Hory na cestě k Mohamedovi

Petr Pithart

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Boty zatím osmi miliónů návštěvníků ročně zadupávají Krkonoše do roviny. Nepodaří-li se nám v dohledné době dosáhnout úředních oprav nadmořských výšek Sněžky, Zlatého návrší a Medvědína, podaří se nám docela jistě alespoň rozšlapat živou kůži hor, jež je v nesčetných odstínech zeleně drží pohromadě strmé a i pozvolné, zaoblené i špičaté, takové, jaké je dosud máme vtisknuty do paměti. Bez ní, bez této křehké kůže trav a mechů, sesypou se s větrem, splaví se s přívaly vod do údolí jako předimenzovaná navážka.

Šestnáct miliónů párů bot nemůže horám neublížit, i kdyby v nich lidé našlapovali po špičkách a drželi se jen vyznačených cest. Za dnešními lidmi se přece musí vytáhnout do hor jejich pohodlí a bezpečí, jejich bašta a pitivo, jejich teplo a sucho.

Hory jsou však nejspíše negativem toho, co lidé za sebou do hor vytahují náklaďáky, traktory, landrovery, ratraky, rolbami, sněžnými skútry či helikoptérami. Položíme-li turistický pozitiv hor s bagáží pohodlí, bezpečí bašty... přes jeho původní liduprázdný negativ, bude jejich průmět jen a jen šedivý. Jako zasypané údolí, jako sesypaná hora.

Osm miliónů lidí v jedněch malých horách za jeden jediný rok je nesmysl přímo monstrózní. Co však s nimi, když tam chtějí, když tam chceme a můžeme si to zaplatit, ba když by nás tam ve skutečnosti chtělo ještě víc, kdyby se na všechny dostalo.

Dosud se v našich horách podnikají jen takové investiční a jiné akce, které šance těch, na něž se zatím nedostává, pro příští léta zvětšují. Budují se nové a širší silnice, nová parkoviště (někdy o kousek dál od středu hor, ale zato o mnoho větší než ta dosavadní), nové, rychlejší a „vícekapacitnější" vleky a lanovky. Co dělají bezmocní ochranáři, to sem nepatří, neboť to neovlivňuje množství návštěvníků. Snad aby se špatné svědomí alespoň utišilo, podnikají se dnes náročné sociologické výzkumy s cílem zjistit, proč se mnozí lidé chovají v horách neřádně a jak na ně působit, aby se chovali řádněji. Myslí se tedy na výchovu osmi miliónů, pokrytecky ovšem, neboť mnozí z nich nemají k horám žádný vztah a jezdí do nich jen proto, že jejich podnik jinde rekreační zařízení nemá. Ty vychovávat už vůbec nelze.

Čekám pořád, kdy se kdo odváží veřejně říci, co ví nebo tuší všichni: že těch osm miliónů do hor prostě nepatří. Možná, že i dva milióny je příliš! Příslušná místa, kterým jinak vydávání zákazů nečiní obzvláštní potíže, úvahy takto směrované zatím nenaznačují. Nikde však neslyším ani artikulovanější hlas lidu, že by se s tím mělo něco dělat. Ne, že by si kdekdo nepřál být v horách sám nebo skoro sám, že by netoužil zbavit horskou velebu průvodů pivem rozjařených výběrových rekreantů eróhá, korzujících na hřebenech kolem Petrovky, mlsounů, šturmujících mléčnou jídelnu ve Špindlerově Mlýně, že by nechtěl rozehnat nekonečné fronty vzájemně se střežících oskafandrovaných sjezdařů při dolních stanicích vleků, ne, že by si třeba nepřál hnát postrkem domů z krkonošských cest ty hlučné, macaté turistky, svlečené — zřejmě v rámci jakési bratrskosocialistické bezdevizové intimity — do poctivého spodního prádla... Ale tahle soukromá hnutí mysli, někdy i jen asociální afekty, nelze brát vážně: kdo by se dnes odhodlal být důsledný a svěřit selektivní pravomoc v tomto punktu komukoliv jinému než právě jen sobě samému? Nějakému úřadu, který kdekdo podplatí? A pak, přece jen tu působí, byť vágně a ve zcela nekolektivistické verzi, ono demagogické: Hory patří všem... Tedy taky mně!

Kdybychom svěřili ekonomovi úkol najít způsob, jak omezit počet návštěvníků hor, přijal by jej jako banální variantu problému alokace nedostatkových zdrojů — třeba jako problém rozdělení zbytku zásob neobnovitelných surovin. Ekonom by ovšem po nás chtěl, abychom udali, jaká že je únosná kapacita hor, kolik návštěvníků vydrží, aniž se ještě ničí jejich podstata. Předpokládejme, že bychom se s odborníky na nějakém takovém čísle shodli. Těžší je už určit optimální kritérium vyhovovat především lidem — s vědomím, že budou ovšem každé omezení přijímat jen neradi, a že tedy z hlediska návštěvníků hor může jít v nejlepším případě jen o kritérium nejméně vyhovující, anebo zda má vyjít vstříc také — horám. Přijde Mohamed k hoře, nebo bude muset přijít hora k Mohamedovi? Na zvoleném kritériu bude záviset, jaké budou ty dva — nebo tři, možná čtyři — milióny návštěvníků hor. Jací to budou lidé, s jakým vztahem k horám.

Použitelná kritéria jsou nejspíše jen čtyři: předně je možné „vstupenky do hor" si kupovat. Bude-li zájemců příliš mnoho, dostanou je ti, kteří víc zaplatí. Proti tržnímu kritériu se zrovna v tomto případě všechno v nás bouří, ačkoliv jsme jinak, pokud jde o minulost, svorně vděčni šlechtickým výsadám a příkrým majetkovým rozdílům, protože jen díky jim zachovaly se dodnes krásné zámecké parky a pěstěné obory. Myslím však, že tržní kritérium bychom pro dnešek odmítli. Je v nás až příliš mnoho nevraživého rovnostářství.

Uznali bychom sice logicky spravedlnost losu, ale výběr tímto způsobem by nám připadal nepřiměřený z jiných hledisek; vždycky bychom asi podezřívali ty šťastnější z toho, že o výhru nestáli ani zdaleka tak jako my. Že do hor pojedou prostě jenom proto, že vyhráli a teď je jim, nepřejícím, líto nechat tu možnost propadnout.

Mohli bychom se také řadit od front: kdo dřív přijde, bude vpuštěn. Určité bojovné a prestižní nátury by si své pořadí ustály navždycky. Ostatní, mezi nimi i ti moudřejší, by unaveně rezignovali, protože by jim bylo líto času. Živě si dnes také představujeme podvody, které jedněm fronty zkracují a ostatním prodlužují. Zrovna my, v téhle zemi, bychom asi byli proti, i když bychom na druhé straně museli připustit, že takhle by se do hor nejspíš nedostali ti, kteří o ně vůbec nestojí.

Ale co kdybychom dali přednost tomu, že bychom vůbec žádnou přímou a víceméně administrativní selekci neprováděli a místo toho na úpatí hor upevnili dobře čitelné nápisy: Zákaz vjezdu všech motorových vozidel, včetně prostředků hromadné dopravy? Co kdybychom zrušili všechny nebo zprvu alespoň většinu lanovek a vleků? Co kdybychom nechali hory zcela otevřené, ale jen lidem s ruksaky, kletry a krosnami na zádech? Jen těm, kteří si všechno své vynesou nahoru sami?

Garret Hardin, profesor humánní ekologie na Kalifornské univerzitě, jehož úvaha „The Economics of Wilderness" (Ecologist 1974, No 2) byla tu pro mne inspirací, může jít ve svých návrzích, co všechno odstranit z národních parků (právě jimi myslí onu „wilderness", divočinu či pustinu), aby se počet jejich návštěvníků účinně a okamžitě snížil, mnohem dál než našinec, mající starost o trpasličí Krkonoše. Americké národní parky jsou často obrovská území, myslím, že někdy veliká i jako celé Čechy. Jestliže by byly zrušeny silnice, které dnes skrze tyto parky vedou a s nimi i hotely a obchody, změnilo by to situaci mnohem víc, než kdybychom se k něčemu podobnému odhodlali u nás.

Ale i tak je Hardinovo myšlení inspirující: předpokládá, že návštěvník parku by se musel o sebe ve všem všudy postarat naprosto sám: nemohl by se spoléhat na žádné služby, ani na lékařskou, ba ani na nějakou záchrannou „horskou službu". Musel by být schopen ujít, obtížen vším svým pohodlím a bezpečím, pitivem a baštou, teplem a suchem alespoň deset mil denně...

Není třeba vypočítávat, kdo všechno by se za takových okolností do divoké chráněné přírody nedostal vůbec nebo jen s neúměrnými obtížemi a s nemalým rizikem. Je to zřejmé. Zřejmé je i to, že by se takový drsně „liberalistický" režim neobešel bez obětí, protože lidé, kteří dnes nemají žádné možnosti ozkoušet si hranice vlastních sil, nejednou by je asi osudově přecenili — představuji si tu živě ty hlučné, macaté turistky ve spodním prádle.

Není asi pochyb o tom, že současnému společenskému vědomí — a to nejen u nás na východě! — by takové totální vypovězení služeb ze strany státu (wilfare state) či místních úřadů přivodilo doslova šok a je více než pravděpodobné, že by po čase vzniklo nějaké militantní hnutí za práva obézních turistů či horolezců-penzistů. Divočina by však pookřála, jizvy způsobené současnou civilizací by se v ní rychle zacelily a přitom by zůstala otevřená všem, kteří dokáží prožívat ji v „originále", jako vzácný, původní negativ utilitární existence konzumního člověka dneška.

Jen ten, kdo alespoň v přírodě troufne si ignorovat kategorický imperativ člověkostředné verze pokroku, totiž snahu dosahovat maximálního užitku s minimálním vynaložením sil, jen ten, kdo tedy ví, že rozhled z horského vrcholu, kam nás dopravila lanovka, je jen laciným padělkem, jen masovým suvenýrovým zbožím, jen ten, kdo má v sobě ještě tolik pokory, aby chápal, že prožitek přírody bez vynaložení námahy k tomu, aby se do ní člověk sám dostal, je čímsi protipřírodním a takto zcela odmocněným, zevnitř vybrakovaným — jen ten má právo pobývat v divočině, v horách, soudí Hardin. Toto právo mu neudělí úřad, protože mu jej nikdo nemusí udělovat: je totiž sourodé s právem přírody žít, růst a zanikat vlastními silami bez ohledu na ekonomické zákonitosti lidských společenství. Člověk, který se dostane tak daleko od odhozených berlí posluhující civilizace, jak mu to umožní jeho vlastní fyzické síly, vytrvalost a odolnost, ať už to bude deset, padesát či jen pět mil, nebude rvát vzácné ani nevzácné rostliny a zkratkami po sídlištním způsobu ničit křehkou soudržnost příkrých horských svahů. Bude vychovatelem sám sobě.

Hardin tedy uvažuje v měřítcích stěží srovnatelných s těmi, které jsou k dispozici nám. Co tedy s nešťastnými Krkonošemi? Zdálo by se, že to chce jen trochu odvahy: sebrat zcela už evidentní argumenty a víceméně autoritativně oznámit z kompetentních úředních míst, že se ruší ty a ty plánované investice, a že budou postupně řešena ta a ta již fungující turistická zařízení. Nestálo by to žádné peníze, právě naopak a na reptání lidí jsou snad úřední místa zvyklá. Ostatně reptali by lidé, kteří už asi nikdy nepochopí, proč se na horu musí v potu tváře vystoupat a ne se na ni nechat vyvléci se všemi možnými saky paky. Právě proto by se však s novými poměry brzy smířili: ostatně žádný zákaz nebude ukazovat jmenovitě na ně. Jen obecně na ty, kteří nemohou nebo nechtějí. Ti, kteří sice vědí, proč se musí na horu vystoupat, ale dnes už to sami nedokáží, ti všechna omezení s uznáním pochopí. Ostatně nepochybuji, že mají už dnes své nižší hory, kopce a kopečky, na které sami stoupají za stejným prožitkem, za kterým ti mladší a silnější lezou po těch nejstrmějších stěnách.

Úřady, jaké dnes máme, nebudou však ochotny k tak bohulibým a zároveň úsporným opatřením: nejde jim dnes ani tak o šetření hor jako o šetření jich samotných, o sebezáchovu, sebereprodukci — o existenci věčnou. Vycházejíce vstříc našim pokleslým přáním (a to právě jim!), činí se stále potřebnějšími. My zase, užívajíce jimi zřízené lanovky a autobusy až na Zlaté návrší, stáváme se závislejšími na existenci úřadů: nemůžeme si pak moc vyskakovat ani jinde; je to péče, která se neznatelně mění v ovládání, a to také naší vinou, skrze naši pohodlnost a nesamostatnost. Je to rostoucí potřeba všemožných služeb, která se pozvolna mění v závislost a nesvobodu, a to také naší vinou, skrze naši pohodlnost a nesamostatnost.

Při deseti miliónech návštěvníků Krkonoš ročně budou moci být poměry ještě o poznání tužší. Raději předpokládejme, že až bude do Krkonoš jezdit šestnáct miliónů návštěvníků za rok, budou osamocení šílenci, stoupající příkře po červené z Obřího dolu na Sněžku, úředně perlustrováni.

A jednou se možná hory budou muset vydat k nám. Abychom je měli blíž. Nejspíš jim podsuneme kolejnice, jako děkanskému chrámu v Mostě, a zapřáhneme je, abychom je prý zachránili — jako ten chrám, kterým dnes fičí vítr a v němž se bohoslužba neslouží.

Nezdá se mi to všechno zase tak příliš složité: budeme-li potřebovat h o r y, pak je naděje, že zůstanou. A s nimi i lidé, když ne svobodní, tedy alespoň s touhou po svobodě. Budeme-li však žádat hory s  p o h o d l í m, budou se postupně sesypávat jako zestárlé haldy do údolí, a to už nám spousta věcí, třeba jako svoboda, bude nejspíš putna.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 3, březen 1981.)