají“.
    2.Ti, kteří cítí a si uvědomují, že jsou zde takoví, kteří to tady bez pomoci jiných „nedají“.
    3.Ti, kteří vidí, že není kdo by ty první dva typy v politické aréně zastupoval.
    July 27, 2010 v 6.28
    zůstaňme rozumní
    ad JŠ

    Dnešní realitu nevidí především ti, kdo nejsou „zakotveni“ v minulosti vůbec. Ti pak přemlouvají bábu. Přemlouvání není lék.
    Bída politiky je léčitelná zase jen politikou, říká srozumitelně František Šamalík. Politika ovšem není politická aréna, kde se předvádí zápas dobra se zlem.
    Negativní vlastnosti lidí se budou uplatňovat vždy a všude. Spojenectví nemůže stavět na iluzích. Zabraňovat nestačí. Zabraňovat není strategie.
    July 27, 2010 v 23.55
    pro Jan Kopecký
    Není, protože je to něco co se odehrává v té aréně.
    Negativní vlastnosti lidí se budou uplatňovat vždy a všude stejně jako pozitivní. Myslíte, že nejsme schopni ovlivnit poměr vlivu jejich uplatňování?
    Iluze jednoho mohou být realita druhého.
    To, že zabraňovat nestačí, není v tomto případě důvod proč to neudělat, nebo se o to aspoň pokusit.
    A co to tedy je v případě pokusu o ovlivnění něčeho? Nevyznám se v tom tak.